Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2015

Třídní apartheid

František Rozhoň

Když bolševik slíbil vládnout ku prospěchu dělníků, stal jsem občanem druhé kategorie, protože jsem neměl dělnický původ. V srpnu 1968 vyšlo najevo, že jsem i příslušníkem národa druhé kategorie, který se bez souhlasu z Moskvy nemá vměšovat ani do vlastních záležitostí. Občanem druhé kategorie jsem byl i jako nestraník, protože členové KSČ si uzákonili „vedoucí úlohu“. Samet vzbudil naději, že tohle ponižování skončí, vždyť základem svobody je uznání přirozené důstojnosti všech členů lidské rodiny, jak potvrzuje už od r. 1948 Všeobecná deklarace lidských práv. V tomto směru Samet zklamal – noví mocní slíbili vládnout ku prospěchu menšin, ale bílý heterosexuální Čech může mít ve své zemi zase pocit druhořadého občana. I proto jsem si k stáru pořídil nového koníčka - začal jsem hledat možné příčiny tohoto chybného vývoje společnosti.

Jednu z hlavních příčin podle mne připomínají Kacířské eseje o filosofii dějin J. Patočky: „Velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století… Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní…“ Snad prvním příkladem té ‘nové dominantní starosti’ byl španělský vládce Habsburk Karel V. Ten ve jménu ,dobra’ - hájení jednoty katolické církve ,ohrožované’ reformačními snahami - nejprve upevnil absolutní vládu ve Španělsku a pak si chtěl podmanit celý svět. Byl zvolen i císařem německým a armády posílal na mnohá bojiště, nezabránil však šíření reformace, nezískal Anglii, nepokořil Francii, nezlomil tureckou moc, ale svou přebohatou říši ohromně zadlužil. Později Napoleon Bonaparte předvedl, že ovládání světa nemusí být výsadou ‘vznešených rodů’ – i odhodlaná, smělá a tvrdá hrstka lidí (za pomoci vyburcovaných mas i ‘pátých kolon’) dokáže ovládnout nemalou část světa. Ovládnuté mimoevropské části světa dobyli Evropané pro Evropany, takže Japonci proti západním říším v Asii postupovali pod heslem „Asii Asijcům“.

K dalšímu významnému přelomu v západoevropském životě přispěl v 18.století Jean-Jacques Rousseau učením, že zlo není nedílnou součástí lidského života, ale lidé se rodí dobří a kazí je až společnost. To učení ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci i následující vývoj kolektivistických teorií. Víra ve zdokonalitelnost světa oživila politický styl prostoupený fanatickým duchem křižáckých tažení, který místo ‘skromného cíle’ zajistit lidem bezpečí a obecně přijímaný řád si dával ambiciózní cíl odstranit z povrchu zemského zlo. A tak za Velké francouzské revoluce heslo volnost, rovnost, bratrství zmutovalo v opak -  nějaká skupina mohla být odstavena nebo zlikvidována za použití státní moci. Už tehdy platilo, že „ti, kteří nejsou mého druhu, nejsou mými bližními“, a že potrestáni budouvšichni ti, kteří jsou v naší republice pasivní.“ Dekret na potlačení nepřátel umožnil prošetřit „každou kontrarevoluční činnost, všechny přestupky proti svobodě, rovnosti, svornosti…" s tím, že obviněným se nepřiznávalo právo obhajoby, ale byli odsuzováni hromadně kvůli urychlení soudních jednání. ‘Boj proti zlu’ byl veden i za státními hranicemi - větší váhu než závazek v ústavě, že francouzský národ nikdy nepoužije síly proti svobodě jiného národa, měla fráze o právu francouzského národa bránit cizí svobodný lid proti agresi krále’.

Na začátku XX. století vůdci ‘západního světa“ věřili v nepřetržitý úspěch své kultury, podobně jako v to před sto lety věřila ‘elita čínských mandarínů’. Jejich víra vedla k přesvědčení o podřadnosti jiných částí lidstva. I proto tehdy Velká Británie předala politickou moc v jižní části Afriky výrazné menšině bílých Afrikánců, a lídři té menšiny rozdělili jihoafrickou společnost na skupiny, práva člověka byla dána jeho původem. Generál Louis Botha to v r.1913 hájil, že černochům nechce vládnout obuškem, ale protože jsou nedospělí, musejí jim běloši dělat poručníky; jejich cílem je politika rasového smíru, „rovnost ras je však zcela vyloučena“.1) Šlo o apartheid, což v češtině znamená oddělení či odloučení. Tu politiku roku 1973 z iniciativy Sovětského svazu Valné shromáždění OSN zakázalo jako zločinnou. Tehdy se nemluvilo o tom, že ze strany SSSR šlo o iniciativu ve stylu zloděj křičí chyťte zloděje. I v SSSR (a v předlistopadovém Československu) byla prováděna politika ‘oddělení’, jen společnost nebyla dělena na skupiny podle původu rasového, ale třídního. Výrazná menšina straníků se nadřadila nad bezpartijní a dělala většině poručníky. Vinou ‘třídního apartheidu’ lidé jako já byli lidmi druhé kategorie a ‘kádrový strop’ nám bránil v přístupu k řadě povolání. Mezi straníky zase hrála prim tzv. nomenklatura; ‘předvoj’ společnosti. Ten měl vlastní obchody, zdravotní péči a chtěl ‘třídní smír’, při kterém se ovládaní nebouří, ale uznávají nadřazenost ‘předvoje’. Podobnost politiky zločinné (jihoafrické) a oslavované (sovětské) uznal po Sametu i trestní zákon – v paragrafu 402 dal na roveň apartheidu i segregaci třídní či jinou podobnou diskriminaci skupiny lidí.

Slib Občanského fóra, že v Československu bude obnoven právní stát, výše zmíněné přelomy přežily bez vážné úhony. Opět je tu výrazná menšina společnosti, tentokrát politická třída (zahrnující lidi spoluvytvářející politiku - profesionální politiky, žurnalisty, některé umělce a vědce…), která zřejmě považuje volby za mandát k ovládání společnosti a moc používá především k usnadnění tohoto záměru, napsal politolog Petr Robejšek. Na Neviditelném psu dodal 8.7.2015 Michal Mašek, že Evropané pomalu získávají pocit, že si zvolené vlády osvojily manýry okupační správy; v mnoha státech našlo uplatnění heslo Quod licet Iovi non licet bovi a Evropané sami se stávají občany druhého řádu. Podle Maška zatímco matky odmítající povinné očkování svých dětí musí počítat s pokutou a v případě nezaplacení i s exekucí, je stát připraven ‘zachraňovat’ davy cizinců bez povinné karantény! Zatímco titíž cizinci pohoršeně odmítají základní preventivní prohlídku s poukazem na lidská práva a důstojnost, podrobují se Evropané těmto procedurám povinně při každém nástupu do zaměstnání – a ještě ji musí uhradit! ’Nadlidé’ z politické třídy zkouší nařídit firmám kádrové složení jejich řídících orgánů (procento žen) a měnit obsah učebnic v duchu svých idejí. Prof. Jan Keller připomíná, že lukrativní posty jsou rezervovány stejně jen pro potomky těch, kteří tam již jsou – výměna kádrů je podmíněná rodovou krví. Cílem politické třídy je smír s tím, že my se nebudeme bouřit, ale stát si může dělat se svými občany co chce, jak napsal ministr spravedlnosti 7.4.2004 v PRÁVU. Pokračuje (dříve sovětská) politika utužování jedné segregace (třídní) a odsuzování jiné (rasové). Politická třída však tvrdí, že jí předepsaná politika je správná. A jak jsem nedávno zjistil, na staronové politice se už v prvním roce své vlády začal podílet Václav Havel.

Havel na konferenci v norském Oslo v létě 1990 střední Evropu, do té doby chválenou za obdivuhodnou sametovost změn, začal vydávat za potencionální sud prachu, totiž jako prostor rozmáhajícího se nacionalismu, etnické nesnášenlivosti i různých projevů kolektivní nenávisti. Havel tvrdil, co prý zjistil pozorováním, že nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen nakysle se posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie. Nenávidějící člověk je v podstatě nešťastný a nikdy nemůže být úplně šťastný... Z toho Havel vyvodil, že bojovat energicky proti všem eventuálním zárodkům kolektivní nenávisti musíme nejen z principu, už proto, že vždycky je třeba čelit zlu, ale že proti nim musíme bojovat i ve svém vlastním zájmu. Tak Havel přispěl k nahrazování právního státu, ve kterém se do pravomocného odsouzení soudem na občana musí hledět jako na nevinného, blíže neurčeným ‘bojem proti eventuálním zárodkům’.

Já myslím, že Havel podobně jako don Quijote při ‘pozorování’ pozměnil realitu tak, aby odpovídala tomu, co on pokládá za pravdu. Věřím, že nenávist je ošklivá lidská vlastnost, která postihuje kdekoho. Ale protože máloco je černobílé, i nenávist je k něčemu dobrá - učí člověka ovládat se, nenávist zvládnout. Horší vlastností než nenávist je podle mne nabubřelost, pýcha, která jedné skupině dovolí nadřadit se nad druhé. Havel však dokázal, že běžná lidská vlastnost nenávist je trestná. 25 let po jeho projevu začala kampaň proti nenávisti, za ‘Hate free’ svět.  ‘Zdokonalovači Česka’ se na plakátech chlubí, že mají silnou podporu na Úřadu vlády ČR.

Jsme ‘zdokonalováni’ i v souvislosti s velmi různorodou komunitou, která prochází Evropou a od politické třídy má nálepku ‘uprchlíci, běženci’. Naši američtí krajané její pohyb nazývají invazí, kterou je třeba zastavit za každou cenu, protože opačný postup by byl sebevraždou celé Evropy – otiskla to i MF Dnes 17.6.2015. Pro podobné řešení asi jsou všichni, kteří pohyb komunity chápou jako součást ‘střetu civilizací’ propagovaného S. Huntingtonem a u nás před léty i profesorem Tomášem Halíkem. I ti, kteří pamatují, jak se emigrující našinci po únoru 1948 a srpnu 1968 zastavovali už v první bezpečné zemi, kde žádali o povolení k legálnímu vstupu do zvolené cílové země; současný způsob ‘prchání’ bez ohledu na hranice musí mít spíš za invazi. ‘Zdokonalovači Česka’ však takhle nesmýšlí a jiný názor než svůj mají za nenávist. I profesoři Halík, Putna se podepsali pod výzvu Stop nenávisti s tvrzením, že se naší zemí šíří vlna nenávisti a kdo k tomu mlčí, prý svou pasivitou toleruje xenofobii a vylučování.

‘Boj proti eventuálním zárodkům’ nabývá i jiných forem. Neviditelný pes informuje 25.6.2015tlupě samozvaných fanatických lidových prokurátorů na sociálních sítích. Když se někomu z tlupy zdá, že někdo (byť dávno) ‘selhal’, tvrdě požadují maximální možný trest, umírněné hlasy jsou překřičeny radikály. Běžná omluva, napomenutí nebo snížení prémií nestačí, dotyčný musí být s ostudou propuštěn z práce, vyloučen ze školy atd. Dost často se jim to i podaří, což je pro aktivisty silně uspokojující a motivuje je to k další činnosti, případně k tomu, aby si troufli na nějaký větší cíl.

Toto „soužití“ ve společnosti ve mně posiluje přesvědčení, že Samet naplnil slova z rozhlasového silvestra roku 1968, že (bolševický) socialismus by nebyl tak špatný, ale museli by ho dělat jiní lidé. Politický styl prostoupený duchem křižáckých tažení má v sobě tolik fanatismu jako v čase únorového převratu r. 1948, kdy se aktivisté motivovali i tvrzením, že udržovaný plot je ‘důkazem’, že majitel žije jako kulak a zaslouží trest. Vůdci Západu i po hrůzách XX. století tvrdí, že jejich způsob politiky je ten jedině správný, vědecky prý to dokázal F Fukuyama oprášením pojmu konec dějin. Politická třída dělá všechno pro to, aby hrstka lidí ovládala co největší část světa; napomáhají tomu smlouvy jako projednávaná TTIP či zákony, podle nichž je zločinem kritika „volených zástupců lidu“ např. za neplnění volebních slibů. Proto nás čeká nový Samet, ve kterém pyšné politické třídě vysvětlíme, co je právní stát, že základem svobody je důstojnost všech (i těch dole), a že už za TGM základem demokracie byla a soužití lidí různých vizí usnadňovala svobodná diskuse.

František Rozhoň, 9.8.2015

1) Citováno dle: Martin Gilbert: Dějiny XX. století 1900-1933, str. 201

Související texty:
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)
Nevěřte zákonodárcům (Svědomí 1/2015)
Částečně zdivočelá země aneb Jak jsme se (ne)poučili (Svědomí 2/2015)
Vydržela by dnes Milada Horáková na svobodě? (Svědomí 3/2015)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí