Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2015

Ubráníme se i potřetí

František Rozhoň

6. červenec je úředně uznaným svátkem, Dnem upálení mistra Jana Husa. Nepřipomíná se, že také 6.7., ale před 100 lety, při 500. výročí Husovy smrti, se Tomáš Garrigue Masaryk v Ženevě přihlásil k protihabsburskému odboji. TGM byl dlouho obhájcem Habsburské monarchie, ale změnil názor po „ujištění“ z vládních kruhů, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. V Ženevě řekl mimo jiné: „Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu – ani pes se nedá tak beztrestně bíti.

Příběh ztráty a obnovy české státnosti začal r.1526. Kvůli tureckému nebezpečí se i země koruny svatováclavské spojily do svobodné federace vedené Habsburky. Když turecké nebezpečí pominulo, dynastie „zapomněla“, že v podstatě každé federace je rovnoprávnost jejích částí a začala „své národy“ stavět do latě. Prof. Dr. Milíč Čapek, profesor na amerických univerzitách, k tomu v [1] napsal „když se musela vzdát náboženské nesnášenlivosti, nahradila ji tužším úsilím centralizačním a germanizujícím.“ Střídání na trůně r.1848 potvrdilo, že František Josef I. není vládcem z „Boží vůle“, ale z vůle dvorské kamarily. Nenechal se korunovat na českého krále, a nesnažil se, aby „jeho národy“ získaly vztah k monarchii jako ke své vlasti – v odpovědi na zmínku o vlastenectví měl říct „dobře, je ale vlastenec pro mne?“. [2, str. 59] Ač za jeho vlády se národní myšlenka celosvětově silně spojila s idejí suverenity [2, str. 57], František Josef I. chtěl jít proti proudu – reformovat Rakousko ve prospěch pangermánských plánů na nadvládu Němců (o nich B.Kobliha ve Svědomí 10/2010). Za války, na rozdíl od uherské části říše, se zbavil parlamentní podpory. Protičeská vojensko-byrokratická diktatura „vysvětlovala“ neúspěchy na frontě démonizováním Čechů; „nápravu“ viděla v zesílení perzekuce a předání veškeré moci v českých zemích do rukou armády. Před Čechy vyvstala otázka, co dělat, když jim vládce dělá ze života peklo a stížnostem nedopřává sluchu.

Drtivá většina šlechty zůstala věrná dynastii. TGM a další vedli odboj. Proč, vyjádřila i Washingtonská deklarace: „…věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.“ TGM začal organizovat spolupráci krajanských organizací a informovat svět, proč má vzniknout Československo. Přispěl k tomu, že Češi se ubránili plánům dvorské kamarily. Byl však přesvědčen, že nejen Češi měli vzít osud do vlastních rukou - seskupit a zorganizovat by se mělo celé pásmo malých národů od Finů na severu po Řeky na jihu, nemá-li být rozdrceno tlakem německým od západu a ruským od východu [1, str. 19].

Po Velké válce

US prezident Warren E. Harding, nástupce Woodrowa Wilsona, r.1921 vyjádřil svou víru, že nejvyšším posláním státu je zajistit občanům život v bezpečí a míru, aby měli příležitost prosadit se a usilovat o štěstí. [3, str. 425] ČSR se o to zjevně snažila, r. 1919 přijala povinnost chránit menšiny a už 30. 10. 1918 Antonín Švehla nabídl německým politikům spolupráci.ČSR si smluvně si zajistila pomoc proti pokusu Habsburků vrátit se k moci, a byla členem Společnosti národů, která měla být nástrojem k udržování míru i ochraně států před stupňováním menšinových požadavků i proti zásahům cizích států z titulu ochrany menšin. [1, str. 63]. Ještě v roce 1933 německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němců‘pošvýcarštění’ – ochotě žít ve vícejazyčné ČSR, jako Němci žijí ve Švýcarsku.

Objevily se i návrhy, jak zabránit, aby lidé brali vládu do svých rukou proti vůli vládců. Zakladatel Panevropského hnutí, usilujícího o sjednocení Evropy pod jednu vládu, hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (1894-1972), v knize Praktischer Idealismus (Paneuropa Verlag Wien-Leipzig, 1925) předpovídá nahrazení původních národů Evropy s historií a vědomím novou „negroidní euroasijskou rasou“, ovládanou elitou, kterou hrabě nazývá Führernation. Pan hrabě není zapomenut, dnes ob rok obdrží některý evropský politik cenu nesoucí jeho jméno za přínos tzv. evropskému procesu integrace.

Vychovat nového člověka chtěli i bolševici, fašisté a nacisté. Ti vsadili na politický styl, v němž je nejdůležitější jimi vyhlášený cíl („dobro“) a pro něj mohou dělat cokoli, neomezují je zákony ani státní hranice. Podle historika J. M. Robertse bylo důsledkem ideologické kontaminace politiky, že mnoho Evropanů ochotně přehlíželo, jak špatně se při tomto politickém stylu vedlo lidem podezřelým z neloajality. [2, str. 302]

Čas organizovaného lhaní

Společnost národů vzdala udržování míru už r.1923 a připustila italskou okupaci Korfu. Nezabránila ani tomu, aby se národnostní menšiny nestaly nástroji rozvratu, nositeli nátlaku a strůjci vnitřní agrese ve prospěch cizího dobyvatele. [1, str. 63] I proto TGM, zvyklý že v životě platí pravda a argument, na sklonku života sledoval v Sudetech děsivý nástup hakenkreuzlerů a poměrů, v nichž rozhodovaly lež a násilí. Ve věku 83 let řekl: „kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou – kdybych ji měl ze zdi vyrvat!“ Nedošlo na cihlu ani na zbraně, zvítězilo organizované lhaní, že zde Češi mučí Němce. Evropské mocnosti pak ještě dlouho věřili Hitlerovi, že mu jde jen o práva a svobody Němců a odstranění křivd. II. odbojem se Češi podruhé ubránili záměru Němců zúčtovat s nimi. Po odsunu Němců z ČSR s Čechy začali manipulovat bolševici. Levičáci, jak připomíná Petr Robejšek. Ač odbornice Ústavu pro studium totalitních režimů Stanislava Vodičková tvrdila 10.1.2013, že nechápe, jak se u nás mohli bolševici dostat k moci, já soudím, že bolševici uspěli především tím, že opakovali Gobbelsovy způsoby. Beztrestné organizované lhaní, že jsou nejdůslednějšími zastánci a ochránci všech demokratických svobod lidu a že „reakce“ chystá zlo, zapůsobilo na mnoho lidí.

Po sametovém otočení hracích stran (výraz z letáku turistů Kudrny Brno) si noví lídři nevzali příklad z bývalých kolonií, které se po pádu koloniálního režimu nespolčovaly s mocnými, zůstaly nezúčastněné. Noví lídři nás přimkli k USA, které už dávno nesdílely postoj W. E. Hardinga a dopouštěly nezákonnosti. Např. praktiky ilegálního programu FBI COINTELPRO v letech 1956-1971 jsou přirovnávány k praktikám StB proti disidentům; jak připomněl v rozhlase Stanislav Motl, v rámci toho programu po projevu I have a dream se stal „nepřítelem státu“ Martin Luther King a k sebevraždě byla dohnána herečka Jean Seberg. Když SSSR vzdal šíření svého režimu, začaly USA vyvážet demokracii, ač samy už demokracií nejsou - nedávný výzkum Princentonské univerzity došel k závěru, že USA již nejsou demokracie, protože politická rozhodnutí neslouží celé společnosti, nýbrž jen malé skupině lidí.  Přitom vpád do Iráku – jak vyšlo najevo – byl zdůvodněn organizovaným lhaním o zbraních Saddáma Husajna.

Válku NATO v Kosovu pak podle filosofa Václava Bělohradského charakterizovaly už známé způsoby - morální vydírání, ideologizace, démonizace nepřítele, systematické dezinformace, zastírání nezamýšlených důsledků vlastního jednání; podle Václava Bělohradského šlo o válku typicky levičáckou. Velvyslanec USA John Shattuck tehdy psal v Právu 3.4.1999: „Členské země aliance jakožto demokratické státy musí zajistit, aby veřejnost pochopila správně důvody zásahu NATO v Kosovu ...“; na což odpověděl Bělohradský, že „v demokratické společnosti neexistuje žádná avantgarda lidstva, jejíž kauza se musí veřejnosti jen vysvětlit.“

Výše zmíněné politické způsoby jsou znát i teď, za „migrační krize“. Podle svědka jednaly EU se státy Visegrádu o riziku takového exodu už r.1992 ; podle V. Cílka byla masová migrace hotovou věcí r.2009. Teď A. Merkelová zvolala willkommen, EU určila „kvóty“ pro přesun migrantů do dalších zemí, a ožila rétorika boje dobra (willkommen) proti tmářství (hájení pravidel); což může ovlivnit náš život podobně jako únor 1948. Začala i démonizace východoevropských zemí a Čechů zvláště, že jednají špatně.

„Českou otázku“ po sametovém otočení hracích stran přiživoval i  Čestmír Hofhanzl, který psal naší nesvéprávnosti (prý většina z nás není svéprávná doposud, svou existencí jsme položili výbušné nálože k budoucímu obrovskému konfliktu v mocenském vakuu Střední Evropy - míněno II. sv. válce). Češi jsou xenofobní, tvrdí propaganda, které k „potvrzení“ stačí metoda kolektivní viny, kterou nacisté užili proti židům – protože prý někteří jednají špatně, jsou špatní všichni. Že Češi xenofobní nejsou, řeknou v médiích snad jen cizinci, kteří mají s Čechy osobní zkušenosti (např. Metro 25.9.2015 a Rádio Impuls citovaly Syřana H. Meziana, podle kterého „český národ je jedním z nejtolerantnějších národů světa“).

Jak to eulídři myslí s lidmi, poznají i migranti. Podle Lidových novin 24.9.2015 lídři rozhodli, že současní migranti (na rozdíl od těch našich dřívějších) si nemohou zvolit cílovou zemi. Země, která si je vybere, jim může přikázat hlásit svůj pobyt, a pokud zemi opustí, mohou být potrestáni. Kdo uprchl ze země rozvrácené boji, brzy pochopí, že je něco horšího než válka - nesvoboda.

Moc zoufalého se dnes ve světě děje. Já nezoufám.“, říkám si jako legionář Josef Šnejdárek. Věřím, že (nejen) Češi se i potřetí ubrání manipulátorům plnícím vlastní cíle. Musí se ale lépe poučit z minulosti. Nestačilo bránit v návratu Habsburkům, odsunout Němce, hanit komunisty, a být zticha, když podobné zločinné způsoby napodobovali další.

František Rozhoň, 29.9.2015

Hlavní písemné prameny:

[1] Padesát let - soubor vzpomínek a úvah o Masarykově republice. V roce 1968 vydaly a vytiskly "Naše hlasy", nezávislý československý týdeník Toronto, Canada.

[2] J.M.Robert: Dvacáté století - dějiny světa od roku 1901 do současnosti. 2004. ISBN 80-7306-131-7

[3] Martin Gilbert: Dějiny dvacátého století, sv. I., 1900-1933. 2005. ISBN 80-7106-401-7

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí