Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2015

Když se revoluce nezdaří: Lidé a lidská práva

František Rozhoň

Největší podvod na civilizaci je zneužití jejích vlastních hodnot tak, že překroutíme jejich princip, aniž by se příliš změnila jejich vnější podoba.
Fr. Filip Dvořák

Když se lidé odhodlají k revoluci, nemusí se dílo zdařit. Platí to i pro Francouzskou revoluci, která zkoušela nové formy organizace společnosti a státu. Revolucionáři nejprve podle anglického vzoru zavedli konstituci a parlamentarismus, což mělo nejlépe zaručit politickou svobodu. Přijali i americkými revolucionáři (1772) prohlášená lidská práva - svobodu, majetek, bezpečnost a odpor proti útisku. Deklarace práv lidských a občanských provolala (1789) přirozená práva a povinnosti člověka, mj. že lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní, že jediným zdrojem veškeré suverenity je Národ, že veřejná moc je zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena, a že společnost má právo požadovat na každém veřejném úředníkovi, aby skládal ze své činnosti účty. Revolucionáři však neodstranili absolutismus (absolutní moc mělo Národní shromáždění); a zapomněli, že po pozicích moci „od přírody“ tíhnouzločinci. Režim se brzy zvrhl v jakobínskou totalitní demokracii, určující „pokrokovou skupinu“ a „nepřátele lidu“. Znělo Ti, kteří nejsou mého druhu, nejsou mými bližními; šlechtic není mého druhu, je to vlk, a já ho zastřelím"; potrestáni měli být i „všichni ti, kteří jsou v naší republice pasivní"; před zvláštními soudy obvinění neměli právo na obhajobu. Vláda Výboru pro veřejné blaho vešla do dějin jako vláda teroru(1793-1794). Po převratu (1794) nebyla myšlenka veřejného blaha prohlášena za ideologii směřující k potlačení práv a svobod občanů, ale byli gilotinováni zodpovědní mocní, např. M. Robespierre.

Z tohoto nezdaru Francouzské revoluce se lidé nepoučili. Poté, co jiní „nadlidé“ vyřazovali z lidu v Evropě Židy, v Čechách neponěmčené Čechy a v Německu Němce s „nesprávným“ pohledem na svět, Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo (1948) Všeobecnou deklaraci lidských práv. Podle Deklarace základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě je i uznání přirozené důstojnosti všech členů lidské rodiny, a proto „nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst“. Deklarace provolala, že „každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Také, že „každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.“ Deklarované závazky ale zase nebyly brány vážně.

Závazky nebrali vážně bolševici, když i u nás budovali nový svět. Kromě politických procesů bylo běžné bezdůvodné svévolné obviňování třeba z nenávisti k dělnické třídě. Podobně bachaři často napadali i Milo Komínka. Závazky nebrali vážně ani v USA: Když po éře mccarthismu  Nejvyšší soud omezil (1956) možnost vyšetřovat občany pro jejich politické názory, především FBI ilegálně prováděla (1956 -1971) program COINTELPRO. Oběti byly obtěžovány pomocí médií, justičního systému nebo mimoprávním násilím; podle S. Motla „po projevu „Mám sen“ se „řešeným podvratným živlem“ stal Martin Luther King, štvanici podlehla herečka Jean Seberg.

Když bolševik u nás poprvé povolil společnosti uzdu (1968), zřídili si lidé Organisaci pro lidská práva. Milo Komínek byl zvolen předsedou pro okres Frýdek-Místek. Anonymové mu hrozili zabitím, a on odešel do exilu. V Kanadě byl za své postoje opakovaně oceněn.

Zdejší mocné Západ obviňoval z porušování práv občanů. Ale snad proto, že na Západě po r. 1968 „pochodovala institucemi“ nová mocenská skupina, se u nás Západ spojil s mnoha svými dřívějšími nepřáteli, kteří vstupovali do politiky za Gottwalda, ale prohráli vnitrostranický boj v r. 1968. Ti podle analytika Petra Žantovského nerozuměli světu jako prostoru pro svobodnou lidskou existenci. I v prostředí Charty 77 jednali samolibě, bez pochybnosti o svých pravdách, bez schopnosti diskutovat s názorovými protivníky, bez ochoty připustit možnost jiného názoru - tedy elitně. Gottwaldovsky. Po pravdě říkali, že normalizační režim je nesvobodný, ale náhradou nabízeli sebe - další elitu, neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda, nýbrž jen míra její vlastní moci. Byli přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968, přesto uspěli o Sametu.

Slibovali svobodu, pravdu i právní stát podle zásad vyjádřených ve Všeobecné deklaraci lidských práv, když po falešné zprávě o smrti studenta lidé vyšli do ulic. Demonstrace byly plné porozumění k bližním; takže podle slov známého hitu W. Matušky mělo nastat bájné eldorádo.

V právním státě jsou státní orgány vázány právem a nemůžou dělat, co není pod právem. Občané ale můžou dělat, co chtějí. Stát je má takzvaně nechat na pokoji a dát jim jenom zákazy, co nesmějí, protože by ohrožovali svobodu ostatních. ČR se k tomu zavázala v článku 2 Ústavy a ústavní Listiny základních práv a svobod. Ale ministr spravedlnosti K. Čermák beze studu hlásal opak (7. 4. 2004 v PRÁVU), že zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce.podle JUDr. Milana Hulíka dnes jsme stále jen na cestě k právnímu státu, takže Ústava a Listina jsou v tomto bodě jen propagandou.

Že z lidí s vlastním pohledem na svět zase mohou být „nepřátelé lidu“, potvrdil Václav Havel v Oslo (1990) projevem „o nenávisti v nás“. Oživil duch jakobínství, když sobě i dalším dal právo „zapomenout“, že i lidé jimi podezíraní mají právo na obhajobu a hledí se na ně jako na nevinné.

S Havlem do české politiky vstoupil Karel Schwarzenberg, držitel Ceny lidských práv Rady Evropy a do r. 1990 předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Ten stále říká „lidská práva jsou pro mě vždycky priorita“ (např. Lidové noviny 21.10.2015). Téma lidských práv opakovaně otevírá vůči zahraničí, doma na práva našince ochotně zapomene. Soudím tak za prvé z jeho podílu na praktikách hodných ilegálního programu COINTELPRO, např. v kauze Ladislava Bátory. Po Bátorově poznámce o „prskajícím stařečkovi“ začala kvůli jeho jinému smýšlení štvanice, která ho zničila profesionálně, společensky i lidsky. Bátora byl beztrestně označován za „fašistu“ a „extremistu“ i lidmi s máslem na hlavě, připomněl politolog Zdeněk Zbořil. Za druhé Schwarzenberg jaksi „zapomíná“, že jsou ústavní Listinou zakázány všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování, a opak považuje za pokrok.

Ve stylu COINTELPRO je (nejen u nás) odhalován extremismus“. Podle Z. Zbořila nálepka „extremista“ není právní pojem, ale ideologická nadávka, jejímž posláním je pomluvit někoho nepohodlného, nebo znevážit jeho pověst politika, občana. I Milo Komínek se dozvídal, že je veřejně označován jako „evidovaný extremista“. Aniž by věděl proč a mohl se bránit, byl tak veřejně házen do jednoho pytle např. s fanatickými kruťasy z al Kajdy. Tvář se Komínkovi křivila bolestí, že je ponižován podobně jako gaunery v bolševických lágrech. Jsme patrně konfrontováni s jiným pojetím lidských práv, jiným pojetím demokracie, než jak jsme dosud těmto pojmům rozuměli, připustil 24.11.2015 v Lidových novinách Stanislav Křeček, zástupce veřejné ochránkyně práv. Podle mne v „novém pojetí“ lidská práva už neslouží k obraně občanů před svévoli moci, jsou zbraní v rukou státu.

Stát „pro dobro lidí“ brání možnému zneužívání práv“ lidmi. Např. při řešení dopravních přestupků se nejprve ústavní právo nevypovídat proti sobě nebo osobám blízkým prohlásilo za „trik s osobou blízkou", nyní se právo na odvolání prohlašuje za „trik s advokátem“ nebo obstrukci. Tak stát zkouší nechat právo na odvolání lidem obviněným z krádeže či výtržnosti, ne řidičům; troufá si likvidovat i práva, na která si netroufl bolševik.

Nově pojaté jsou i špičky lidskoprávní byrokracie. První veřejný ochránce práv (ombudsman) Otakar Motejl rozšiřoval pole, kde je třeba bránit občany před svévolí moci, když mezi složky moci řadil i televizi, rozhlas a noviny. Dnes mi počínání lídrů lidskoprávní byrokracie připomíná praxi StB. Ombudsmanka Anna z rodu, který se podílel už na Únoru, vyslala agentku, aby zájmem o nájem bytu prověřila, zda priority majitele bytu při nakládání se svým majetkem odpovídají prioritám byrokratky; nesoulad byl uznán trestným činem „diskriminace“. Při příležitosti 26. výročí Sametu se kandidátovi své strany na prezidenta a nyní lidskoprávnímu ministrovi Jiřímu z chartistického rodu zachtělo podsunout prezidentu Zemanovi něco, co Zeman neřekl; a toho „důkazu“ využil jako záminku k útoku na vyhlédnutou oběť. Podobně přece StB „dokazovala“ protistátní činnost Milo Komínka navezením zbraní do jejich rodinného domu. Nezapomněli jsme, že po pozicích moci od přírody“ stále tíhnouzločinci?

Ondřej Neff na Neviditelném psu k tématu napsal: „Z lidských práv se stalo nové náboženství. Evropské státy ztrácejí charakter sekulárních společenství. Nábožná koza Šabatová se svýma planoucíma očima se stává Savonarolou naší politické scény. Evropa je nabádána k nové flagelanci, má se bičovat za to, že v ní momentálně není žádná občanská válka a lidé se tu mají dobře. Poskytnutí azylu se stalo věcí povinnosti, nikoli dobré vůle… Je dobře, že země Visegrádu, zocelené totalitní zkušeností, jsou proti novému náboženství otrlejší než země tradičního Západu. Dělejme všechno pro to, abychom zůstali sekulární společností.

Nezavrhujme však lidská práva jako ideologii směřující k potlačení práv a svobod. Vraťme jim původní význam ochrany našeho práva na vlastní pohled na svět před jakobínstvím složek moci.

František Rozhoň, 27. 11. 2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí