Pro časopis Svědomí/Conscience 3/2015

K odkazu Husovy kauzy

Petr Roubek

Roku 1378 mezi sebou začali válčit papež římský a papež avignonský. Tím dělili západní křesťanstvo a napětí v církvi rostlo. O nápravu se někteří snažili podřízením papeže autoritě církevních koncilů, jiní usilovali o obnovu církve návratem k prostotě a chudobě církve Krista a apoštolů. Když se roku 1402 stal kazatelem v kapli Betlémské stal Mistr Jan Hus, ožívalo u nás i lidové náboženské hnutí původně podnícené Milíčem z Kroměříže.

Roku 1409 byl Hus zvolen rektorem pražské univerzity. Když však nový papež zakázal kázání v Betlémské kapli, Hus ztratil řadu přátel, opustil ho i král. V listopadu 1414 Hus přibyl do Kostnice, aby zde obhajoval své postoje. To mu nebylo povoleno. Byl uvězněn a „souzen“ jako kacíř. Podle českého historika profesora Josefa Pekaře (1870-1937) přitom v hlavních článcích, pro něž byl Hus odsouzen, stál Hus na půdě církevní a šlo tu spíše o nedorozumění, k němuž přispělo nemálo nepřátelské rozkohoutění dvou profesorských skupin na pražské univerzitě. Přesto inkvizice dala Husovi jen dvě možnosti – buď odvolat, tím spáchat morální sebevraždu, a ještě zůstat doživotně v žaláři; nebo smrt. Hus byl upálen 6. července 1415. O jeho odkaz se stále vedou spory.

Podle profesora Pekaře Hus neodmítal absolutně se podřídit papeži s tím, že hlavou církve je jen Kristus. Podle Pekaře vyznával, že „chce býti poddán papeži, žije-li mravně a vede-li církev ve shodě se zákonem božím“, tedy s pravdou Písma. Šest století po Husovi je struktura věrchušky jiná, společnost však řeší podobný problém. Skoro každý politik u nás jezdí za stáj, z níž to sype, charakterizoval dnešek trefně titulek MFD v červenci 2013. Měli bychom proto řešit, zda se musíme mezi volbami absolutně podřídit věrchušce, nebo máme mít možnost se k jejich rozhodnutí vyjadřovat a mít možnosti je vetovat.

Známe Husova slova „haj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“. Znamenají však výzvu k preferenci rozumového poznání? Nebo již zmíněný apel, aby se církev obrodila a žila přísně dle Písma? Pravdě podobnější se mi zdá verze druhá i proto, že po Husově smrti Češi strany Husovy těžce nesli, že koncil snad i „k hanbě českého královstvíodsoudil Husa jako zatvrzelého kacíře, ač mu nedokázal z Písma, že by vskutku byl kacířem. Podobný problém má společnost dodnes: Má být poutem společnosti zákon? Nebo cíl, který si věrchuška dá, může být zákonu nadřazen? Husovým odkazem dnešku je, že je třeba se stavět svévoli mocných. Jak proti znovuožívajícímu leninismu, že neuznáme výsledky voleb, když nevyhrál náš kandidát; tak proti praxi „veřejné ochránkyně práv“, že cenzura podle ústavní listiny nepřípustná je teď nezbytně nutná.

Dlouho nezmiňovaným odkazem Husovy kauzy je, že nakonec prohrají ti, že kteří nechtějí slyšet jiný názor než ten svůj, a doufají, že tím snáze prosadí své. Husovi v Kostnici bylo upřeno právo obhajovat své postoje, a pak pro Čechy Husovy strany přestal být autoritou koncil i nový papež. Čeští politici a angažovaní občané dnes neochotní byť jen slyšet druhou stranu by si měli připomínat, že nakonec obě strany Husovy kauzy dospěly k poznání, že je nutno „hádati“ se. Tedy neomezit se odsuzování protistrany, ale příti se o pravdu s tím, že soudcem bude především Písmo svaté. To se dálo na církevním koncilu v Basileji a Josef Pekař k tomu napsal už v roce 1925 v Národních listech:

… koncil, jak známo, musil Čechům učiniti hned předem koncesi neslýchanou, povoliti to, co odepřel Husovi, že se totiž o pravdě husitského učení a pravdě církevní provede řádné hádání, jinými slovy, že koncil nebude prostě souditi nauky české (a to byly duchem a povahou svou v základě nauky Husovy), nýbrž příti se s nimi o pravdu jejich a soudcem že bude jedině Písmo sv. a otcové církevní v něm se zakládající. To znamená, že v Basileji by Hus již odsouzen nebyl, nýbrž bylo by se jednalo s ním v řádné disputaci o větší- či menší uznání jeho stanoviska. Byliť do Basileje pozváni kacíři vykřičenější než byl Hus, byli tam Táboři – a i nejprudší polemik koncilu nesměl bez hrozebného protestu s české strany užíti slova »kacíř« o českém protivníku; musil o nauce, jež jej do duše rozčilovala, mluviti uctivě jako o »mínění pana oponenta«. A větší vinníci než byl kdykoli Hus, titíž, proti kterým tolik klateb papežských bylo vydáno do celého světa, titíž, proti kterým veliká vojska znovu a znovu posílalo do Čech všechno křesťanstvo a od nichž dělily katolický svět potoky prolité krve, vypálené a zpustošené krajiny a bezpočet s obou stran spáchaných hrůz a zločinů, seděli tu svorně při hostinách vedle sebe, biskup táborský mezi kardinály. Prokop Veliký vedle papežského legáta a ředitele koncilu! A výsledek, jakkoli učení táborského se nedotkl, jakkoli soustředil se jen k dohodě o čtyřech artykulech pražských, summě to husitského vyznání víry, zazněl v slavnostní vyhlášení pokoje všeho křesťanstva s Čechy a Moravany pod obojí » s příkazem všem křesťanům, aby nižádný potom řečeného království a markrabství pro minulé věci nesměl haněti, aniž na ně neb na jich obyvatele nesahal nebo jim škodil, ale jim aby křesťanský pokoj zachovali a je jakožto bratří své, svaté totiž matky církve syny poctivost zachovávající a poslušné, měli a bratrským milováním s nimi nakládali ...«

V Basileji zvítězila umírněnost nad zdánlivou zásadovostí fanatismu. Podle profesora Josefa Pekaře je podobný závěr příspěvkem ke smyslu našich dějin:

…Naše doba ukládá nám problémy mnohem vážnější a nezbytnější, než stálé rozčilování o spory minulosti. Píše se nyní mnoho o smyslu našich dějin. Kdybych měl se o to pokusiti, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přítomnosti, řekl bych asi: »Smysl« českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti - a to jak v oboru života politického, tak duchovního.

Petr Roubek, 31.května 2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí