Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2015

Jak dál

Petr Roubek

Z hesel hlásaných v závěru roku 1989 mně dodnes utkvěly v paměti především tři – německé Wir sind ein Volk (jsme jeden národ), a česká Tvá vláda lide, se k Tobě navrátila, a vracíme se do Evropy. Dnes už není radno opakovat první dvě, vedou k obvinění z nacionalismu, šovinismu, zaprděnosti atd.; resp. k útoku Tomáše Halíka, adepta na prezidentský úřad, že „referendum by naši republiku přestěhovalo ze světa západní politické kultury k epicentru nebezpečného ruského pokusu o obnovu impéria.“

Heslo třetí, o návratu do Evropy, vzbudilo diskuse hned v osmdesátém devátém - proč by se našinci, Evropané, měli vracet do Evropy? Až později mi začalo docházet, že Václav Havel Evropou nejspíš nemyslel Evropu, ale návrat k integraci kontinentu pod jednu vládu, z níž jsme vyklouzli ve čtyřicátém pátém i zásluhou našeho II. odboje. Další možný výklad mně napadl, když jsem v minulém čísle Svědomí četl, co hlásal Havel v létě 1990 v Oslo. Havel vlastně odmítl jeden ze základních principů evropského práva, vtělený i do deklarace lidských práv, že člověk obviněný z trestného činu má být považován za nevinného, dokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby. Havel odmítl i výčet sedmi hlavních hříchů, ze kterých vychází další hříšné činy (obžerství, lakota, lenost, závist, hněv, pýcha, smilstvo), sám za hlavní hřích (zlo) prohlásil nenávist, ba dokonce jen eventuální zárodek nenávisti. Havel vyzval, aby se i po roce 1989 pokračovalo v bolševické politice permanentního hledání nepřátel, nepřítelem je například i ten, u nějž cítíme ten eventuální zárodek nenávisti. Proto je možné, že slovy o návratu do Evropy přiznal Václav Havel, že ONI, revolucionáři, kteří stále chtějí na troskách starého společenského řádu stvořit nový, dokonalý svět, a ve své pýše věří, že svět to přijme, vrací centrum své revoluce z Ruska na Západ.

S revolučním centrem na Západě jsme prožili čtvrtstoletí vedoucí k tzv. uprchlické krizi. Pojem krize odmítá sociolog Ivo Možný: Žádná krize. Kalamita! Některá rozhodnutí „elit“ otřásají samými základy EU – například institut migrantům přikázaného místa pobytu.

Ocitli jsme se v situaci podobné té po II. sv. válce. Už tehdy politici schvalovali, že všichni jsou si před zákonem rovni, ale v praxi zákony platily (a zase platí) jen někdy a pro někoho. Není divu, že snaha „elit“ podřídit „jejich dobru“ celý svět, nemá stoprocentní podporu ani u nás.

Lidé se začínají ptát, jako advokátka, ex-ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, vědomá si toho, že se sice „prchá před válkou“, ale migruje za sociálními dávkami. Například:

Nepřežila se politická korektnost? Chceme opět trestat za svobodu slova? Lepší zdravý selský rozum a právo na názor, jakkoliv ustrašený nebo odsouzeníhodný, než dnešní kriminalizace; o nové vězně svědomí snad znovu nestojíme.

Není na čase informovat lid? Komunikace je důležitá, mohla by znít například takto: Občané, vnímáme váš strach a přiznáváme, že jej sdílíme s vámi. Uznáváme lidská práva migrantů a jejich základní potřeby chceme zabezpečit, ale vaše bezpečí a naše civilizace jsou pro nás důležitější. Stvrzujeme, že každý cizinec na našem území musí dodržovat české zákony, neboť i po vás jejich dodržování vyžadujeme. A policie nechť podpoří každého, kdo se bude chovat v souladu s právem, proti těm, kdo právo poruší.

Lze najít jednotná evropská pravidla? Formální pravidla existují, ale západní státy je nedodržují. Jaká je optimistická varianta budoucího vývoje? Reálná varianta? Kritická varianta, o níž lze snít, že nikdy nenastane, ale je třeba se na ni připravit?

S dílčím občanským programem přišla Iniciativa 2080. Považuje za klíčovou úlohu dnešní politiky podporu a ochranu rodiny jako pospolitosti, ze které mají vzejít děti.  Tento program je nepřátelský „globalizaci“, upozorňuje server radivaticana.cz.  Rodina je první školou solidarity a uváženého užívání zdrojů, a to jde špatně dohromady s ekonomickým systémem postaveným na neomezeném konzumu a vyhrocené konkurenceschopnosti. Rodinný život není slučitelný s devastujícím pracovním rytmem, který ukládá trh, a s hrozbou snadného propuštění za nedostatek soutěživosti. Nemít rodinu je dnes konkurenční výhoda v plném smyslu slova - firma ví, že takový pracovník je flexibilnější, pokud jde o pracovní dobu a přemísťování.

Petr Roubek, 2.října 2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí