Pro časopis Svědomí/Conscience 6/2015

Nebylo co lidu navrátit

Petr Roubek

Tvá vláda, lide, se k Tobě navrátila!“ Hláška připisovaná Komenskému, zněla naší republikou i v závěru roku osmdesátého devátého.

Tedy během řízeného předání moci (jak tehdejší akci říká jeden z vůdců Občanského fóra Petr Pithart), či během sametové evoluce (termín spisovatele Ivana Krause). Ochuzeni o tu zvěst nebyli ani neslyšící, četli ji na nošených plackách. Dnes je rozčarován Petr Pithart, i ti, kteří tu hlášku nebrali jako nezávaznou řeč.

Pithartovo rozčarování podle Lidových novin ze 17. října 2015 prý pramení z toho, že v české politice ubývá lidí, kteří by měli odvahu „své svědomí nadřadit vůli svých voličů“. Což si překládám: „jít otevřeně proti vůli svých voličů“. Rozčarováni jsou jistě i mnozí voliči, kteří si „slova z placek“ vyložili jinak, než že zvolené strany budou „mít právo“ dělat, co lidem nepřiznali.

Koho nalákala volební nabídka „již nikdy do žádného paktu nepůjdeme“, toho muselo „rozčarovat“ Pithartovo přiznání, že ONI neměli žádné pochybnosti o tom, že „bychom měli být součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie.“ Kdo byl pro kapitalismus podporující soutěživost, toho musela „rozčarovat“ realita popsaná už před lety Američanem Erikem Bestem: Současný kapitalismus nefunguje tak, že vydělává ten, kdo prodává dobré zboží, cílem mezinárodního kapitálu je dělat podfuk na zákazníka a současný systém na Západě je vlastně globalizovaná korupce. Kdo jásal nad tím, že Občanské fórum připomnělo samozřejmou zásadu „kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost“, musí být „rozčarován“ existencí jakéhosi pracího prášku, který pachatelům z řad „elit“ v pravý čas vypere docela dočista znečistěnou čest a pověst. A musí být zděšen, že v říjnu v Česku vyznamenali ministra vlády (minulého) zločinného režimu a čeští „přátelé nejvěrnější“ nehnali své k odpovědnosti za teror (bezdůvodné vraždění nevinných) v afghánské nemocnici Lékařů bez hranic. Pro tyto „rozčarované“ těžko budou útěchou slova v Německu žijícího docenta Petra Robejška, že v západní Evropě se podařilo mediálním a politickým elitám úspěšně vytlačit občana z rozhodování podstatně víc než u nás.  Robejškova slova jen vedou k poznání, že souběžně s přislíbeným návratem vlády do našich rukou vyklouzává vláda z rukou lidu Západu.

Vedou i k zamyšlení, že v naší republice nemohl lidu nikdo vládu navrátit, protože tady nikdo vládu ve svých rukou neměl. Byli jsme přece součástí východního bloku, který nevybočil ze západoevropského novověku, jak ho charakterizovala ve Svědomí už citovaná slova „starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní.“ Na troskách starého řádu jsme měli zřídit nový sociálně spravedlivý svět nikoli podle svobodné vůle lidí, ale řízeni moskevskou bolševickou nomenklaturou. V tom směru, zdá se, se v zásadě moc nezměnilo a závěr roku osmdesátého devátého byl opravdu evolucí. Moc už už vypadávající z rukou bolševické věrchušky zachytily střídající kádry řízené odjinud, ale se stejným cílem homogenizovat svět.

Máme směřovat k jednotné světové vládě, k jednotnému světovému náboženství… Máme se znovu smiřovat s tím, že v rozporu se „slovy z placek“ vláda lidem nepatří. Že „přirozeně“ patří někomu jinému. Že přirozeně patří zejména elitám. Kdo by nechtěl mít v čele ty nejschopnější? Potíž je v tom, že „elitami“ jsou masmédii nazývány osoby s mocenským vlivem, i když vůbec nejsou elitami v původním smyslu toho slova. Abychom si snáze zvykli, že vláda ve společnosti patří jiným, je mj. vydáváno za naši křesťanskou povinnost vítat migranty pro změnu věřící, že vláda ve společnosti přirozeně náleží islámu a muslimům.

Homogenizaci světa napomáhá, že se i naše společnost blíží stavu popsanému jedním z nejuváděnějších současných autorů Martinem McDonaghem ve hře „Osiřelý západ“: V ní se bratři trumfují v nekonečných slovních přestřelkách, jejichž cílem je toho druhého ponížit; na scéně i v realitě se předvádí svět nefungujících mezilidských vztahů i pochybných mravních hodnot. I my máme možnost dobrovolně ochromit svou schopnost bránit se těm, kteří nám kradou možnost vměšovat se do našich vlastních záležitostí. Stačí, když se necháme nahnat do takové (zatím ještě slovní) občanské války.

Petr Roubek, 28.11.2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí