Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2015

Nevinně prolitá krev křičí ze země...

Brzy si budou lidé na celé planetě připomínat 70. výročí ukončení II. světové války. Dovolte mi předat jedno svědectví, které se týká přímo našeho regionu. Vede mě k tomu starost že generace, které válku přežily (k jedné z nich patřím i já), chtě nechtě nepovažují mír v Evropě za něco ohroženého, dokonce je pro ně samozřejmostí. Navykli jsme si na výhody civilizace, jsme jí dost možná trochu znuděni, a hlavně u mladých lidí není jisté, zda se jim nezalíbí názory na techniku válčení a možnost zažít uprostřed války skutečné kamarádství, upevnit si mužnost apod., jak ji prezentují v literatuře např. raná díla Ernsta Jürgena („Stahlgewitter“ - česky „Ocelová bouře“) a jiných autorů. Máme prostě zálibu v uniknutí všednosti zvýšením adrenalinu. Často podceníme přitom následky...

Souvislost s odcizením se původně křesťanským duchovním kořenům Evropy je nabíledni, my však se domníváme, že současná zážitková a vysloveně individualistická „spiritualita", která se nemusí zodpovídat nikomu a ničemu než vlastním pocitům, tedy ignorující egoismus, považujeme za „normální"- ani nás nenapadne, že kořen slova normální obsahuje slovo norma. Tzv. individuální spiritualita je nám příjemná, vyhovující, a tak každé tradiční náboženství s jeho mravním imperativem odsouváme jako překonané. Nepozastavíme se příliš ani nad tím, že do jednotek Islámského státu odcházejí bojovat mladí Francouzi okolo 13 let, kteří vůbec neměli rodiče oddané islámu, anebo že se profesionálními vrahy rukojmí zadržených islámskými fundamentalisty stávají vysokoškoláci z Londýna. Nás v české kotlině ani na Moravě se to přece přímo netýká. Švejkovina dbalá toho, abych měl/měla svůj „klídek" má asi v naší národní mentalitě dost tuhý kořínek.

Nechceme se vzrušovat, daří se nám ostatně dobře, pokud nejsme právě nezaměstnaní nebo nemocní. Varovný hlas, jaký zazněl např. v Praze 1. března t.r. na devátém ročníku „Mene tekel" z úst exministra školství prof. Petra Piťhy, snad někým zatřese, ale většině se podaří brzy na taková slova zapomenout, jakkoli jsou naléhavá...

Zpět ke slíbenému svědectví. Je známo, že obyvatelé Větřkovic a Drnholce nad Lubinou (dnes Kopřivnice, místní část Lubina) zažili hrůznost války a utrpěli oběti na životech zmařených v koncentračních táborech, které se týkaly celých rodin. Jen o vlásek unikli vyhlazení Němci, když partyzáni slibující si od selské usedlosti „Na Kutach" po zabijačce obstarání zásob potravin, narazili místo toho na početnou skupinu zde hodujících německých důstojníků, které se sice „postříleli", zanechali za sebou ale jednoho raněného Němce naživu. Právě na jeho výpovědi, nakolik byl umírající, závisel osud vesničanů. Na dotaz, zda měli útočníci na sobě khaki-uniformu, tento voják v nemocnici odpověděl přikývnutím. Z toho usoudili Němci, že šlo o západní spojenecké síly a urychlili svůj ústup z našeho kraje. Jedině mylně vysvětlené gesto zachránilo proto životy celého Drnholce.

Místní občané si byli dobře vědomi, že je zač děkovat, když se řadili se spoluobčany s Větřkovic do průvodu kráčejícího směrem ke Kopřivnici na veřejné shromáždění konané na poděkování za ukončení války odpoledne 9. května 1945. Nechyběl mezi nimi drnholecký starosta pan Jalůvka, ale starosta Větřkovic, Antonín Busek, tehdy 58-letý, mezi nimi nebyl. Musel se dostavit do Kopřivnice na výzvu Revolučního národního výboru k vyšetřování. Šel tedy o něco dříve stejným směrem, ale šel sám. Netušil jakému osudu jde vstříc.

Jako starosta měl často co do činění s německými důstojníky, kteří si vynucovali od větších sedláků potravinové dodávky. Starosta musel Němce doprovázet, nahlížet s nimi do chlévů, stěží mohl nějak ovlivnit výši dodávek odváděných zdarma nacistům. Mnozí chovali vůči starostovi z tohoto důvodu nevraživost. Nikdo nemohl o starostovi Buskovi ale říct, že někoho z obce udal nebo ohrozit na životě, natož že by ze styků s Němci osobně těžil.

Došlo přesto k paradoxu: v žádné z obou sousedních obcí nedošlo při vyhánění Němců k projevům msty nebo ubití (snad až na jednotlivé případy německých dívek nasazených na práci na statcích po konci války do odsunu Němců, které se před zneuctěním zachránily leda útěkem k jinému hospodáři), došlo ale k vraždě vlastního rodáka. Samozvaní soudci z Revolučního národního výboru si totiž pospíšili vyřídit osobní účty se starostou, a to bez vědomí svého předsedy, kterým větřkovská obec zvolila svého dobrodince a oblíbeného pana faráře, dp. Antonína Spáčila.

Antonín Busek byl údajně vyšetřován na četnické stanici (v sklepních prostorách někdejší průmyslové školy). Když se večer nevrátil domů, poslali mu příbuzní (měl manželku Johanu a tři děti) v dalších dnech jídlo. Netušili, že již není naživu... A „strážci veřejného pořádku" si na balíčcích bez výčitek svědomí pochutnali sami. Teprve za tři dny, tj. 12. května, oznámili rodině starosty, aby si přijeli pro jeho tělo, neboť starosta prý spáchal sebevraždu oběšením. Tělo jim bylo vydáno ze sklepa domu čp. 679. Po otevření místnosti se jim naskytla prazvláštní podívaná: tělo zhroucené pod oknem, protože šle, na kterých prý oběšení dokonal, se od drátěného krytu stropní lampy utrhly.

Ve Větřkovicích měli lidé v úctě jednu zbožnou a bezúhonnou ženu, kterou požádali v případě, že v rodině někdo zemřel, aby oblékla zemřelého do rakve. Byla jí paní Růžena Matulová, rozená Dresterová (původem z Albrechtiček), z čp. 22. Ta oblékala do rakve i starostovo tělo. Nikdy nezapomněla a svým vnoučatům nejednou vyprávěla, že pan Busek měl tělo jednu modrou podlitinu, že tělo bylo na hranici rozkladu a že v oblasti ledvin měl zemřelý na zádech hlubokou ránu, kterou si jistě nemohl sám způsobit a která velikostí připomínala, jako by mu někdo záda prorazil krumpáčem. Otřesená rodina nepodala nikdy žalobu. Ostatně pachatelé se prosadili velmi brzy jako oddaní členové komunistické strany do předních pozic, nebylo tedy radno si zahrávat se životem - doba jim měla být brzy nakloněna, ač nikdo netušil, že rudá totalita délkou onu hnědou mnohokrát překoná. Lidé v obci mlčeli rovněž. Jediný, kdo na protest okamžitě rezignoval na funkci předsedy Revolučního národního výboru, byl pan farář Spáčil. Ostatní členové výboru odmítali důvod jeho rezignace přijmout, změnili jej oficiálně na důvod: pro pokročilý věk. Jedině náhrobní nápis naznačoval, co se ve skutečnosti udalo. Dodnes na pomníku starosty Buska ve Větřkovicích čteme: „Poutníče, zastav se, toto připravili mi lidé".

Žijeme již sedmdesát let v míru. Je klid, po němž všichni oprávněně toužíme. Pokud ale z pohodlí mlčíme k bezpráví, abychom si uchránili „svůj klídek", zůstává v našem srdci odjištěná rozbuška k válce.

Skončím svou úvahu citátem z dokumentu sepsaného před padesáti lety, a přesto vysoce aktuálního i dnes: „Nenechme se oklamat nesprávnou nadějí! Nepřestane-li nepřátelství a nenávist, a neuzavřou-li se trvalé a čestné úmluvy o zajištění všeobecného mínění do budoucna, je možné, že lidstvo, které se navzdory svému podivuhodnému vědění ocitlo ve vážném nebezpečí, dospěje k té neblahé hodině, v níž nepozná jiný mír než hrozný mír smrti.“ /Gaudium et spes, čl. 82/

(tam)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí