Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2015

PF 2015

Ivan Turnovec

Optimist thinks this is the best of all possible worlds, the pessimist fears it is true -
(optimista soudí, že tohle je ten nejlepší ze všech možných světů, pesimista se obává, že to tak opravdu je) -
Robert Oppenheimer

Mohlo by se říci, že visí-li něco ve vzduchu přímo jako životní potřeba české společnosti pro nastupující rok 2015, je to slušnost. Ztráceli jsme ji postupně celá desetiletí, a ani polistopadový vývoj na věci mnoho nezměnil. Možná dokonce to ztrácení ještě urychlil, když za normu jednání a mezilidských vztahů se začaly po pár letech znovu prosazovat nadutost a povýšenost, intolerance a neochota k domluvě, podraznictví, lež a křiváctví jako obecný vzor chování. Slušnost je proti drzosti opravdu v nevýhodě. Nejen naši politici, ale i větší část kulturní fronty si drzost a vulgaritu zvolili za jediný program. Místo aby se snažili lidem naslouchat, diskutovat s nimi a řešit jejich problémy, zamořují ovzduší urážkami, slovní arogancí a vyzývavostí, v níž se domnívají spatřovat svou názorovou pevnost.

Zbohatnutí politiků Grossem počínaje, Řebíčkem, Topolánkem a dalšími nekončí. Uznání spekulací a korupce za úspěšné podnikání, prohlašování zlodějů a veksláků, že bojovali proti komunismu a jejich současný primitivní zuřivý antikomunismus bez argumentů, je důvodem proč se mi současný stav naší společnosti nelíbí. Vulgární urážky politiků mezi sebou, ale i urážení občanů pseudoumělci jsou příkladnou ukázkou. Vše to doplňují bulvárně laděné zprávy médií, jejichž jedinou snahou je pouze pomlouvat.

Rozdíl v přístupu jednotlivců k ostatním je alarmující. Před rokem 1989 jsem byl veden jako „nepřátelská osoba“ a označen i Rudým právem za antikomunistu. Setkával jsem se díky tomu s různými lidmi a proto tvrdím, že hranice slu- a neslušnosti šla již tehdy napříč společností a nebylo možno ji vytyčit jen mezi komunisty a ostatními. Setkal jsem se s řadou komunistů, dělníků i vysokoškoláků, kterých si vážím.

Směrování společnosti jako celku bude samozřejmě vždycky výslednicí mnoha protichůdných sil. V jejím čele musí však stát lidé schopní porozumění a vcítění, nikoli jen okázalého pohrdání názorovým protivníkem. Obávám se, že toho již současná politická reprezentace tzv. klasických stran (ODS, TOP 09, ČSSD, KDU-ČSL) není schopná.

Proč dosud nejsme demokraty

Druhá světová válka a po ní komunistický vývoj v části Evropy byly obdobím, které poškodilo nejen morálku jako takovou, ale i občanské chápaní politického boje. Pod pojmem politický boj si totiž aktéři představují zápas o život, a nikoli klidné soupeření o jednotlivé problémy, kterými státní společenství žije. Tento stav je alarmující. Optimální stav v rozvinutém demokratickém státě by měl být takový, že existuje soulad mezi individuální odpovědností a odpovědností společenskou. Obě dvě tyto vlastnosti korigují snahu o prosazování osobních a skupinových zájmů. K této ideální státní společnosti se snaží dojít dvě rozdílné politické platformy. Jejich cesty jsou ale zcela odlišné. Zatímco pravicové konzervativní a občanské strany vycházejí z individuální odpovědnosti a předpokládají, že tato se vzájemnou meziobčanskou konfrontací stane odpovědností celospolečenskou, předpokládají levicové, demokratické a socialistické strany, že výchova k individuální odpovědnosti vede přes odpovědnost řízenou „radou moudrých“, tedy vládou a parlamentem.

Každá z těchto představ má své přednosti, ale i vady. Je logické, že s ideální společností, ani ideálními společenskými poměry nelze v současném světě počítat. To, co ale musí být cílem každé demokratické společnosti, je cesta, která by se k ideálu měla postupně přibližovat. Základem, který ale bohužel leckdy chybí, by mělo být poznání a pochopení, že oběma politickým směrům jde o shodný výsledný cíl, kterým je spokojená a hrdá společnost lidí. Lidí, kteří jsou si vědomi nejen svých individuálních a společenských práv, ale také své individuální a společenské odpovědnosti. V politice ale došlo v minulém století k excesům fašismu a komunismu. Ty ovlivnily nejen určité množství radikálů, kteří na čas ovládli celé národy, a ještě dnes se z toho vzpamatováváme. Druhá světová válka a po ní komunistický vývoj v části Evropy byly obdobím, které poškodilo nejen morálku jako takovou, ale i občanské chápaní politického boje. Pod pojmem politický boj si totiž aktéři představují zápas o život, a nikoli klidné soupeření o jednotlivé problémy, kterými státní společenství žije. Tento stav je alarmující, někdy se zdá, že je situace stále horší. V naší společnosti totiž chybí komunikační kultura. Máme zde paradoxní situaci podobnou vizi Ivana Klímy v jeho románu Pravda o zkáze Sodomy. Ti, co vládnou, hledají za každou cenu nepřítele (v románě jsou jím vymyšlení basturdští, dnes jde o komunisty). Navíc mnoho ambiciózních politiků, kteří po roce 1969, za komunismu, začínali svou kariéru (nejen odbornou, ale i často profesně politickou) své postoje zatajují nejen voličům, ale mnohdy i spolustraníkům, a jsou z nich primitivní antikomunisté. Nemohu se zbavit dojmu, že kariéristé, kteří KSČ opustili a převlečeni škodí v demokratických stranách, jsou nebezpečnější než komunisté s legitimací, kteří jsou na očích.

Omlouvám se že místo optimistických přání jsem se neudržel a reagoval na oslavné řeči naší politické reprezentace, při příležitosti pětadvaceti let od „sametového převratu“, řadu věcí vidím jinak než vulgární politici stejně pravicoví jako levicoví. Každému z přátel a známých přeji pevné zdraví i nervy po všech 365 dní roku 2015.

Naše přežívání se neliší od života těch kdo sídlili v Pompejích v blízkosti činné sopky katastrofa nás čeká.

Problémy se zvětšují, je na čase se ptát:

Co se státem, v němž 75 % národního majetku patří zahraničnímu kapitálu (nadnárodní finanční oligarchii), přímo či nepřímo věrchuškám MMF a Světové banky? Původně nezadlužený stát dnes hospodaří s neuvěřitelným dluhem 4 biliony korun. Jen na úrocích platí ročně 55 miliard a bere si další a další úvěry. Peníze jsme prý my „nevyvolení“ údajně prožrali! Zmizela podstatná část ze 107 tun měnového zlata. Miliardářské korupční zisky našich parazitujících „bílých koní“, stavících si za naše peníze heliporty u svých luxusních sídel, stejně jako milionové odměny a odstupné věrným poskokům a ouřadům na všech ministerstvech se nám rovněž jako dluh připočítávají k dobru.

Co se zkorumpovanou společností počínaje nekvalifikovanou vládou, parazitickými poslanci a konče nemožnou opozicí. Příhodný čas ke změnám byl promarněn! Plodem této situace je jen stupňující se mezilidská NENÁVIST! Tu vidíme každý den kolem sebe. Je tedy problém hledat optimismus a věřit že vývoj v Česku, Evropě a vlastně na celém světě neskončí katastrofou.

Na závěr snad jen tolik, že přeji všem abychom zvládli rok 2015 alespoň v plné sile a ve zdraví.

RNDr. Ivan Turnovec

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí