Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2015

Česká politická kultura

Ivan Turnovec

Problém dnešní české politiky je v tom, že za 51 let nesvobody (1938-89) bylo v Československu prakticky zcela zlikvidováno něco, co bych nazval přirozeným lidským občanským společenstvím. Za Němců se všichni báli konfidentů a po válce už fungovala bolševická mafie, která nakonec získala moc a vraždila jménem zákona. Ti, kdo to přežili, a začali se zajímat o znovuvytvoření jakéhosi lidštějšího občansky orientovaného společenství v uvolněnějších 60-tých letech, skončili v r.1971 na černých listinách a mnozí (někteří už dávno předtím) byli vystaveni tvrdým existenciálním tlakům, jimž mohli uniknout jen vstupem do KSČ nebo vstupem do služeb StB. Mezitím se vyměnila generace, a nová generace se adaptovala na stávající poměry - rozhodovala se spíše zda utéct ze země, nebo si s pomocí známostí (a polomafiánských sítí) vybudovat svou existenci v zemi. Z celých akademicko-uměleckých kruhů tak v Listopadu zbyli jen ti, kteří si našli v totalitních poměrech svůj modus vivendi, což bylo možné jen tak, že si nesměli dovolit mít svůj vlastní politický názor a museli být zadobře s někým z bolševické nomenklatury.

Můžeš namítnout, že existovali chartisti - ty chránila určitá publicita, kterou měli na Západě, ale byl to uzavřený klub, který, jak se ukazuje, byl dostatečně profízlovaný, aby jej měli bolševici pod kontrolou. Dávno předtím (nejméně rok), než nastal Listopad, připravovala se StB na to, že komunistický režim skončí a připravovala sobě i bolševickým bossům ústupové prostory. K tomu nepochybně patřilo, že své lidi, kteří z hlediska veřejného mínění nebyli spojováni s komunismem či StB, nasadila do klíčových, avšak nepříliš nápadných postavení v důležitých institucích. Když pak došlo k "revoluci", podařilo se vytvořit dojem, že to nikdo nečekal a že je to revoluce opravdová, takže lidé byli velkorysí k poraženým, a nedošlo jim, že oni jsou ti poslední, kdo jsou seznámení s tím, že se bude režim měnit. (Proto připouštím, že je možná něco pravdy na rčení, že tzv. sametová revoluce byl ve skutečnosti privatizační puč StB naplánovaný KGB). Další vývoj byl zřetelně v režii jakýchsi sil - rychle (už v r.1991) se podařilo zlikvidovat víceméně spontánně formované Občanské fórum, které (podle mne) vzniklo podle příkladu KAN v roce 1968, a nadšení mladých (ze značné části synků z bolševických či kolaborujících rodin) bylo využito k vytvoření "jediné pravé strany" - ODS (jak v době jejího vzniku poznamenal jeden jízlivý novinář: pravicové strany leninského typu).

Ukázalo, že v zemi v dané chvíli prakticky neexistují soudní občané (ani já jím nebyl), ale jen lidé opojení tím, že jsou osvobozeni od bolševických poměrů, a zaujatí vizí zbavit se všeho, co jim připomínalo socialistické poměry. Byli přesvědčeni, že po pádu komunismu všechno půjde samovolně (samospádem) ke svobodě, blahobytu a demokracii, protože vzniklo mínění, že tam samovolně směřuje historický vývoj a že naše zem byla dočasně výjimkou jen proto, že komunisté tomuto vývoji z blbosti vzdorovali. Většina byla přesvědčena, že všichni lidé (až na komunisty) jsou v podstatě andělé, kteří dosazeni do veřejných funkcí už nebudou překážet samovolnému příchodu svobody a blahobytu. O tom, že spravedlivé uspořádání společnosti vyžaduje mnoho přemýšlení, diskusí a úsilí, tehdy nikdo neuvažoval, protože snad všichni, kdo totalitu přežili, ji přežili proto, že si politiky "nevšímali" - a uvěřili, že jsou to jen jakési "kecy", které jim mají dodat gloriolu nepostradatelných. Ale ani ti, kteří snad si byli vědomi významu politiky, neznali patřičné vzory politického chování - lidé, kteří si přečetli třeba jen jednu knihu v angličtině - se snadno stávali arbitry toho, jak má demokracie vypadat. A když noví lidé zvolení či jmenovaní do funkcí ve veřejné a státní správě se setkali s problémy, neměli po ruce nikoho jiného než profesionály ze "starých struktur", kteří je zachraňovali před úřednickými a politickými "průsery". Tak vznikly mnohé osobní vděčnosti, které v sílícím boji "o koryta" měly stále větší význam.

Opravdu nevím, zda se dalo tomuto vývoji zabránit. Kde vzít ze dne na den armády čestných úředníků, policistů, celníků a vězeňských dozorců nespojených s komunistickou totalitou, když po padesáti letech nesvobody bylo dosaženo stavu, že v těchto funkcích mělo více než 90% osob komunistickou příslušnost vyžadovanou dosavadními předpisy. Vedle komunistů a jimi kontrolovaných organizací (včetně ROH a SSM) neexistovalo v zemi žádné organizační zázemí pro nezávislou komunikaci. Církve, které měly u lidí malou prestiž už od dob I. republiky, byly rovněž prolezlé aktivisty z "Pacem in Teris", takže žádným základem pro občanskou společnost se stát nemohly. Až do Listopadu, bylo podnikání prakticky kriminálním (respektive snadno kriminalizovatelným) činem, takže neexistovaly ani žádné fondy pro podporu čehokoliv nezávislého na komunistech.

To jsou důvody, proč byla postkomunistická situace Československa podstatně horší než v Polsku či Maďarsku, kde soukromý sektor de facto nepřestal existovat po celou dobu socialismu. V Polsku si navíc udržela slušnou nezávislost a vliv římskokatolická církev, která má v Polsku národní charakter dík historicko-geografickým okolnostem - existence Polsko byla totiž vždy ohrožována zejména protestantským Pruskem a pravoslavným Ruskem.

Dalším handikepem Čechů byla skutečnost, že na rozdíl od Poláků a Maďarů neměli dostatečně mocnou "národní politickou vrstvu", jakou představovala tradiční polská a maďarská národní šlechta. Tak se stalo, že politika je lidmi chápana jako něco, co je "opravdové" české kultuře cizí.

Další rozdíl vidím v tom, že Československo patřilo (na rozdíl od Poláků a Maďarů) mezi vítěze II. světové války, takže komunismus přišlý z Ruska nepociťovali Češi jako tolik nepřátelský, zatímco Maďaři a Poláci, jejichž státy byly ve válce poraženy, vždy pociťovali komunismus jako režim, který jim byl nadiktován velmocemi, a se kterým se mohou identifikovat navenek, ale nikoliv vnitřně. Proto počty členů "vedoucích dělnických stran" (Komunistická strana v Polsku nebyla z vůle Stalina akceptována, a zřejmě tak nesměla existovat ani Komunistická strana v Maďarsku, ale jen nějaká Dělnicko-rolnická strana) nikdy nedosáhly té masovosti jako v Československu (v r.1988 byl členem KSČ každý 7-8. dospělý obyvatel). Připočteme-li rodinné příslušníky tak členové komunistických rodin tvořily celou čtvrtinu obyvatelstva. Takovou masu lidí nelze prostě z veřejné správy eliminovat, zvláště když jen oni byli nositeli jakéhokoliv "administrativního know-how".

To všechno jsou věci, o kterých dodnes nemluví ani české politické strany a neuvědomují si je ani novináři ani pedagogové humanitních oborů na universitách. Nicméně by se o tom mluvit mělo.

RNDr. Ivan Turnovec

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí