Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2015

Praha na počátku 19. století

Ivan Turnovec

Při studiu archivních materiálů se občas dovídáme zajímavé věci. Musíme si vážit mnohého, co naši předci dělali ve prospěch prezentace našeho hlavního města. Na příklad záslužné práce lékaře milujícího Čechy, a Prahu zvlášť, si dovoluji upozornit.

Odpovědi můžeme hledat díky lékaři Jeanu de Carro, který sestavil a v roce 1836 nechal ve francouzštině vydat Průvodce cizinců v Praze pod titulem Guide des étrangers a Prague nakladatelstvím Kronberger a Weber současně v Praze a v Karlových Varech. Součástí tohoto díla na stranách 8—26 byla i kapitola věnovaná historii města. Tu sepsal František Palacký. V roce 2001 vydalo nakladatelství Levné knihy KMa v Praze tuto kapitolu samostatně jako: Stručné dějiny Prahy od Františka Palackého. Autora průvodce, ze kterého „zapomenutý skvost“ převzali, neznali. Autora, i přes to, že ve své době byl asi dobře znám, a proto svou práci nemusel ani podepsat, odhalila až historička dr. Alena Šubrtová.

Tím, koho napadlo sestavit větší část průvodce, byl právě Jean de Carro. Abych tohoto pána trochu přiblížil. Byl to typický kosmopolita. Po matce Francouz, po otci Ženevan, vystudoval medicínu v Edinburghu, v roce 1793 se odstěhoval ze Ženevy do Vídně, kde v dalších letech žil a ordinoval a založil i rodinu. Na jaře roku 1826 přesídlil natrvalo do Čech, původně se záměrem, aby se zde léčil. V Karlových Varech pak působil jako lázeňský lékař až do své smrti. Sezónní pobyty v Karlových Varech střídal se „zimními přestávkami“ v Praze, kde bydlel ve Štěpánské ulici v č. 642 tehdejšího číslování. De Carrovo jméno se v literatuře nejčastěji spojuje s propagací a praktickým prováděním očkování proti pravým neštovicím, bývá připomínán jako přítel a následovník Edwarda Jen-nera, objevitele vakcíny proti variole. Jeho lékařské zásluhy a životní osudy zachytila monografie autorů Karla Nejdla a MUDr. Jana Miesslera Jean de Carro a jeho Karlovy Vary (1958). Méně známé a neprávem opomíjené je jeho zařazení do společnosti českých obrozenců — to, že věnoval celou třetinu života, prožitého u nás, propagaci české historie a literatury ve snaze napravit často zkreslené a nedostatečné představy o ní v očích cizinců. Ve svých ročenkách s názvem Almanach de Carlsbad, které vydával v nepřetržité řadě od roku 1831 do roku 1856, uveřejnil mnoho článků svých pražských přátel. Kromě statí o české literatuře tam publikoval a sám překládal vše, co mohlo přispět k poznání přírody, dějin a způsobu života v malé zemi, jejíž zápas o uchování jazyka a svébytnosti všemožně a nezištně podporoval. Z okruhu lidí spjatých s dějinami Národního muzea byli mnozí nejen jeho pacienty, ale i osobními přáteli — A. J. Corda, bratři Preslové, Kašpar ze Šternberka, F. L. Čelakovský, Václav Hanka, Karel Vinařický a především pak František Palacký.

Vraťme se ale k historii Průvodce cizinců v Praze, pro nějž získal Palackého spoluautorství. V úvodu vysvětluje, co ho vedlo k tomu, aby tento záměr uskutečnil: „Už dlouhý čas, lépe řečeno vždycky, se podivovali cizinci, kteří navštívili hlavní město Čech a neznali německy, že tu nenalezli průvodce sepsaného v jazyce více méně blízkém evropským cestovatelům.“ Nebyla to jen příležitost korunovace Ferdinanda I. a Marie Anny Karoliny Savojské, de Carro uvádí i jiné závažné motivy — stále rostoucí počet lidí, kteří projíždějí Prahou na cestě do některých českých lázní, a těch, kteří se z nich vracejí; jsou i důvody „obchodní, vědecké a další, které přivádějí do Prahy každoročně velký počet cizinců“. Těm chtěl nabídnout alespoň stručný přehled toho, co by měl poznat cizinec, který nemá čas zdržet se tu déle. Pro podrobnější poznání hlavního města měl sloužit soupis literatury, uměleckých pohledů na město a plánů. V soupisu celkových pohledů na Prahu nescházejí rytiny Hollarovy, Sadelerovy, Morstadtovy, Schemberovy a dalších, zmínil podrobný Juttnerův plán Prahy a ocenil i preciznost a pozoruhodnost Langweilova plastického modelu.

Od stránky 8 do stránky 26 následuje výše zmíněný Palackého Précis de l’histoire de Prague, vydaný opakovaně jako Stručné dějiny Prahy. Stejně zajímavé, a bohužel nedoceněné, je to, co tvoří hlavní část Průvodce. Z celkem 134 stran je dílem de Carrovým 116. A není to jen kompilace ze starších popisů Prahy. De Carro komentuje pražský život a uvádí i postřehy o povaze Čechů. Stojí za pozornost, čeho si všímal a co považoval za užitečné sdělit svým čtenářům. De Carrův vztah k hlavnímu městu a k Čechům byl obdivný a láskyplný, ale díky objektivitě nejsou jeho řádky zdaleka jen oslavou starobylého města na Vltavě.

Průvodce začíná charakteristikou zeměpisné polohy, nadmořské výšky a základních demografických dat o počtu obyvatel a obytných domů v jednotlivých pražských čtvrtích. Praha měla k roku vydání celkem 106 tisíc obyvatel a 12 tisíc osob vojenské posádky včetně důstojníků, v roce 1834 žilo v Praze 414 duchovních, 113 jeptišek, 806 šlechticů, 1844 úředníků a honorace, 4501 měšťanů, továrníků a umělců, kolem 3900 studentů a 10 146 školáků a školaček, 732 cizinců atd. Bylo uzavřeno 943 sňatků, narodilo se 4365 dětí a 3823 lidí zemřelo, nepočítaje v to vojáky. Vychází mu, podle dostupných údajů, průměrný počet 4 děti na každé manželství, na 26 lidí 1 porod a na 27 osob 1 úmrtí ročně. Napočítáno bylo celkem 11 000 koní a více než 2000 psů.

Kapitola Tvářnost a vzhled města nešetří chválou na výstavbu, nejen historickou, ale i novou, konstatuje zlepšení čistoty a úpravnosti, rychlý postup dláždění ulic, osvětlení, líčí nejúchvatnější pohledy na Prahu a detailně se věnuje dvěma z nejvýznamnějších památek — Pražskému hradu a Vyšehradu. Řeka a most na Vltavě sleduje Vltavu od jejích pramenů, popisuje pražské ostrovy a stejně jako v následujícím textu o opevnění a pražských branách přechází od historického úvodu k jejich soudobému stavu.

V Popisu města, jeho ulic, náměstí a hlavních staveb postupuje podle jednotlivých městských čtvrtí, počínaje Starým Městem. Tam se zastavuje zejména u Klementina včetně údajů o tom, kolik je v hlavní knihovně svazků (více než 120 tisíc, mezi tím 4000 rukopisů, z nichž stojí za zvláštní zmínku bible psaná hlaholicí, práce Viklefovy a Husovy v originále). Neschází pasáž o Karolinu. Procházka Starým Městem končí popisem židovského ghetta. Sem vtělil de Carro svá pozorování a zkušenosti lékaře, který v letech 1831—1832 za epidemie cholery nabídl městu své služby a dobrovolně léčil pacienty z nejbědnějších čtvrtí — z Podskalí a oblasti Na Františku.

Na Malé Straně nejdéle prodlel u popisu Svatomikulášského chrámu; u kostela sv. Tomáše najdeme stručné vylíčení historie náhrobku anglické básnířky Věstonic, která je tam pochována. (V Průvodci je odkaz na článek v karlovarském Almanachu z roku 1832.) Na dalších stránkách provádí de Carro návštěvníky po Hradčanech a po Vyšehradě. Krátce se zmiňuje i o okrajových částech města, zvláště o Smíchovu, Karlíně a Žižkově.

Od strany 72 vyjmenovává a hodnotí školy, včetně uměleckých, a společnosti, které „podporují pokrok věd a umění“. Zde se setkáváme s de Carrovými zkušenostmi z tehdy již deseti let pobytu v Čechách. Neskrývá sympatie ke sdružením nadšenců, mezi něž se brzy zařadil sám. Palackému se v jednom z dopisů svěřil, že si jej tato země za pár let pobytu natolik získala, že by si velmi přál něco užitečného pro ni vykonat.

Hodně místa věnuje v Průvodci Národnímu muzeu, jehož sbírky byly tehdy ještě uloženy na Hradčanech v č. 57. Upozorňuje, že podrobnější popis činnosti Společnosti Českého muzea přesahuje rámec Průvodce. Poznamenává, že významná je knihovna s více než dvanácti tisíci svazků tištěných a šesti sty rukopisných svazků, kabinet mincí a medailí o šesti tisících kusech, bohatý archiv a vzácné přírodovědné sbírky.

Z veřejně prospěšných ústavů jmenuje ústav pro hluchoněmé, hradčanský ústav pro slepé děti, založený v roce 1808, a Klárův slepecký ústav na Brusce, založený v roce 1832, sirotčince, dobročinné a penzijní ústavy. Velmi ocenil snahy zakládat i zařízení pro děti předškolního věku, u všech vyjmenovaných institucí uvádí datum založení a počty chovanců. Poměrně dost místa v Průvodci věnuje popisu pražských nemocnic a ostatních zdravotních zařízení. Zmíněna jsou i nápravná zařízení a věznice.

Uváděny jsou informace, užitečné pro cizince, jako celní předpisy, kde je listovní pošta a kde stanoviště dostavníků (tehdy Karmelitská ulice u č. 388), jaké se platí poštovní taxy, jaké se očekává spropitné, kolik je třeba vydat za krytý kočár, kolik za nekrytý.

Charakter a způsob života obyvatelů Prahy je oddíl, který zaujme i dnešního čtenáře bezprostředností autorových úvah. Zde dává nahlédnout pod vnější rámec kulturně-historických poznatků. Je si vědom, že město netvoří jen památky a krásné výhledy, ale hlavně lidé, kteří tu žijí. Sám poznal jak lesk šlechtických salonů, tak i střední vrstvy, a jako lékař i zástupce nejnižších vrstev. Jak se jevili Pražané očím cizinců v roce 1836? „Národnostní rozdíly,“ tvrdí de Carro, „nijak nepřekvapí cizince, který tudy jen projíždí, lze je dobře poznat jen v rodinném prostředí a při vztazích dlouhodobějších.“ Bohaté spolky, jakými jsou mlynářský, pivovarský, řeznický, pekařský, mydlářský atd., jsou takřka výhradně složeny z Čechů, zatímco umělecké, obchodní a továrnické jsou mnohem víc v rukou Němců. „Demarkační čára“, dobře prý patrná zejména mezi ženami, odděluje, jako víceméně všude, vysokou šlechtu od méně urozených vrstev. Šlechta má svoje shromáždění, své obědy a bály, zatímco střední „třetí stav“ a buržoazie zná jen své rodinné svazky, nevelký okruh přátel a návštěv, hudbu a divadlo, „aniž by jim ti bohatší nabízeli styčné body ke shromažďování“. Takzvaná „nová šlechta“, složená z veřejných úředníků, důstojníků, bohatých vlastníků atd., je dost početná na to, aby si vystačila sama. Cizince, kteří pobudou v Praze jen nakrátko, nic nenutí k tomu, aby si tu zařizovali nějaké byty, ubytují se po tu dobu v hostincích, z nichž ty hlavní jsou velmi dobré.

Praha měla, stejně jako sousední Německo, své kavárny a tabáčnictví. Tabáku de Carro neholdoval, tvrdě proti této „neblahé vášni“ bojoval, a tím vlastně předběhl dobu. V Průvodci ale ocenil, že jsou mnohé kavárny otevřeny stále a je v nich možné si přečíst noviny nebo zahrát kulečník a ostatní povolené hry.

Co charakterizuje všeobecně podle de Carra „lid v této zemi a zejména v jejím hlavním městě“? Je to v první řadě „láska ke studiu a k vědám“. V každé vědecké profesi tu nalezneme podle něj „tolik znamenitých lidí v daném oboru, že se s tím, v míře tak velké, nepotkáme v žádném městě v Německu, a snad ani v Evropě. Dvojí literatura, slovanská a německá, odlišné, ale ovlivňující se rovným dílem navzájem, vytváří zcela zvláštní jev, pro který se Goethe s takovou úctou vyslovil o Čechách.“ Jediné, co pisatele zjevně znepokojovalo, byl fakt, že „tito vědci postrádají pevné centrum společenského seskupení, každý z nich si žije po svém a musí se hledat, aby se nalezli.“ Snad takový pevný bod společenského i vědeckého seskupení viděl v Královské společnosti nauk (od roku 1785 s názvem Česká společnost nauk), jejímž dopisujícím členem se de Carro stal na sklonku svého života.
K dobrým vlastnostem Pražanů uvádí ještě „ducha dobročinnosti“, s nímž se shledal v menší či větší míře ve všech vrstvách a který podporují i výtečné instituce. Chválí „pořádek a slušnost, cítění náboženské a vlastenecké,“ a s tím souvisí, „že se tu projevuje pokrok a že to vůbec nedovoluje oplakávat staré zlaté časy.“ Jediné, co de Carra doopravdy mrzelo, byla, jak se zdá, velmi chabá možnost slyšet tu svoji mateřštinu a domluvit se v ní. Považoval totiž francouzštinu za „významný prostředek společenské komunikace mezi různými národnostmi“, a ačkoliv se prý tato potřeba uznává a v Praze se najde i dost učitelů, pěstuje se tento jazyk jen ve vysoké společnosti a mnohem méně ve středních vrstvách. Národnosti tu vůbec mají velmi slabé vzájemné styky, což je podle něj způsobeno tím, že se jazykům málo věnuje mládež, a těm, kteří jsou s to v jazyce číst, dělá obtíže konversace. Výtky pro toto zanedbání přicházejí pak příliš pozdě a „jsou oprávněné tím spíš, že slovanské národy vyslovují naprosto bez obtíží velký počet francouzských slov, což naopak všeobecně představuje úskalí pro národy germánské.“

Dále ocenil „velký smysl a talent, který mají Češi pro hudbu“ a opět zdůraznil, že je to charakteristika platná pro celý národ. V hlavním městě se hudbou zabývají takřka všechny vrstvy společnosti, zejména hudbou instrumentální. Konzervatoř tu řídí „mužové velmi vybraní“.
Řádky věnované divadlu jsou právě tak vřelé. Hudba a divadlo nejsou jediné, co může zpříjemnit život ve městě, jsou tu i nové pražské promenády, parky a možnost výletů do okolí.

Od stránky 111 do stránky 128 následuje text, v němž autor nabídl cizincům putování po pražských památkách, zhuštěné do tří okruhů — asi tolik, kolik lze stihnout za dobu pouhých tří dnů, aby trochu poznal Prahu a nevynechal nic důležitého. De Carro předpokládal zdatného chodce, který z Karlova mostu zamíří do zvoleného okruhu (je-li unavený, může se samozřejmě na místo dát dovézt). Provází poutníka ulicemi se zastávkami u nejvýznamnějších budov, paláců a kostelů, většinou připojuje informaci o otevírací době a uvádí i jména kustodů. Tak na Hradčanském náměstí u č. 57 — Národní muzeum — informuje, že knihovníkem je tu Václav Hanka, profesor Karel Bořivoj Presl konservátorem sekce zoologické, prof. Zippe mineralogické a petrografické. V tomtéž domě je velká a krásná galerie Společnosti přátel umění, jejímž inspektorem je pan Burde. Tato galerie je otevřena jen v pondělí, v ostatních dnech je třeba se obrátit na pana Rittersberga v Růžové ulici 953. Podobně u sbírek Strahovského opatství, kde návštěvníka upozorňuje na význam knihovny (knihovník p. Adolf Fischer) a sbírku obrazů a medailí.

Na závěr Průvodce informuje o novinkách — v té době bylo možné zakoupit iluminovaný pohled na Prahu, zachycující panorama z Malé Strany, část Hradčan a katedrálu za l zlatý 12 krejcarů, dále nabízí barevný plán Prahy velkého formátu za tutéž cenu.

Průvodce pana de Carro by si zasloužil české vydání, kterého se dosud nedočkal. Mnohé z jeho postřehů bychom mohli bez rozpaků zařadit do zlatého fondu historických pramenů mapujících život nejen Prahy, ale celých Čech v 19. století.

RNDr. Ivan Turnovec

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí