Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2015

Stojí společnost o kritické myšlení?

Ivan Turnovec

Kritické myšlení je "pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí tohoto myšlení je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme." Rozdíl mezi kritickým a nekritickým myšlením bývá v lepším případě rozdílem mezi skutečností a iluzí, v horším případě rozdílem mezi existencí a zánikem. Proč? Znalosti kriticky myslících lidí bývají široké a hluboké, interdisciplinární a otevřené. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální. Přitom ví, že s ohledem na složitost světa je racionalita omezená, poznání neúplné a otevřené. Poznávání je pro něj celoživotní proces. Užívá originální prameny informací, nikoli prameny z druhé ruky. Nejprve zjišťuje skutečnosti; pojmenovává je až poté. Užívá přesný jazyk. Myšlenková strategie kriticky myslících lidí je otevřená. Dlouze se učí zkoumat jevy bez hněvu a zaujetí, což je těžké. Samozřejmě kritické myšlení je dřina, ke které se lidé uváži na celý život.

Nekritické myšlení chápe spektrum velkého počtu možností černobíle jako dvě krajnosti, například: »pravice-levice«, »materialisté-idealisté«, »mravní« (my) - »nemravní« (oni). Svět vysvětluje jen z jediného úhlu pohledu. Obvykle se opírá o soubor výroků, které odpovídají článkům nějakého druhu víry. Dřina pak je s tím, jak je sladit s realitou, zejména začne-li selhávat propaganda. Nekritické myšlení mívá za to, že svět a myšlení jsou totožné s jazykem, takže tvoří umělé jazykové světy. Nekriticky myslící lidé přebírají informace z druhé ruky, podle mocenského receptu. Ten mívají natolik zvnitřněný že jej prožívají jako součást sebe. Jejich myšlenková strategie se snaží o uzavřený systém, bývá dogmatická, vyhýbavá, autoritativní, stereotypní, ráda užívá neurčitý jazyk. Pochybuje-li, pak jen mechanicky. Často vyjadřuje stanovisko uzavřené skupiny. Dostane-li se nekritické myšlení do logického nebo věcného sporu, rádo vysvětluje jevy politicky, postmoderně či spirituálně. V případě našeho současného politického myšlení si nejsem jist, zda vůbec jde o myšlení.

V postmoderním případě rovnosti všech pravd má, pro nekritické myšlení, názor šamana stejnou hodnotu jako názor vědce. Na rozdíl od kriticky myslících, pro které je spousta jevů  dosud nepoznaných. Nekriticky myslící lidé tvrdí, že jejich poznání jsou vyššího řádu, běžný lidský rozum na ně prý nestačí. Současně naznačují, že oni svému tajemnu přece jen lépe rozumějí než ostatní. Co s tím? To je v dnešní době Hamletovská otázka, kterou by si měli položit politici i učitelé v našem státě.

V 60. a 70. letech minulého století zaplavila svět nová vlna iracionality, která pokračuje dodnes. Doufám proto, že skeptikové chystají konečně větší ofenzivu. Jsem totiž na straně René Descarta, zakladatele nov. racionalismu, který už v sedmnáctém století psal úvahu Myslím, tedy jsem. Z toho to známé Pochybuji, tedy jsem. Tím předurčil vynález vědecké metody hledání pravdy založené na skepticismu. Tuto metodu ještě na vyšší úroveň pozvedl například v minulém století Karl Popper (kritický racionalista a pozitivista). Ten stanovil zásadu falzifikace, to znamená, že máme-li výrok brát za prokázaný, nestačí, že se nedá vyvrátit (např. že v místnosti je duch). Musí jít o výrok vyvratitelný! Je třeba hledat nové a nové metody empirického prověřování, než se objeví empirická fakta. Dávný boj racionalismu a vědy s tmářstvím, pseudovědou či spekulativními teoriemi je stále aktuální. Tragedií je, že zatím iracionalita nad kritickým myšlením vítězí.

RNDr. Ivan Turnovec

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí