Pro časopis Svědomí/Conscience 4/2016

Genderově uvědomělé školství v kanadské Albertě: Vítejte v Utopii!

Astride Wenigerová Noga, David Floryk

Každý student, chlapec či děvče má nyní právo používat dívčí či chlapecké záchody, převlékárny a umývárny, nehledě na jeho či její biologické pohlaví, ale pouze na to, jak se student cítí.

Školy, kde děti nosí uniformy, nesmějí trvat na tom, že jen dívky mohou nosit sukně. Děvčatům se musí povolit, aby hrály v chlapeckých fotbalových týmech. Chlapci mají právo účastnit se sexuální výchovy dívek, dosud probíhající odděleně, a naopak. Školy se musejí postarat o odstranění „diskriminace podle pohlaví“ ve všech sportovních aktivitách, a též všech schůzí, klubů a dalších aktivit, které již dále nemají být segregovány podle pohlaví, ale mají být přístupné všem, jen na základě jejich svobodné volby.

City chlapce, který se náhle cítí být dívkou, jsou napříště důležitější, než právo na soukromí těch dívek, které nechtějí sdílet převlékárnu s chlapci. Dívky, které se cítí nepříjemně s muži, kteří s nimi od nynějška budou smět sdílet převlékárnu, budou muset jít jinam, nemohou přece někoho diskriminovat, upírat mu právo jednat podle jeho cítění…

Vítejte v bezpohlavní Utopii! Nové školní předpisy v kanadské provincii Alberta od letošního jara vynucují absolutní poslušnost všech typů škol té absurdní myšlence, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou od nynějška nepodstatné. Ministr školství David Eggen vyžaduje, že se každá škola, ať veřejná, soukromá či církevní, podvolila ideologii jeho vlády, která trvá na tom, že „sebeidentifikace“ má přednost před biologickou realitou. 

Vznikla pěkně duhově vyvedená a vládou financovaná příručka Guidelines for Best Practices: Creating Learning Environments that Respect Diverse Sexual Orientations, Gender Identities and Gender Expressions, v níž stojí, že cílem všech těchto opatření je „podpořit utváření přejného, velkorysého, respektuplného a bezpečného školního prostředí“, založeného na respektu k „diversitě“ sexuálních orientací, genderových identit a genderových vyjádření. Všichni tedy budeme všechny ve všem respektovat – ovšem s výjimkou rodičů. Jejich rodičovská práva na výchovu vlastních dětí respektována nejsou, vždyť školy mají novými předpisy zakázáno rodiče i jen vyrozumět o tom, k jaké „sexuální orientaci“ či „genderové identitě“ se jejich potomek během vyučování hlásí!

Nikdo nesmí být nucen být mužem nebo ženou!

Školám je vůbec svěřen přímo pionýrský úkol v celé této gigantické revoluci: Školy musejí přestat prosazovat diskriminující pojmy v rodinných vztazích: Už tedy ne otec a matka, nýbrž jen poskytovatelé péče. Student má rovněž právo zvolit si, jakým jménem, přezdívkou či v jakém mluvnickém rodě a jakým zájmenem bude oslovován. Tělesná anatomie, záznam v rodném listě, názor rodičů či lékařské nebo jakékoliv jiné vyjádření v tom nehrají žádnou roli. Rozhodující je „self-identification“, a to může sahat kamkoliv. Třeba i k popření jakékoliv pohlavní identity a užívání nových „genderově neutrálních“ zájmen „ze“ a „zir“. Nikdo už nesmí být proti své vůli oslovován „pane“, „paní“ či „slečno“, a být tak tlačen do role, se kterou se neidentifikuje…

Čeho jsme to zde svědky? Cílem má být „vytvořit bezpečné prostředí“ pro výchovu dětí – není na místě obava právě opačná? Je normální, zdravé a přirozené, aby děti už ve věku mateřské školky řešily, jaká je jejich sexuální orientace a zda se vůbec cítí být ženou nebo mužem? Není to právě doba, kdy potřebují ujištění a přijetí, ušlechtilé vzory a jasné hranice? Vždyť takto jsou vtahovány do světa, které je jejich věku cizí. Není narušování mravní výchovy mládeže ve většině normálních zemí stále ještě trestným činem?

Nové direktivy předstírají, že jsou podloženy empirií a výzkumem, nicméně neuvádějí žádné důvěryhodné zdroje dat či objektivní výzkumy. Naopak, v mnohém se zdají být přímo výsměchem odbornému diskurzu: Vždyť podle dodnes užívané lékařské a psychologické literatury jsou prožívané pocity transsexuální nejistoty považovány za poruchy psychosexuální identity člověka, jež mají být odkazovány do odborné psychologické péče. (Např. The Merck Manual of Diagnosis and Therapy.) 

Je v pořádku, že psychický stav, který byl doteď považován za hodný minimálně odborné lékařské konzultace, je náhle plošně veleben jako projev „sebe-identifikace“? Je normální a zdravé, aby právě školní kolektiv (se všemi riziky takto nahodile sestavené a osobnostně nezralé komunity) měl být tím pravým „bezpečným prostředím“, jež má „respektovat“ jakousi naprosto iluzorní a nezralou a nezodpovědnou „svobodnou volbu“ nějakého skutečně hledajícího nešťastníka (který může být takto nadosmrti poznamenán) či v horším (nebo v lepším?) případě nějakého vykutáleného spratka, který jen šikovně zneužije „svobody“ tak lacino po hrstích nabízené tam, kde dříve byl na místě přirozený stud a jasné hranice?

Nejsme zde spíše svědky jakéhosi obludného a neuvěřitelného pokusu svrhnout přirozenost a nastolit psychosexuální patologii jako novou normu?

Svědomí nabídla k otištění Konzervativní strana.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí