Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2016

Odešel historik Václav Veber. Čest jeho památce!

Jan Cholínský

Dne 24. května 2016 zemřel v nedožitých 85 letech vynikající český historik doc. PhDr. Václav Veber, CSc. I v pokročilém věku se intenzivně věnoval badatelské a publicistické činnosti zaměřené zejména na ruské a československé dějiny 20. století a obohacoval profesní historiografickou obec přínosnými monografiemi, studiemi a přednáškami, podílel se na přípravách výstav. Ještě v posledním roce života připravil k vydání svou knihu Rudý car. Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 (Triton, 2016) a publikoval rozsáhlou studii „XX. sjezd KSSS a jeho místo v dějinách bolševismu“ (Paměť a dějiny, 2016/1).

V loňském roce napsal Václav Veber mj. také uznalý nekrolog britsko-amerického historika Roberta Conquesta (1917–2015), kterého zařadil do první světové desítky historiků zaměřených na dějiny Sovětského svazu. S tímto o generaci starším gigantem západní historiografie jej spojovala nejen primární profesní specializace, ale i podobný osobní a názorový vývoj. Stejně jako Conquest, byl i Veber po jistou dobu členem komunistické strany, aby se s ní později nekompromisně rozešel a tento rozchod stvrdil i svým vědeckým dílem. Oba i přes svůj následný příklon (u Conquesta dočasný) k středo-levicové politice sympatizovali s pravicovým vítězem studené války Ronaldem Reaganem. Oba publikovali práce mimo svoji hlavní specializaci – u Conquesta to byla beletrie a poezie, u Vebera sport, divadlo a evropská integrace. Společná jim byla profesní činorodost i ve vysokém věku. Žel, jejich společenské docenění už srovnatelné není. Václav Veber za svou vědeckou práci v postkomunistickém čtvrtstoletí neobdržel ani profesuru, ani státní vyznamenání z rukou prezidenta. Za svůj příspěvek k ozdravení marxismem-leninismem zdevastované české historické vědy by si je přitom bezpochyby plně zasloužil.

Václav Veber se narodil v roce 1931 v Kojetíně u Havlíčkova Brodu do chudé venkovské rodiny, s rodiči se brzy přestěhoval do Hradce Králové a ve východočeské metropoli poté prožil podstatnou část života. Odbornou kvalifikaci získal na Pedagogické fakultě (obor čeština-dějepis-občanská nauka) a Filozofické fakultě (hospodářské dějiny) Univerzity Karlovy, zaměřil se zejména na sovětské hospodářské a politické dějiny. V polovině padesátých let vstoupil do komunistické strany a poté působil jako vysokoškolský pedagog až do roku 1969, kdy byl v důsledku svých postojů ze strany vyloučen. K názorovému prozření u něho docházelo pomalu, ale jistě, od roku 1956 do roku 1969, v sedmdesátých a osmdesátých letech již byl nucen pracovat mimo obor.

V „porevolučních“ devadesátých letech se vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde mj. založil seminář východoevropských dějin, zabýval se ruskou a ukrajinskou meziválečnou emigrací a českým třetím tj. protikomunistickým odbojem. Po odchodu z Prahy vyučoval soudobé dějiny na filozofických fakultách Univerzity Hradec Králové a Univerzity Pardubice (zde až do letního semestru 2015). Kromě toho v letech 2008–2011 vedl v Ústavu pro studium totalitních režimů skupinu pro výzkum třetího odboje a v periodikách Paměť a dějiny Securitas imperii vydávaných Ústavem také hojně publikoval.

Pokud jde o osobnost Václava Vebera, kromě jeho vzdělanosti a pracovitosti je na místě poukázat na další dvě výjimečné charakteristiky. Především na to, že se niterně dokázal zbavit vlivů zhoubného marxisticko-leninského dědictví. Tím se výrazně lišil od naprosté většiny svých profesních generačních souputníků. Ať již těch, kteří kolaborovali s komunistickým režimem ještě v osmdesátých letech či těch, kteří se během dočasné ostrakizace nedokázali zbavit marxistické nebo oportunistické mentality. Druhým výrazným znakem hodným připomenutí byl jeho životní optimismus spojený s ušlechtilým džentlmenstvím a vlídným jednáním. Jinými slovy: měl charakter, díky němuž byl přirozenou autoritou i příjemným společníkem.

Osobně jsem se s Václavem Veberem seznámil až v roce 2009 a od té doby také trvala naše pracovní spolupráce a přátelský kolegiální vztah. Při slavnostním uvedení vzpomínkového sborníku Solitér vydaného u příležitosti jeho osmdesátin mi na mysl přišla námitka proti zvolenému názvu, kterou jsem tehdy veřejně nevyslovil. Činím tak opožděně. Václav Veber – ač velká individualita – nebyl solitérem, ale empatickým týmovým hráčem. Svědčí o tom mimo jiné jeho hojné ediční práce a spoluautorství, citlivý způsob vedení skupiny třetího odboje (jehož jsem byl svědkem) i upřímné osobní přátelství kolegů mladších o jednu i dvě generace.

Přestože jsme se v některých věcech názorově lišili – nesdílel jsem například jeho „eurooptimismus“ – jsem životu vděčný za to, že jsem s Václavem Veberem mohl občas zajít na pivo, vyměnit e-mail nebo vyslechnout jeho vlídnou kritiku. Milý pane docente, děkuji Vám za vše a jako člověk, který věří, že pozemská smrt je vstupní branou do dalšího života Vám přeji dobrou cestu!

Odkazy:
Mezi nejdůležitější práce Václava Vebera patří monografie: 
Nikita na trůně: Chruščov v čele SSSR v letech 1953–1964 (Triton, 2014), Třetí odboj v ČSR 1948–1953 (Univerzita Pardubice, 2014), Dějiny sjednocené Evropy (LN, 2012 – třetí vydání), Osudové únorové dny 1948 (LN, 2008), Příběh pantomimy (AMU, 2006); Leninova vláda: Rusko 1917–1924 (Triton, 2003), Mikuláš II. a jeho svět (Karolinum, 2000); spoluautorství kolektivních monografií: Dějiny Ruska (LN, 2010 – šesté vydání) a Dějiny Rakouska (LN, 2010 – páté vydání). Rozsáhlý rozhovor Jana Cholínského s Václavem Veberem o dějinách Sovětského svazu, českém protikomunistickém odboji a cestách české historiografie z léta 2014 publikovaný v časopisu Securitas imperii (2014/2) je online k dispozici na http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/295-326.pdf.

Jan Cholínský, do Svědomí nabídnuto Konzervativní stranou.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí