Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2016

Miss učitelka

Irena Kopecká

„Tak můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jste tu nástěnku neudělaly?" obrátila jsem se zamračeně na dvě žákyně, které měly za úkol obměňovat výzdobu nástěnky tak, aby byla aktuální. Vždy jsem se na ně mohla spolehnout a najednou jim musím už potřetí připomínat, že se blíží Den učitelů, kdy vzpomínáme na učitele národů Jana Ámose Komenského.

 Tak proč není ta nástěnka hotová?" uhodila jsem znovu na ně. Děvčata rozpačitě sklopila oči a mlčela. Nejen ony, ale celá třída byla nějak zaražená. Už mě to přestávalo bavit. „Ta nástěnka bude do dvou dnů, jasné?" „Jasné," přikývly.

Matematika pak běžela svým tempem jako obvykle, jen se mi zdálo, že žáci jsou roztěkanější než dřív. Zvonek oznámil konec hodiny. Místo ruchu, shonu, hrobový klid. Co to?

 

Zvedám hlavu, všichni žáci stojí v pozoru. Ke mně jdou právě ta dvě děvčata, kterým jsem vynadala. Jedna nese velkou kytici, druhá bílou stuhu. Nevěřícně na ně hledím. Už jsou u mě. Monika mi předává kytici růží se slovy: „My vám jdeme popřát ke Dni učitelů s předstihem. Ingrid mi podává bílou stuhu se zlatým nápisem Miss učitelka 1990. Vysvětluje: „Prosím vás, nezlobte se na nás kvůli té nástěnce, my jsme pořádaly anketu o nejoblíbenějšího učitele, tak jsme ji nestačily udělat. No a vy jste to vyhrála!" Přetahuje mi stuhu přes hlavu za vydatného potlesku a povyku celé třídy. Do očí mi vhrkly slzy. Nechávám je stékat a moje ruce přitahují Ingrid s Monikou.

 Holky moje, promiňte mi," šeptám.

 „To nic, měly jsme to stihnout," říká Monča.

To už nás všichni obklopili, gratulují mi a já pomalu vycouvám ven na chodbu. Za mnou celá devátá třída mi dělá doprovod až do sborovny. Tleskají, hulákají.

Z ostatních tříd vybíhají žáci i učitelé, ale když mě vidí v čele s kyticí růží a šerpou Miss učitelka 1990, tak se jen usmívají.

Blížíme se ke sborovně, že které právě vbíhá pár učitelů. "Kdo to tu tak huláká? Co se děje?" slyším čísi hlas. Zaraženě zůstávají stát, pak už mlčí, jen se usmívají. Já s nimi. Úplně nm ušlo, že je už po přestávce.

Tak co je, už zvonilo! vybíhá vládce školy ze svých dveří, ale i on tiše couvá, když vidí důvod našeho veselí.

Patnáct let uplynulo od té doby, já ale pořád pečlivě opatruji tu bílou šerpu se zlatým písmem Miss učitelka 1990. Často ji beru do dlaní a vzpomínám na svou devítku. A nejen na ni.

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí