Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2016

Polibek

Irena Kopecká

Moje maminka pocházela z osmi dětí. Měla tři vlastní a čtyři nevlastní sourozence. Její vlastní otec odešel za prací do Ameriky a nikdy se nevrátil. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo, takže po čase se moje babička provdala za nového muže a měla s ním další čtyři děti.

„Jak to vlastně zvládla?" ptala jsem se maminky.

S úsměvem odpovídala: „To víš, my starší jsme se museli starat o ty mladší, jinak to nešlo."

„Prosím tě, a kde jste všichni spali, vždyť vaše chaloupka byla tak malá," vyzvídala jsem.

„No, to se vždycky na noc vzaly slamníky, daly se na podlahu jeden vedle druhého, na ně deky s přikrývkami a bylo to. Menší děti spaly po dvou. Ráno se zase všechno uklidilo za závěs. V lůžku spala jenom maminka a tatínek."

Nevěřícně kroutíc hlavou jsem položila další otázku: „Prosím, tě, a jak vás rodiče uživili?" Maminka svraštila čelo: „To bylo horší, měli jsme často i hlad. Moje matka nebyla zaměstnaná, vždyť se starala o osm věčně hladových krků a o otce. Chodila tedy pomáhat na pole sedlákům, od kterých sem tam něco dostala: trochu mouky, krupice, vajíčka, brambory. My starší děti jsme zas chodily pomáhat do domácností bohatým paničkám, myly jsme schody, zametaly, drhly podlahu, praly špinavé prádlo, pásly kozy.

„To asi bylo těžké dětství, že?"

Ani ne," odporuje maminka, „brali jsme to jako samozřejmost."

Prosím tě, a kdy jste se učili?" ptám se.

Maminka se na mě šibalsky podívala: „Co myslíš, že bylo důležitější, sedět hladem v lavici, nebo dostat za práci nějaké jídlo? To víš, že jsme se střídali, sem tam jsme do školy šli, všichni jsme se naučili číst a psát, moje setra Adélka dokonce šla na střední školu. Ale to strádání nevydržela setra Marie. Zemřela v mladém věku na souchotiny, byla moc hezká," zesmutněla maminka a dlaní si přetřela oči.

Maminko, já tě mám moc ráda," říkám a s obdivem pozoruji její milou tvář. Vždyť jí i ty vrásky sluší!

Prosím tě, jak jsi to všechno dokázala?" dodávám tiše. Maminka se mi dlouze zadívala do očí. „Každý den jsem se modlila a prosila Pána Boha, aby mě chránil. To on mi dával sílu, když už jsem nemohla dál."

Celý ten rozhovor mi proběhl pamětí, když maminka umírala. Ležela tiše, najednou otevřela oči a zašeptala: „Irko, já ti umřu!" Nebyla jsem schopna slova, nevýslovná úzkost a bolest mi projela srdcem. Maminka zavřela oči jako by usínala, už neřekla ani slovo. Rysy ve tváři se mi zdály ostřejší, rty jí zpopelavěly. Odcházela. Nahnula jsem se nad ní a vtiskla jí polibek.

Irena Kopecká, Proměny člověka, http://www.kopeckairena.xf.cz/

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí