Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2016

Plechový řetěz

Irena Kopecká

„Babi, prosím tě, co blbneš?“ oslovila mě vnučka, když zpozorovala, že na spodní větve ozdobného vánočního stromku, ke kmínku, pokládám plechový řetěz. Vytvářejí ho vlastně jakési pozinkované kosočtverečky s otvůrky sloužícími k upevnění drátku, který je spojuje.

Nelíbí se ti?“ zeptala jsem se a spočinula pohledem na rozzlobené tvářičce Fabianky.

Ani trochu,“ odsekla.

Přešla jsem k oknu a zadívala se na rozbředlou, umáčenou krajinu pod oknem. Sníh na Vánoce opět nenapadl, aby milosrdně zakryl nehezké působení člověka v přírodě – koleje po autech, menhiry popelnic, vrak koloběžky, papír letící vzduchem.

Pomalu jsem se obrátila a začala vyprávět: „Kdysi jsem dostala do třídy jednoho chlapce z Dětského domova. Bylo to koncem října. Zamlklý, stranil se kolektivu, vždy když byl vyvolán, zamračil se a mlčel.

Jak šel čas, našli jsme k sobě cestičku, což se odrazilo i v jeho vztazích ke spolužákům. Pomalu se začal včleňovat do kolektivu dětí, které si ho pro jeho tichou a klidnou povahu oblíbily. I jeho sešity vypovídaly o změně, kterou prochází. Písmo bylo úhlednější, srovnané do řádků, sem tam se objevil i obrázek. Učila jsem ho matematiku. Po skončení hodiny takřka pravidelně ke mně přiběhl s nějakým dotazem, který jsme pak řešili cestou ke sborovně. Měla jsem velkou radost, že má ke mně důvěru. Čas plynul a do Vánoc zbývalo čtrnáct dnů. Kdosi navrhl, abychom si i ve třídě nazdobili stromeček.

Proč ne? Když zajistíte stromek a ozdoby,“ odvětila jsem.

Nazítří se ve třídě objevil krásný zelený smrček. Po vyučování děti vytáhly ozdoby. Někdo přinesl baňku, jiný ptáčka, muchomůrku, stříbrné lamely i řetězy. Najednou jsme si všimla, že jediný, kdo se neraduje a zamlkle sedí na svém místě, je chlapec z Domova.

Přišla jsem k němu. „Nepomůžeš nám?“

Rád bych, ale paní vychovatelky mi nic nechtěly dát, tak jsem v dílně u souseda stačil udělat jen tohle,“ řekl a vytáhl ze sáčku řetěz z plíšků. „Ale nevím, jestli se bude ostatním líbit,“ dodal tiše.

„To víš, že bude,“ ujistila jsem ho a oslovila ostatní: „Děti, Láďa nám vlastnoručně vyrobil ozdobný řetěz na stromeček!“

Chvíli bylo ticho, žáci ho zkoumavě prohlíželi. Vtom zasvítilo sluníčko a řetěz se najednou rozzářil jako stříbrný!

„No tak ho dejte tady k oknu,“ radila mi Verunka a já na ni vděčně pohlédla.

Ládíkovi se rozzářily oči a ochotně začal ostatním pomáhat ve zdobení. Hotovo! Stáli jsme v kruhu při rozsvíceném vánočním stromečku a bylo nám moc hezky.

Druhý den hned ráno jsem našla na svém místě vzkaz: „Dostav se okamžitě do ředitelny.“ Hrklo ve mně. Bože, co se zase děje? Otočila jsem se a vlétla do místnosti, kde sídlil vládce školy.

Seděli tam dva neznámí lidé, muž a žena, panovalo tu hrobové ticho.

Soudružko učitelko, jak si stojí ten nový žák z Dětského domova, co ti přišel do třídy?“ oslovil mě ředitel.

Jde to, mám z něho velkou radost, hodně se změnil k lepšímu, on je teď ...“

Stačí,“ ozval se neznámý pán, „zítra si pro něj první hodinu přijdeme.“

Podlomila se mi kolena. I když mi nikdo nenabídnul, abych se posadila, padla jsem na židli.

Jak přijdete? Kam Láďa půjde?“

Pan ředitel na mě upřel pohled a spustil: „Soudruzi jsou ze sociálky. Ty jsi první hodinu u sebe ve třídě, oni zaklepou a ty vyzveš toho hocha, aby si vzal všechny své věci, a šatnář ho doprovodí k šatně. Půjde do Dětského domova v Čechách. Nic mu neřekneš, rozumíš? Ručíš mi za kladný průběh celé akce!“

Vzhlédla jsem. Oči všech tří přítomných individuí na mě netečně a přísně hleděly. S nimi se nedomluvím, to jsem věděla, přesto jsem špitla: „Teď před Vánocemi?“

Ano, teď,“ hlučným barytonem potvrdil ortel neznámý muž.

Můžeš jít, pokud se nepletu, soudružko, máš dozor!“ vrátil mě do reálu ředitel.

Zvedla jsem se a vypotácela na chodbu.

„Co je ti? Jsi bílá jak křída, co ti chtěl?“ oslovil mě kolega. Mávla jsem rukou. Vzala jsem si klíč od učitelského záchodu a tam jsem se vybrečela. Na dozor jsem se vykašlala.

Když jsem ve své třídě skončila hodinu, přišel za mnou Láďa a cosi mi podával. „Soudružko učitelko, já jsem udělal ještě jeden řetěz pro vás.“ Vhrkly mi do očí slzy, natáhla jsem ruku a vděčně dárek přijala.

Odpoledne jsem koupila tři velké čokolády, každou jinou, dala je do obálky, aby nikdo neviděl, co tam je, a když druhého dne pro Láďu přišli, vtiskla jsem mu ji do ruky. Ven jsem ho vyprovodit nešla, neměla jsem sílu.

„A to je ten jeho řetěz, který dávám na stromeček. Nebude Ti vadit?“

Fabiančiny smutné oči se na mě upřely. „Babičko, já myslím, že by se lépe vyjímal u špice, ta je taky celá stříbrná.“

Tak jsme ten řetěz převěsily. Ani nemáte zdání, jak září, když na něj zasvítí sluníčko.

Irena Kopecká, http://www.kopeckairena.xf.cz/

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí