Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2016

Život ve lži

Jan Kubalčík

Pomalu přichází doba, kdy podobně laděné texty budu muset začínat nějak v duchu „my starší si pamatujeme...“. Zatím je ale naštěstí ještě dost těch, kteří se narodili dříve, i podstatně dříve než já a nad takovým úvodem v mém podání se zcela právem ušklíbnou. Tak, patříte-li k nim, promiňte mi prosím. Zkusím to tedy jinak: je už mezi námi celkem značný počet spoluobčanů, kteří si na vlastní kůži neprožili, jak to vypadá, když vás doma rodiče napomínají stylem „tohle ve škole neříkej“. Zkrátka, kdy nelze žít v pravdě – nebo v ní lze žít pouze se značným rizikem postihu se strany moci, postihu nejen vůči vám samotným, ale i vůči vašim blízkým, rodičům, sourozencům, dětem.

Bylo to úlevné, když tohle padlo. V principiální rovině to bylo skoro nejvíc, možná úplně nejvíc, co se po roce 1989 v naší zemi změnilo. A, jak ví každý, kdo není fundamentalistický materialista, toto bylo primární. Jevy pozorované na materiální úrovni jsou až důsledkem toho primárního. V tomto případě, poněkud genderově nevyváženě, nám čísla ukazují, totiž na následně prodloužené střední délce života, že tento úlevný moment byl poněkud podstatnější pro muže než pro ženy – mužům se totiž ta střední délka života po roce 1989 prodloužila víc: mezi roky 1990 a 2000 se v daném roce narozenému muži zvýšila střední délka života o více než 4 roky, zatímco ženě jen o necelé 3 (no není to, řekněte, vyloženě sprosté?). Proč tomu tak bylo, to ponechme k promyšlení jako domácí cvičení. Data jsou k disposici na webu Českého statistického úřadu.

Snad jen pro zajímavost dodejme, že mezi roky 1950 a 1990, tedy za 4x delší období, se zvýšila střední délka života mužům (narozeným v daném roce) pouze o něco málo více než 5 let a ženám o téměř 8,5 roků. Tohle by měl být, mimochodem, pádný argument i pro zmíněného fundamentalistického materialistu, který nechce slyšet nic o studiu některých oborů jen pro kádrově spolehlivé, nemožnosti vycestovat či špehování křesťanů jdoucích na mši, proč „za komunistů“ fakt nebylo líp. Pokud by chtěl někdo tento argument ještě dále precizovat, doporučil bych srovnání třeba s civilizačně blízkým, ale o poznání více v pravdě žijícícím Rakouskem a (opět jako domácí cvičení) popř. úvahu o úrovni zdravotnictví, tedy kolik z onoho nárůstu střední délky života se „dá svést“ právě na tuto oblast, nebo ještě hlouběji, jak úroveň zdravotnictví koreluje s mírou života v pravdě. Není to téma tohoto textu... To podstatné lze shrnout tak, že žít podle pravdy, podle (což bude možná pro někoho přijatelnější formulace) vlastního svědomí, prostě samo o sobě život prodlužuje – zatímco titulní život ve lži zabíjí. Sluší se dodat, že to není žádná má vlastní originální myšlenka – mezi demografy jde o vcelku konvenční konstatování.

Svoboda smlouvy

Česko si polepšilo na žebříčku ekonomicky nejsvobodnějších zemí. Je 21. na světě (Tereza Holanová, iHned.cz, 2.2.2016). Název tohoto textu mluví za vše. Z tabulky uvnitř textu snadno vidíme, že index zpracovávaný Heritage Foundation se opírá o 10 kritérií a mezi nimi je Svoboda podnikání. V tomto ohledu je pak Česká republika až na místě 83. (hůř jsme na tom už jen v oblasti Vládní výdaje – tam jsme na pěkném 139. místě...).

Do diskuse o svobodě podnikání jistě patří aktuálně nasvícený „protikuřácký zákon“, ale mně jde nyní o jiný, již platný legislativní paskvil, o tzv. zákon antidiskriminační (tedy, alespoň předpokládám, že k níže uvedenému dochází na jeho základě...). Pěknou obhajobu diskriminace si např. vystřihl Jan Polanecký v kratičkém článku „Diskriminuji, diskriminuješ, diskriminujeme“ (Neviditelný pes, 5.2.2016) a jak moc svobodně můžete uzavírat smlouvu s kým chcete – a s kým nechcete, s tím nikoli, to je hezky popsáno v článku Adély Skoupé „Hledáme prodavačku s reprezentativním vystupováním, napsala firma do inzerátu. Dostala pokutu za diskriminaci“ (iHned.cz, 2.2.2016). Nemá smysl to vše znovu popisovat a opakovaně argumentovat ve prospěch zdravého rozumu. Podívejme se raději na důsledky. Budou snad zaměstnavatelé houfně nabírat zaměstnance, které přijmout nechtějí? Tomu snad nevěří nikdo. Je správně poukazováno na to, že daný stav je velmi nefér vůči těm, kteří hledají práci, neboť se jim bude čím dál častěji stávat, že se dostaví k výběrovému řízení na místo, na které je ale nikdo nechce – a ze zveřejněného inzerátu to nesmí být poznat.

Pokud však zaměstnavatel neudělá nějakou hloupou chybu, jako že neúspěšnému uchazeči o místo přímo sdělí, že prostě od začátku nechtěl nikoho pod 35 let (a on si to nahraje, čirou náhodou samozřejmě…), pak není co řešit – na strohé oznámení, že ten a ten uchazeč vyhovoval nejlépe a proto byl přijat (a tedy proto nebyli přijati všichni ostatní), se nedá říct vůbec nic. Něco velmi podobného se formuje či už se zformovalo v oblasti pronajímání nemovitostí – také se všichni horlivě tváří, že majiteli není povoleno uzavřít smlouvu s kým chce. Ale trochu přemýšlející člověk, který se nenechá vyprovokovat k nepředloženostem, nakonec smlouvu s kým chce samozřejmě uzavře – resp. neuzavře ji s nikým, s kým ji uzavřít nechce...

Nezamýšlený důsledek inkluze

Že a jak hodlá Ministerstvo školství pod vedením nové levice začlenit mentálně handicapované děti do běžných základních škol, to jistě není třeba podrobněji popisovat. Má to být brzy a pro jistotu už jsou na světě první náznaky výhrůžek, co bude s těmi, kteří se případně vzepřou.

Nejprve k tomu nezamýšlenému důsledku: pokud zároveň s inkluzí nepřijdou do tříd odborně kompetentní individuální asistenti, úroveň vzdělávacího procesu (už tak, mírně řečeno, značně ohrožená) skokově upadne. Stokrát opakovaná pravda zůstává pravdou: karavana jede tak rychle, jak rychle jede nejpomalejší velbloud. Sociální kapitál ale ošidit nelze – vzdělanější a/nebo movitější rodiče budou stále pro své děti hledat kvalitní vzdělání. Buď se o to budou snažit doma, tím myslím skutečně domácí školu – to je však extrémně náročné na čas. Nebo budou hledat kvalitní školy v zahraničí – to je ovšem zase náročnější na finanční prostředky. Konečně třetí možností je výrazný nárůst poptávky po soukromém školství. Tam bude v principu inkluze jistě možná, ale bude se tam platit školné, což bude taková tichá, ale účinná bariéra vůči masovému průniku mentálně handicapovaných dětí do takových škamen... těch rodičů, kteří o to budou eminentně stát a zároveň si to budou moci dovolit, zase nebude tolik a tak z tohoto zdroje nebude takovým soukromým školám zhoršení vzdělávacího procesu hrozit. Ať už však půjde o domácí školu, odchody do zahraničí, nebo porostou soukromé školy jako houby po dešti, výsledkem bude odliv motivovanějších žáků ze státních základních škol, tím dojde k dalšímu úpadku vzdělávacího procesu a budeme o jednu spirálu výš. Vítězem budou zejména ti, kteří budou zavčas zakládat zmíněné soukromé školy. A tak mě napadá: je vůbec ten důsledek nezamýšlený?

Je tady však ještě jeden průvodní jev, který se se shora uvedeným nevylučuje – pouze, pokud by byl skutečně efektivní, opravdu všeobecně známý a široce uplatňovaný, tak to celý neblahý proces zpomalí. I čeští, moravští a slezští učitelé jsou totiž lidé vynalézaví a dříve či později někdo z nich přijde na to, jak s takovým inkludovaným žactvem nakládat tak, aby se vlk (nové levice) nažral a koza (kvality vzdělávacího procesu) zůstala celá - nebo jí alespoň ubylo co nejméně. Stačí, když to napadne jednoho, svěří se dobrým kolegům ve sborovně, ti to zase řeknou svým dobrým přátelům - třeba bývalým spolužákům z fakulty, kteří učí jinde, jiskra přeskočí ze školy na školu, z města do města... a za chvíli toho bude plná republika. Školní inspekce bude verbálně pobouřena, ale fakticky bude bezbranně krčit rameny (i inspektoři bývali učiteli). Zato zaměstnanci i zaměstnankyně ombudsmanky se budou v převleku plížit pod okna tříd, aby tuto nepřípustnou praktiku odhalili a ztrestali. Vznikne v dané souvislosti jistě řada humorných epizod, stejně jako se dočkáme smutných příběhů, až bude nějaký nezdárný pedagog dopaden a exemplárně potrestán. Učitelská a valná část rodičovské veřejnosti bude mlčky revoltovat.

Muži do politiky!

Zobecněno, vznikají, resp. již vznikly celé oblasti, v jejichž rámci všichni znají skutečný stav, ale tváří se, že vše je jinak, neboť hrozí postih... Na tom je nejtragičtější právě to, že nás takový vývoj vzdaluje životu v pravdě a přibližuje životu ve lži. Žít podle pravdy samo o sobě život prodlužuje – zatímco život ve lži zabíjí. Data hovoří jasně: citlivější na tento vliv jsou muži; jsou to oni, kterým život ve lži život více zkracuje a život v pravdě jim jej více prodlužuje. Logicky by to tedy měli být předně oni, kdo bude, ve vlastním zájmu, o život v pravdě pečovat. Co vy na to, pánové? Chce to prostě skutečné muže v politice. A, samozřejmě, také skutečné ženy – takové, kterým opravdu záleží na životě jejich synů, jejich dětí.

Jan Kubalčík

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí