Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2016

Perspektivy kosmopolitních přístupů ve stínu brexitu

Vlastimil Podracký

Brexit jako viditelný signál návratu uzavřenosti zároveň s množícími se nacionalistickými projevy v různých zemích, nám ukazuje, že začíná z nitra národů vystupovat něco mimo oficiální ideologii kosmopolitismu. Brexit není, stejně jako jiné separatistické projevy, nějakým organizovaným konspiračním převratem, ale výraz vůle většiny vyspělého národa. Kosmopolitismus ovšem mrtev není a jak je vidět na výsledcích hlasování, jeho vitalita ještě neskončila.

Žijeme v širším dobovém paradigmatu vyznačujícím se civilizačním zlomem způsobeným globalizací. Technické prostředky dovolují snadnější komunikaci a cestování, taktéž doprava bez překážek může dnes zajistit světový obchod. Nová generace vychovaná v tomto prostředí se chová jinak, odložila staré hodnoty a přijala nové. Moc se přesunula od států k anonymním globálním oligarchům a jejich pravé ruce – bruselským byrokratům. Občané jsou znechuceni politikou, protože nemohou prosadit svoje zájmy. Obviňují kdekoho, ale ti, kteří mohou za základní problémy, nesedí nikde v dosahu institucí státu ani občanů samotných. Výkon povinností státu k občanovi se stává stále více problematickým. Tento jev se stává stále zřetelnějším, Evropská unie jej urychluje, vystavuje do popředí svoje administrativní opatření, kterými nahrazuje demokraticky zvolené orgány a poutá na sebe hněv, ačkoliv dělá jen to, co internacionalizace žádá, vlastně vytváří laboratoř internacionalizace, jakousi předzvěst světové administrativní moci.

Ve hře jsou dva fenomény, jedním je otevřenost hranic, druhým bruselská administrativa. Bylo by velmi dobře, kdyby bylo možno se zbavit bruselské administrativy, ale zachovat otevřenost. To ovšem není možné. Když zmizí nadvláda Bruselu, vzniknou hranice pro východoevropské pracovníky, o jejichž statutu bude rozhodovat britská administrativa, vznikne s tím neodmyslitelně spojených mnoho jevů uzavíracího charakteru. Brusel je tedy jakýmsi garantem otevřenosti, přináší pozitiva i negativa, ale určité uzavření brexitem je jisté, nezvratné.

A tak se projevuje pomalu rozdělení na ty, kterým otevřenost vyhovuje a bruselská administrativa nevadí a na ty, kterým vadí především bruselská administrativa a v některých případech i otevřenost hranic, z čehož vyplývá požadavek na návrat suverenity státu. To se nakonec zobrazí jako požadavek snížit otevřenost tam, kde přesáhla v tomto světle rozumnou míru. Tyto skupiny se od sebe stále více oddělují v souladu s tím, jak se globalizace prosazuje a jak se snižují rozhodovací pravomoci státu a tím i možnost občana se účastnit procesu řízení svého osudu. Tak vzniká příkop mezi kosmopolitismem a nacionalismem. EU se stává vystrčenou lící, která schytává facky rozdávané nacionalisty za internacionální a integrační vývoj, který nemůže být v podstatě jiný než ten, který je; lze pouze jen otěže povolovat nebo utahovat. Pochybuji, že nyní, po brexitu, najde EU jinou cestu integrace. Těsnější integrace souboru národů, které nemají jednotnou identitu, je buď nemožná, nebo vede k nedemokratickým způsobům vlády. Nemyslím si, že je nějaká třetí cesta, jsou pouze kompromisy.

Paradoxem je, že právě nedemokratický Brusel garantující otevřené hranice zvyšuje svobodu jednotlivce, ale omezuje svobodu národního kolektivu. To je zcela nové paradigma, dříve nevídané. Negativní vztah k Bruselu tedy budou mít především ti, pro který je důležitý národní kolektiv, demokracie a státní samostatnost (které zde nazývám nacionalisty), zatímco pozitivní ti, kteří nejsou spojeni se svým národem, jeho osud je příliš nezajímá, jsou ukotveni ve světovém prostoru (které zde nazývám kosmopolity - internacionalisty). Na první pohled jsou kosmopolité rozpoznatelní tím, že obvykle pro ně demokracie není nejdůležitějším poltickým prvkem, protože demokracie je bytostně spjata s národní svébytností.

Postupná internacionalizace politiky a ponižování bytostných zájmů národů

Internacionalisté nemají plán. Neví dobře, jakou společnost chtějí, pouze prosazují směr. Jaký bude internacionální svět bez národů a států? Žádný takový tu nikdy nebyl. Jaký bude internacionální člověk bez nacionálních prvků? Zatím byli lidé vždy nějak závislí na státu, i když se s ním neidentifikovali, využívali vždy doma zakotvených lidí, kteří stát řídili a řešili veřejné záležitosti. Pokud se dostávají dnes do vedení států kosmopolité (obvykle hájící tzv. evropské hodnoty), nastává pouze zmatek, protože postupují v mnoha věcech proti státu a jeho zájmům. Pokud jsou nějak spojeni s EU, zloba občanů se potom snáší na bruselskou administrativu. EU je vlastně takovým hnízdem a oporou kosmopolitů.

Hlavní proud internacionalistů tvoří dobře vychovaní a přesvědčení zastánci „duhové společnosti“. Tato skupina je svým způsobem zajímavá a její vznik je právě oním jevem ohlašujícím příchod „nové civilizace“. Fyzickou esencí jejich přesvědčení je internacionální ukotvení. Od mládí se stýkají s příslušníky jiných národů, velmi brzy se naučí cizí jazyk, cestují po světě, pracují ve světě, stávají se světoběžníky nejsoucími nikde doma a domů se nevracejí natrvalo. Ale mnozí ani moc nikam nejezdí, ale duchovně prostě nejsou doma, žijí cizí kulturou a doma jsou proto, že by v cizině existenčně neobstáli. Z. Bauman mluví o tekuté modernitě (viz 1), já v mnoha esejích mluvím o escapistech, kteří „unikli“ ze svého přirozeného prostředí domova. Oba výrazy vyjadřují totéž: lidi bez vzájemných pevných vztahů a bez vztahu ke společnosti.

Důvod je obvykle jednak v životním stylu moderní technické společnosti, vyznávaných hodnotách nihilistického charakteru. Escapismus je přehnaný liberalismus a individualismus v prostředí, které ztratilo tradiční řád původně obsahující přesahující nadčasové hodnoty: pravdu, spravedlnost, sounáležitost, věrnost, harmonii a kontinuitu a nahradilo je lidskými hodnotami tzv. lidskými právy a svobodami. Escapisté neuznávající jakékoliv nadčasové a přesahující hodnoty se potom chovají sobecky. Než by za něco bojovali, raději si vysvětlí, že vlastně tuto hodnotu nepotřebují. Tak se stal pro ně nepotřebným národ, stát, rodina a obec. Ztráta vůle bojovat za podstatný kolektiv, který je zplodil, vychoval a dal podstatné do života, ztráta vděčnosti a věrnosti je potom samozřejmě zřetelná i na nezakládání rodin a životním hédonismu (užívání života jako životní cíl). Opuštění hodnot přesahujících člověka je vlastně pohodlné. Člověk není zatížen zodpovědností za společenské problémy: rodinu, obec, národ, náboženství. Falešná vize dokonalého člověka vedla k tezi sebeomezení v liberálním ideálu, které se ovšem dobrovolně nekoná a není řád, který by je vyžadoval. Internacionalistické přesvědčení odpovídá přesně tomu, co escapisté potřebují, aby se zbavili zodpovědnosti a povinností ke společnosti. Internacionalismus je výkladem jejich postoje, zbavuje je viny za opuštění tradičních hodnot.

Vnitřní síly v odporu proti internacionalizaci

Existenci escapistů zajišťuje současný přechodný stav, kdy ještě existuje stát, ale sounáležitost s ním už mají jen někteří, kteří to vše ještě jaksi „táhnou“. Můžeme je, možná trochu nepřesně, nazvat nacionalisty. Nacionalismus, který má obranný charakter, je přirozený. Je v lidské přirozenosti bránit kolektiv, který člověka zplodil a vychoval. Ani únik od společnosti (escapismus), doprovázený obvykle kosmopolitismem, není nepřirozený (je hédonicky pragmatický), ale protože je nepříznivým vývojovým prvkem (společenstva s převahou takových lidí zanikla), není zakotven v mravní stránce lidské povahy a musí se prosazovat daleko více zvnějšku. Escapická (či tekutá) společnost v plné parádě existovat nemůže, u opravdového kosmopolitismu nelze o společnosti vůbec hovořit. Nacionalisté mají zodpovědnost za svůj národ, dovedou pro něj pracovat i mimo placené služby, dovedou se za něj „obětovat“. Bez nich prakticky stát existovat nemůže a svět bez států si zatím také nelze představit; svět založený na escapistech vede k chaosu a ideologičtí internacionalisté bez identity mohou vykonávat jen diktaturu. Situace je tedy tristní, internacionalisté mají značnou moc, pokud vládnou ve státech, jsou vlastně z jistého hlediska jakýmisi „zrádci“, protože zájem státu řádně nehájí, ale zároveň nic jiného než stát dnes není. Nesloužit státním zájmům a zároveň nemít k disposici nic jiného než stát, je rozpor dneška. To je typický postoj A. Merkelové. Slouží ideologické internacionalistické vizi multikulturní společnosti, přijímá migranty, aby vytvořila menšiny a „duhovou společnost“, ale k tomu potřebuje stát, ale jeho bytostné zájmy zároveň zrazuje. Internacionalismus a stát to nejde dohromady. Stát musí řídit nacionalisté, kteří s ním identifikují a mají k němu emotivní vztah, jinak stát existovat nemůže.

Tito lidé, které můžeme též nazvat „vnitřní reakce“, jsou aktéry organizací, které jsou nazývány nacionalistické a které se momentálně nalézají napříč Evropou. Jsou to jakési „síly zodpovědnosti“ s domovem a jeho odkazem. Jsou si vědomi toho, co vlastně domov přináší, jak důležité je zachování historických vazeb a kontinuity kultury. Obvykle jsou to potomci původních obyvatel nebo s nimi nějak spříznění a solidární. Zároveň se jedná obvykle o starší lidi, o rodiny s dětmi, o lidi usedlé na místě, o lidi zakořeněné ve svém prostředí. Momentálně tito lidé zachraňují stát, čímž konají pro budoucnost rozhodující akt, protože bez státu nemůže existovat společnost. Jiná vize než plnohodnotný stát není reálná, to si uvědomují síly brexitu, prezidentský kandidát Trump, Pegida a ostatní. Rozhodujícím momentem překlopení tohoto vědomí jsou problémy s nepřizpůsobivými migranty a různé sociální výdaje na migranty. Co doutnalo, se náhle projevilo migrační krizí. Avšak ten doutnající ohýnek byla především zodpovědnost za svoji zem a její kulturu, přežívající dlouho „pod pantoflem“ výhod z globalizace, svobodného obchodu a volného pohybu.

Charakter sporu

Můžeme říci, že obě strany mají svoje argumenty, které jsou k situaci zcela relevantní. Internacionalisté a příznivci „otevřenosti“ mají pravdu, že technická globalizace je na postupu stále intenzivnějšími komunikačními prostředky. Mezinárodní obchod je velmi výhodný zvláště dovozem levného zboží ze zaostalých států. Kapitál raději investuje v otevřených zemích, protože může snadněji z nich odejít, ale hlavně převádět svoje zisky do zahraničí, tunelovat dceřiné společnosti a platit daně v daňových rájích nebo v zemích sídla holdingu. Dá se ještě argumentovat snadnějším cestováním bez pasů, ale to je jen podpůrný argument, protože ani v uzavřeném státě být pasy nemusí. Argumentace, že uzavřené státy jsou hnízdem útočného nacionalismu proti ostatním národům, nemá v současné době nějakou relevanci. Záruky míru jsou v mezinárodní oblasti, v obranných společenstvích apod.

Nevýhody: Vývoj k internacionalizaci nese sebou ony záporné prvky, které vyplývají z podstaty věci – z rozkladu států a národních společenstev, což přináší přehnanou individualizaci života (escapismus), odloučení od společenských zájmů, neschopnost poctivé a pro národ nezištné politiky. Jaká má být společnost (spíše pouze nějaký soubor lidí) není jasné. Pokud by to měla být sjednocená Evropa, ani zde není jasné, jaký model by byl vlastně demokratický, životaschopný a nediktátorský.

Nacionalisté mají v rukou odstranění vlivu kosmopolitních ideologií a tím vytvoření sociálního kapitálu vlastenectví. Není samozřejmě možné na to úplně spoléhat, protože všichni lidé se tak chovat nebudou. Nacionalismus je bližší přirozenosti, nepotřebuje využívat nějaké ideologické manipulace, protože je vlastně sám o sobě ideálem. 

Nacionalistická akce obvykle vyvolává davové scény, ale protože je založena téměř výhradně emotivně, nemívá dlouhého trvání. To je velká nevýhoda. Nacionalismus chce oběti. Je otázkou, zda ti, kteří budou na náměstích mávat národními vlajkami, jsou ochotni opravdu začít s obnovou své vlasti. To znamená velké úsilí, zvláště proto, že bude blokováno zahraničními silami a vůlí ideologických internacionalistů. Opravdové vlastenectví, pokud by uspělo a získalo dostatek lidí, je jedinou skutečnou záchranou, protože jen ono vlastně dokáže obnovit rodiny, tradiční řád a vyvolat hnutí za obnovu prostředí a založit nadčasová řešení k přežití. Ta jsou velmi náročná, jen počet dětí v reprodukčním věku vyžaduje, aby ženy méně vydělávaly a přitom jim neubylo práce, spíše naopak. Obávám se ovšem, že lidé, jakmile budou konfrontováni s nutností zvýšené aktivity a nastolení úspornějších poměrů, velice rychle utečou do shnilých vod nekonečného růstu materiálních prostředků, individualismu, hédonismu, sladkému životu bez dětí a skončí escapismem, únikem od společenské zodpovědnosti do otevřeného světa, který je bez závazků, byť zcela zřetelně nemá budoucnost.

Tento článek je spíše obecnou úvahou nad evropským vývojem, než vysvětlením výsledků referenda v Británii, kde určitě hrálo roli určitě více aspektů, než které zde uvádím.

Literatura:

1/ Zygmunt Bauman – Tekutá modernost – Mladá Fronta 2002

Vlastimil Podracký, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí