Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2016

C. & K. parlamentní demokracie

František Rozhoň

Jestli byl stát někdy peklem na zemi, bylo to jedině proto, že se z něj člověk snažil udělat nebe.
F. Hölderlin

Češi a středoevropský region stále nejsou připraveni na demokracii, dovídám se z rozhovoru profesora Tomáše Halíka pro týdeník Euro. Jan Kukuczka blahé paměti by reagoval „nestačím se divit“ - demokracie tu byla už před více než sto lety. Historik Jiří Pernes uvádí, že císař Franz Josef I. fakticky proti své vůli, nucen nezadržitelným vývojem, dovedl svou říši k parlamentní demokracii na svou dobu vyspělé (r. 1907 bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže, že ženy zůstávají stranou veřejného a politického života, se ještě považovalo za samozřejmé). Já dodávám, že tentýž císař tu demokracii také ochromil.

Jeho rod byl zvolen na český trůn v době ohrožení po smrti Ludvíka Jagellonského (1526), kdy střední a východní Evropa stála víceméně sama proti Turkům. Četní němečtí panovníci se tehdy domnívali, že „německé svobody“ lépe ochrání Turci než Habsburci, i francouzský král František I. se spojil s Turky proti Karlovi V. Ač už německý básník a prozaik Heinrich Heine (1797-1856) věřil, že velkým úkolem naší doby je osvobozování, jak národů tak „ze železného vodítka privilegovaných“, Češi ještě na začátku 20. století žili pod Habsburky, protože jejich říši chápali jako společnou ochranu před silnými sousedy - Německem a Ruskem. Na začátku I. sv. války však Franz Josef I. nejen „odvolal“ zaručené svobody i parlamentní demokracii, ale začal zjevně jednat tak, aby i v českých zemích byla zajištěna nadvláda Němců nad Čechy.

Císař s ministerským předsedou hrabětem Stürgkhem usoudili, že svolání parlamentu by demonstrovalo vnitřní slabost monarchie, a na rozdíl od dohodových států, spojeneckého Německa, i na rozdíl od uherské části říše, vládli absolutisticky, bez podpory parlamentu a bez kontaktu s politickými stranami. Poslanci, kteří se dříve prohlašovali za mluvčí národa, se rozjeli domů a k válce nezaujali stanovisko. Neslýchaně stoupl vliv armádního velení, a protože vrchní velitel arcivévoda Bedřich i šéf generálního štábu Conrad Hötzendorf smýšleli v duchu germánské nadřazenosti, a válku chápali jako střetnutí Germánstva a Slovanstva, politika vůči Čechům byla vedena v duchu křížového tažení.

Lidé prostí i veřejně činní byli stíháni pro velezradu, urážku majestátu či špionáž, k takovému odsouzení stačila neúčast na děkovné mši za nějaký úspěch císařské armády. Na rozkaz vrchního vojenského velení byl 21. 5. 1915 zatčen Karel Kramář, politik dlouho loajální k dynastii a říši, a obviněn, že předválečnou politikou slovanské vzájemnosti se dopustil velezrady a spolčování s bývalým spojencem, teď nepřítelem. V r. 1916 byl Kramář odsouzen k trestu smrti. Nebyl popraven, po smrti Franze Josefa I. (21. 11. 1916) mu nový císař Karel I. změnil trest na 15 let vězení. Z příkazu nového císaře byla zkoumána akta soudních procesů proti „českým velezrádcům“ a vyšlo najevo, že obžalovaným nebyla velezrada dokázána, jednalo se o procesy politické, do jejichž průběhu přímo zasahovalo armádní velení.

Součástí protičeského tažení byly i snahy změnit českou minulost a hlavně budoucnost. Franz Josef I. dal najevo, že už Čechy nechrání. I heraldicky popřel jednotu zemí koruny české a v listopadu 1916 učinil krok k vídeňskými „odborníky“ žádanému novému státoprávnímu uspořádání, které by Čechy podřídilo Němcům a udělalo z Čechů politicky bezprávnou etnickou skupinu. Císař tak aktivizoval mnohé Čechy, dosud loajální k říši, směrem k „exitu“. Císařský politický styl posledních let mohl být vzorem i pro Lenina a bolševiky.

Ti jako Franz Josef věřili, že mohou vše a nikomu se nemusí zodpovídat, mj. proto, že poprvé v dějinách pozvedli meč nikoli z důvodů zotročování a útlaku, ale ve jménu universálních svobod a vymanění z otroctví.“ Odvolávali, co slíbili (dali lidem v Rusku půdu a pak jim ji brali pod záminkou kolektivizace). Když se 5. 1. 1918 sešel parlament, ve kterém neměli většinu, rozehnali ho.

Po II. sv. válce, podle historika Jiřího Pernese, většina Čechů a pravděpodobně i Slováků nechtěla, aby stát, v němž měli žít, byl stejný jako republika předválečná. Šanci využili bolševici a slibovali mnohé. Např. 10. 7. 1946 se dušoval v parlamentu Slánský, že oni jsou nejdůslednějšími zastánci a ochránci všech demokratických svobod lidu; a jako pomluvy odmítl obavy, že by po vzoru SSSR zavedli diktátorský, totalitní, násilnický režim. Pak bolševici, jako císař s arcivévodou Bedřichem a Hötzendorfem, ochromili demokracii a zahájili tažení proti různým částem společnosti.

Když probolševičtí aktivisté z tzv. Akčních výborů v rozporu s platnými zákony zbavili nekomunistickou opozici vlivu už před 25. únorem 1948, poslanci se nesešli a nevyjádřili. Až 11. 3. 1948 poslanci, pokud neemigrovali, jednomyslně podpořili novou Gottwaldovu vládu. Časem schválili zákon o občanské nerovnosti, že vedoucí úlohu ve společnosti má KSČ. Usnesli se, že u nás byl vybudován socialismus, ač to nebyla pravda (v socialismu mají být výrobní prostředky ve společném vlastnictví, u nás byly jen převedeny pod kontrolu KSČ). Poslanci mlčeli k tomu, že kdo řekl byť jen jedno „špatné“ slovo, mohl počítat i s doživotními následky.

Největší moc tehdy měli příslušníci „nomenklatury“. Ti si nejprve říkali „nejlepší synové a dcery dělnické třídy“; později někteří uvěřili, že jsou „lepší lidé“ (o tom Petr Roubek ve Svědomí 6/2014). Začali chystat „soubor opatření na zdokonalení řízení“, a my jsme se dočkali Sametu.

Já uvěřil, že jde o návrat ke klasické parlamentní demokracii, v níž jednotlivé pilíře moci jsou nezávislé a vzájemně se kontrolují, zatímco v císařsko-„komunistické“ parlamentní demokracii si někdo vynutil vedoucí úlohu a pilíře moci se nechaly ochromit. Historici a odborníci měli zhodnotit minulost a dát podklady k nápravě. Byli v podobné situaci, jako jejich předchůdci po pádu fašismu. Jedni brali doslova prohlášení minulých mocných, jiní brali v potaz i skutky minulé moci, a docházeli k protichůdným závěrům.

Jedni za příčinu zla označili „komunismus“, protože bolševici slibovali, že se ho dožijeme. Podle nich by asi měl být stíhán za podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů US prezident Barack Obama, neb letos v Buenos Aires ujišťoval, že mezi komunismem, socialismem a kapitalismem moc velké rozdíly nejsou.  

Podle jiných mohl být hlavní příčinou zla politický styl, který jako pouto společnosti neuznává zákon, ale „dobro“, kterého je nutno dosáhnout stůj co stůj!!! Zákony, státní či jiné hranice bojovníky za „dobro“ neomezují, oni mají vůli „dobro“ prosadit. Zato lidé, kteří nejsou či by mohli nebýt pro to „dobro“, jsou různými způsoby vylučováni z lidu v demokracii vládnoucího.

Noví mocní uzákonili vinu „komunismu“ a ústavní Listinou zakázali výše zmíněný politický styl - poutem společnosti má být zákon (státní moc smí pouze to, co jí ukládá zákon) a stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii, tedy „dobro“ kterého je nutno dosáhnout. Zrušili paragraf o vedoucí úloze KSČ, ne občanskou nerovnost, do omrzení je nám opakováno, že jsou tu „elity“, ač mnohdy nevíme, proč by zrovna ony měli být elitami. Vždyť k setrvání u moci komunistům leckdy stačilo udělat názorový přemet jako kdysi E. Moravec a odsoudit, za co včera bojovali.

Prvním popřevratovým předsedou vlády se stal Marián Čalfa, dříve předseda KSČ na Úřadu vlády, ministr předlistopadové vlády a autor tzv. pendrekového zákona, na jehož základě byli v r. 1969 odsuzováni účastníci demonstrací proti okupaci Československa. Obdobně prvními našimi zástupci (komisaři) v Evropské komisi se stali absolventi Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), členové KSČ Pavel Telička a Štefan Füle; třetí komisař Vladimír Špidla byl kandidátem KSČ. Poslanci se schází, ale mlčí k tomu, že agresivní menšina nejen v ČR, ale na Západě, se zase váže na ideologie.

Například chce v celém světě chránit „lidská práva“, ta však nemají nic společného s historickým pojetím lidských práv chránících občany před zvůlí státu. Prosazuje „multikulturalismus“, který nemá nic společného s tradičním učením se od jiných kultur. Jejím aktuálním cílem je spíše „tekutá společnost“, v níž společnost nedrží pospolu „předsudky“ (rozuměj tradice, zkušenosti, sounáležitost s vlastní komunitou), a lidé se „svobodně“ rozlévají po Zemi. Evropa má být „vlastí revolty proti každé vlasti“.

Říká se, že dnes v Káhiře každý žebrák ví, jaké nároky by měl v zemi zaslíbené, Německu, pokud tam „prchne“. Agentura pro ochranu hranic Schengenu Frontex střeží africké pobřeží, „zachraňuje uprchlíky“ a vozí je do EU. Přestaly platit dohody, že uprchlík žádá o ochranu v první bezpečné zemi. Aby zemí zaslíbených bylo víc, už padl návrh, aby u nás měli „uprchlíci“ na naše náklady stejné nároky jako v Německu. Kdo není pro takové dobro, podle německého prezidenta Joachima Gaucka si prý na německé demokracii vyláme zuby.

Naše demokracie už nemá význam, jaký jí dal americký prezident Abraham Lincoln (1809-1865) - vláda lidí, lidmi, pro lidi. Podle komentátora Ivana Hoffmana náš volič už nějakou dobu nevolí, jak se bude vládnout (nevybírá z různých systémů), nýbrž pouze kdo bude vládnout - jako před Sametem. Parlamentní demokracii máme, ale podobá se císařské a komunistické. Lidé usilující o jinou demokracii zase pomýšlí na osvobozování jako kdysi Heinrich Heine.

František Rozhoň, 27.9.2016 

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí