Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2016

Elity, elitáři a poskoci

František Rozhoň

„Naším křestním jménem je tvořivé ničení jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme, a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako my musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“
výstižná charakteristika neokonzervatismu podaná Michaelem Ledeenem

„Evropskou hodnotou“ ctěnou nejen mnou je odkaz starověkého Říma - vláda práva, rovnost občanů před zákonem a omezování vládní moci. I pro severoamerické revolucionáře zakládající svou republiku byla vzorem římská republika s vládou dělenou do tří větví a činiteli volenými na omezenou dobu; odstrašujícím příkladem byl úpadek v 1. století, kdy republika zdegenerovala v monarchii, císařové nectili právo a zneužívali moc. Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody píše, že obava ze zneužití moci se stala hlavní myšlenkou americké ústavy; a úpadek Říma vedl k poučení, že dobré úmysly vládců nestačí k tomu, aby vláda zákona vydržela. K tomu je třeba, aby uvnitř státu existovala síla nezávislá na státu a schopná se státní moci vzepřít; síla jakou na Západě dlouho byla katolická církev.

Leckým ctěnou „evropskou hodnotou“ je i opak - odkaz „elitních rodů“, že moc patří nějaké skupině a ta vybírá, kdo může vládnout. Takový rod přiměl roku 1848 k odstoupení Ferdinanda I. a císařem určil jeho synovce, aby jako Franz Josef I. vládl „z Boží milosti“ až do své smrti 21. 11. 1916. Franz Josef I. prý říkal, že úkolem císaře je chránit svůj lid před jeho vlastní vládou“. Ve skutečnosti nejprve absolutismem „chránil“ lid před revolučně naladěnými lidmi, později připustil jistou formu demokracie i teror – mj. procesy, v nich byli odsuzováni k smrti „velezrádci“, jimž nebyla dokázána vina. Začátkem září 1916, po zřízení společného velení s Německem v čele s Hindenburgem, Rakousko-Uhersko prakticky přestalo být nezávislým státem. Ve válce, kterou Franz Josef I. zažehl v červenci 1914, přišel o moc rod jeho i další podobné - Romanovci v Rusku a Hohenzollernové v Německu. To však nebyl konec této „evropské hodnoty“. K moci se draly skupiny, které podle Napoleonova příkladu odhodláním, smělostí a tvrdostí burcovaly masy, aby jim pomohly měnit osud vlád a hranice států.

Takovou „elitní skupinou“ se stali s velkou pomocí hohenzollernského Německa bolševici, s pomocí italského krále Viktora Emanuela III. Mussoliniho fašisté, a Hitlerovi nacisté. Jejich režimy podle Stalina byly zásadně odlišné (nestalinské mají dodnes nálepku „krajně pravicové“), podle mne byly v zásadě obdobné – navázaly na jakobíny i našeho císařpána a spojily prvky demokracie s terorem. K nabytí a udržení moci využívaly akce, i volby a manifestace, jimiž „lid“ vyjadřoval „elitní skupině“ podporu. Režimy se zaštiťovaly „dobrými úmysly“ a jimi zdůvodňovaly i útoky na lidi, kteří se režimu nevzpírali. Režimy daly za pravdu předpovědi Bedřicha Engelse, že všude tam, kde by se k moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se násilím a terorem. Po smrti Mussoliniho a Hitlera byli někteří jejich komplici souzeni, mj. za zločiny proti lidskosti.

Tedy za to, co dnes vyjadřujeme tehdy neexistujícím slovem „genocida“, již lze páchat i na vlastním obyvatelstvu v dobách formálního míru. Jak připomíná z USA prof. Ota Ulč, zločin genocidy byl definován až roku 1948; a to v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv. Podle čl.2 Deklarace „každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Genocidou se však stalo počínání se záměrem zničit etnické, rasové či náboženské menšiny. Přestože bolševici i nacisté terorizovali od počátku lidi „vadně smýšlející“, počínání se záměrem zničit skupiny lidí určitého smýšlení se nestalo zločinem proti lidskosti! Podle prof. Ulče to prosadil Sovětský svaz, ale hodilo se to např. i USA za časů Mccarthysmu  a programu COINTELPRO, kdy stíhání za „neamerickou činnost“ přecházelo až ve fobii z komunismu a komunistů.

Skupiny „elitní“ v jistém státě přitom mohly být zároveň poskoky „elit“ jiných. I zdejší bolševici skákali, jak pískaly „elity“ v Moskvě. Zdejší tedy museli akceptovat i Moskvou přijaté postupné sbližování mezi Západem a Východem. Na Západě začaly „pochod institucemi“ party akceptující ve shodě s bolševiky ideu, že starý řád je třeba zničit - viz např. výše citát Michaela Ledeena. Část signatářů Charty 77, migrantů ve Vídni, pomáhala ničit zásadu, že bez práce nejsou koláče - pravidelně pobírala podporu bez ambic někdy něco dělat. Na Východě bolševická nomenklatura, jejíž moc nebyla omezena ani časově, se začala považovat za „lepší lidi“ a družit s těmi, které dříve posílala na smetiště dějin (o tom např. P. Roubek ve Svědomí 6/2014). V roce 1989 došlo k událostem, kterým se podle prof. Stanislava Komárka ještě smí říkat „revoluce“, ale lze je velmi dobře chápat i jako generační výměnu již zestárlé a nehybné vládnoucí garnitury. Podle mne je lze velmi dobře chápat především jako o výměnu „dobrých úmyslů“, např. úmysl budovat komunismus nahradila fobie z komunismu a komunistů.

V rámci té výměny bývalého politického vězně Gustáva Husáka střídal na Hradě bývalý politický vězeň Václav Havel. Ten jako disident a uchazeč o moc dal najevo řadu dobrých úmyslů. Hlásil se k demokratičtější formě vlády zvané „demokracie“, k právnímu státu, k československé státnosti, k Všeobecné deklaraci lidských práv, a soustředění moci v rukou vládnoucí skupiny označil za rozvrat základů právního státu. Pak ale i Havel potvrdil, že vyslovení dobrého úmyslu vládcem nezaručuje jeho naplnění.

Na Hradě Havel nedbal vlastních slov, že vezme prezidentský úřad jen na jedno období, ani článku 57 Ústavy, že nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát za sebou. Nevadilo mu, že lidé z jeho okolí stále rotují ve vysokých funkcích (K. Schwarzenberg, M. Benda, s malou výjimkou i M. Zeman) a obchází tak smysl volby jen na omezenou dobu. Nevadila mu manipulace s lidmi, kterou dříve odsuzoval a zákony nepřipouští, např. že mocensky vlivné osoby zas „kádrují“ - bez zdůvodnění obvinění a bez možnosti obhajoby pro „kádrovaného“ mimosoudně ovlivňují život lidí nálepkami typu „extremista“. Nevadilo mu „rozhodnutí“, že Romové už nejsou Indoevropané, což umožnilo mnohé „civilizační“ spory označovat za projevy rasismu. Zatímco lid ještě jásal, že skončila vláda jedné strany, Havel už v SRN navrhl zavedení vlády jedné strany v celé Evropě. V Oslo Havel vyzýval k „boji proti nenávisti“, ač pamatoval, jak takový „boj“ byl zneužíván po únoru 1948 k teroru. 9. 12. 1997 v Rudolfinu Havel mluvil o nutnosti nemilosrdného boje proti údajnému českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, tradiční krátkozrakosti a všem typům českého šovinismu. Za Havlova slova, že občan „nejednající správně“ podepisuje ortel smrti „nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou“, by se nemusel stydět žádný bolševik v čase největšího teroru. Havel i nevolený vládní zmocněnec pro lidská práva P. Uhl dál chápali stát jako nějaký „převýchovný lágr“.

O V. Havlovi se říkalo a říká, že patří mezi elitu a závidí nám ho celý svět. Jinak ho zhodnotil už v prvním desetiletí jeho prezidentství v tisku M. Daneš. Podle Daneše se Václav Havel vybarvil jako ukázkový elitář. Daneš to zdůvodnil to mj. Havlovým postojem z doby velkých povodní, kdy si Havel stěžoval na nevzhlednost staveb v oblastech postižených povodněmi a dodal, že jejich zmizení vlastě není žádná škoda (v tom, že osobní tragédie masy občanů může být pro společnost přijatelná či prospěšná, se Havel shodl s Mussolinim). Fakt, že Havel parlamentu víceméně vnutil Tošovského vládu složenou spíše podle svých osobních preferencí než podle výsledků voleb, podle Daneše potvrzuje, že Havlovi je na obtíž i sama demokracie a Havel tíhne k posouvání moci na „odborníky“, na jejichž výměnu by měly volby nulový či zanedbatelný vliv. Podle Daneše elitář ví vždy nejlépe, co je pro občana vhodné a žádoucí, a považuje se za vyvoleného k tomu, ukazovat mu cestu; a politické elitářství pohrdající občanem je zhoubnou nemocí české politiky. Podobně Ladislav Klíma v úvodu Lidské tragikomedie vložil víru, že lepším lidem patří více práv, do úst mladému alkoholikovi. Oprávněně řekl letos Z. Mahler, že máme dobře zvažovat, zda ti, kteří jsou dnes představováni jako politické elity, jsou elitami.

Výměny z r. 1989 nezměnily nic na tom, že některé „elitní skupiny“ jsou ochotny být poskoky jiných „elit“. I V. Havel provedl ochotně názorový přemet, když odvrhl přesvědčení disidenta, že je mrazivým závanem fanatismu, pokud nějaký stát jen z vlastní vůle vysílá smrtící šíp na občana jiného státu, a nasadil přesvědčení státníka podporujícího mrazivé vichry bezdůvodných invazí. Dnes státní tajemník zjišťuje v Berlíně pro českého premiéra, co chce slyšet německá kancléřka. Toto je i známka proměny Západu. Podle V. Bělohradského Miloš Forman a Milan Kundera byli obdivováni pro svůj velmi kritický pohled na Západ. Dnes se nejen v EU opakují snahy trestat/ničit skupiny jiného smýšlení; a manipulace s lidmi dospěla tak daleko, že podle V. Bělohradského lze zničit reputaci člověka během několika hodin.

Už 27 let od událostí roku 1989 si testujeme, zda moc dlouho ponechaná jedné skupině zase skončí degenerací republiky v císařství a přerodem „nevládek“ v poskoky moci. V případě nespokojenosti bychom se měli bít za přijetí odkazu římské republiky za obecnou „evropskou hodnotu“.

František Rozhoň, 25.11.2016 

V textu jsou použity citáty z knih: Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa; Brendan Peter Simms: Zápas o evropskou nadvládu.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí