Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2016

Proč? Proč? Ptal se Milo Komínek

František Rozhoň

20. června 2016 uplyne 90 let od chvíle, kdy poprvé spatřil světlo světa pozdější dlouholetý vydavatel Svědomí Milo Komínek. Narodil se jako občan Československa, státu zrozeného za Světové revoluce, jak nazval T.G.Masaryk své dílo o událostech let 1914 až 1918. Představitelé ČSR se postavili proti degenerovaným a neodpovědným dynastiím vedoucím válku proti lidskosti, proti odnárodňujícímu útisku, a znali obavy Theodore Roosevelta, US-prezidenta v letech 1901-1909, že i nespoutaný kapitalismus by mohl vést k zotročení země „velkými korporacemi“ a „vysát“ veškerou „životní sílu… pracujících vrstev“. Už ve Washingtonské deklaraci přijali zásady stanovené americkým prezidentem Wilsonem: o osvobozeném lidstvu, o skutečné rovnosti národů a o vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných.

Československo leželo mezi dravými velmocemi, Německem a Sovětským svazem. Českým Němcům vítězné státy I. sv. války nepovolily spojit jimi obývané území s novou německou republikou, protože poražené Německo by tím bylo posíleno; a čeští Němci po vzniku ČSR nevyužili možnosti zvolit občanství německé a přenést své bydliště do Německa. Ještě v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s Československou republikou. Ke změně došlo, když se v Německu dostal k moci Hitler. Ten začal bojovat proti „diskriminaci Němců“, mj. žádal na východě – tedy i u nás - nový životní prostor (Lebensraum). Zfanatizovaní pronacističtí aktivisté za vydatné pomoci vítězných států I. sv. války dokázali ČSR rozložit, věřili při tom v německého nadčlověka, který má právo vymýtit vše, co považuje za vadné či podřadné. Tu jejich víru kněz prof. Piťha považuje za nacistické náboženství, jiní ji považují za projev mocenské pýchy. Živil ji např. R. Heydrich slovy, že Slovan vlastně ani nechce, aby se s ním nakládalo jako s rovnoprávným, a že náš prostor se musí jednou státi prostorem německým a správa tohoto prostoru prostě je jen prostředkem a metodou k jeho definitivnímu ovládnutí. Komínek se nenechal převychovat na tuhle zdegenerovanou víru a odnárodňovací útisk našinců pomáhal ukončit se zbraní při osvobozování svého kraje.

Osvobozování ČSR se pak stalo oblíbeným tématem propagandistů. Podle jedněch se o osvobození Plzně zasloužila především Rudá armáda, podle druhých k osvobození Ostravy došlo především zásluhou Američanů, podle mnohých Němců bylo osvobozování omylem, protože Němci bojovali na správné straně - proti bolševismu. Podle mne osvobození bylo výsledkem spolupráce mezinárodní i vnitrostátní. Měli-li být Britové a Američané mobilizováni na obranu rodinného krbu a domova, bylo rozumné dát těm, kdo je nemají, nějaký krb a domov, který by mohli hájit. Protože miliony Američanek – matek byly nasazeny na práce, stát poprvé zajistil odpovídající zařízení pro děti pracujících matek. V americké armádě společně sloužili muži z nejrůznějších prostředí z celé Unie, a ze služby vyšli stmeleni v soudržnější národní kolektiv. Nebylo těžké tohle pochopit – snad všechny civilizace, které fungovaly tisíce let, byly vedeny spoluprací, připomíná to i Petr Horký v letošním květnovém čísle měsíčníku Student agency.

Po II. sv. válce čeští Němci, kteří se nevzepřeli nacistické víře, museli přenést své bydliště do nové německé republiky. O správu a ovládnutí zdejšího prostoru a zde žijícího lidu začali usilovat sovětští bolševici, kteří si v říjnu 1917 začali říkat i komunisté. Komínek mezitím pracoval na sobě a o jeho výkony rostl zájem i ve světě. Mohl i po únoru 1948 vozit do vlasti potřebné valuty, protože už měl smlouvy, že i v USA bude natáčet filmy - jako herec a letecký akrobat - a vystupovat na leteckých dnech. Nová moc opřená tentokrát o bolševiky z východu mu to nedovolila, vzala mu pilotní diplom, zakázala přístup na letiště v ČSR a znemožnila mu legálně odjet ze země. Později napsal Komínek ve své knize: „Proč? Proč? Ptám se. Odpověď není.“ Odpovědi jsem hledal s Komínkem i sám, některé možné snad znám.

Podruhé

Našinci tehdy zažili něco podobného, co před desetiletím. Zas tu byla parta věřící ve svou vedoucí úlohu a ujišťující se, že jim je dovoleno všechno, protože poprvé v dějinách pozvedli meč nikoli z důvodů zotročování a útlaku, ale ve jménu universálních svobod a vymanění z otroctví. Jejich strategií byla lest. U nás KSČ slibovala svobodu, sociální spravedlnost a žádné hospodářské krize. Křivá obvinění, že opozice to myslí s lidem špatně, pomohla bolševikům získat řadu aktivistů ochotných razantně bojovat proti demokratické opozici a být hlavní hybnou silou mocenských změn. Jedni aktivisté předem vstoupili do nekomunistických stran a ty v únoru 1948 začali „obrozovat“, jiní na výzvu KSČ vstupovali do Akčních výborů a odstavovali od moci stávající správu státu. Kdyby E. Beneš 25. 2. 1948 nesouhlasil s novou vládu, měla by země lidi s titulem ministrů, kterým by aktivisté nedovolili ani vstoupit do jejich úřadů.

Toho, kdo byl známý schopností organizovat odboj (jako H. Píka), či nabízet lidem jinou cestu než KSČ (M. Horáková, církev), nechali bolševici likvidovat. I Komínek poznal kvalitu nové moci, po pokusu ilegálně opustit republiku do něj kopal kapitán StB, jeho příbuzný Jan Mokrý. Za pokus bojovat za svobodu po partyzánsku dostal Komínek nálepku záškodníka a trest dlouholetého vězení. „Seděl“ 17 let, ale nepřevychovali ho. V roce 1968 se angažoval za uvedení deklarovaných lidských práv do života, v exilu vystupoval proti sovětským imperialistům – okupantům, psal (i knihu I pod oblohou je peklo) a vydával (časopisy). Nezúčastnil se schůzky v bavorském Frankenu, kde už v roce 1978 stovka našich „předních exulantů“ podepsala prohlášení měnící minulost: „po roce 1945 byly v Československu postaveny mimo zákon nejdříve miliony občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva." Po Sametu se Milo Komínek vrátil do vlasti. Do republiky „tak trochu osvobozené“, jak napsal v předmluvě ke Komínkově knize Břetislav Kroulík.

Ta republika se zpočátku ještě jmenovala Československo a stavěla sochy signatářům Washingtonské deklarace, ale představitelé už z ní postupně dělali zem hodnotově jinou, než byly ta, do které se Komínek narodil. Přestože principy Všeobecné deklarace lidských práv byly zapracovány do ústavních zákonů posametové vlasti, brzy začalo vycházet najevo, že Komínkova snaha plně uvést Deklaraci do života stále není úspěšná. Komínek se časem cítil ponižován podobně jako v bolševických lágrech – v rozporu s principy té deklarace byl veřejně nálepkován jako „extremista“, prý vyvrhel společnosti, aniž by věděl proč a mohl se hájit. I mě se pak Komínek ptal: Proč? Proč? Odpovědi jsme hledali spolu, hledám je i sám, a možné zde předkládám:

Jsou jako oni

Ke Komínkovu ponižování došlo v čase, kdy neskrývaná snaha zlikvidovat národní státy „jako přežitek“ potvrzuje, že se zas někdo snaží ovládnout nejen zdejší prostor a v něm žijící lid. Přestože větší počet států chránících různé hodnoty byl v Evropě po staletí zárukou, že se moc nikdy nebezpečně nesoustředí v jedněch rukou, mocní lstivě předkládají lidem k uvěření, že lidstvo vždy toužilo být soustředěno pod jednou vládou. Režisérem dějin je dnes několik málo osob toužících ovládnout světovou ekonomiku, míní kněz prof. Petr Piťha, a není to v rozporu s výše popsanou obavou US prezidenta Th. Roosevelta. Roosevelt proto začal kampaň „rozbíjení trustů“ v přesvědčení, že jen ústřední vláda si dokáže „náležitě poradit s velkými korporacemi“, v dnešní EU však mají daleko větší slovo korporace (přinejmenším prostřednictvím lobbistů), než zbytek lidstva.

Komínek nebyl ponižován sám. Bratři Mašínové jsou (jako za bolševika) veřejně zváni vrahy, ač tak nikdy nerozhodl soud, páter Huvar prý v důsledku nemoci mohl náhle ztratit paměť – tehdy byli ponižováni lidé známí tím, že se stavěli snaze ovládnout lid a nenechali se převychovat. Když se ukázalo, že více lidí dává přednost obraně vlasti před vítáním migrantů, udělal stát to, co dělala dříve KSČ – organizuje si aktivisty, kteří mimo jiné oživili bolševický nápad terorizovat lid např. „bojem proti nenávisti“. Podobně jako v době poúnorové i dnes je „nenávistníkem“ ten, kdo má jiný názor na aktuální situaci. Aktivisté brojí i proti rasismu, ale tím, že své hodnoty nadřazují ostatním, ve skutečnosti nadšeně pěstují jakýsi civilizačně-kulturní rasismus, komentuje další lest filosof Jiří Hejlek.

Lidé aspoň trochu nepoddajní lidé jsou zatím „jen“ vyřazováni ze společnosti podobně jako židé za Hitlera - „slušný člověk“ s takovými nemá mluvit, pokud to není nezbytně nutné. Obávám se však, že dochází ke změně. Že moci tahle perzekuce brzy nebude stačit, sám šéf „Evropské komise“ Juncker nepoddajné označil za „obtížné strávníky“, kterých se „Evropa bude muset zbavit.“ Je nejvyšší čas postavit se zdegenerované víře, že se moc může takhle spravovat svět. Ať v i čase globalizátorů zní sbor ze Smetanových „Braniborů“: „My nejsme luza! My jsme lid! Ve jménu práva pokoj voláme!

František Rozhoň, 31.5.2016
s použitím citátů z knihy B.Simmse „Zápas o evropskou nadvládu (Od pádu Cařihradu po současnost)"

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí