Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2016

Století plné „nepřátel lidu“

František Rozhoň

Před 15 lety, 26. 6. 2001, zemřel v Praze pan Miroslav Dolejší (1931-2001). Za Gottwalda a znovu za Husáka se stal politickým vězněm, který „odseděl“ celkem 19 let. Za Havla zpracoval „Analýzu 17. 11. 1989“, která se nezabývala jen uvedeným dnem. Dřív, než bylo u nás uzákoněno, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii, byl Dolejší proti snaze učinit oficiální ideologii československé vnitřní a zahraniční politiky z demokracie, lidských práv a humanity. Podle Dolejšího vnucování idejí pokroku všeho druhu vždy selhalo, a v každé demokracii vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností, a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické nemožnosti demokracie. Dolejší v „Analýze“ varoval i před opětným převzetím cizího vzoru, byť ze Západu, protože napodobení v sobě skrývá nebezpečí vtažení naší země do krizí, které se už projevují a odsunují Evropu na periferii světa.

20. století Dolejší nazval stoletím davů a demagogů, jako produkty mezinárodních finančníků, profesionálních politických hráčů a relativistických manipulátorů uvedl velkoměsta, organizátory davů a jejich smýšlení, náhradu života spotřebitelstvím a světové sjednocování. Podle mne sjednocování, do německé Mitteleuropy, evropské i světové, provází snahy mocných a manipulátorů rozdělovat lid: jedny vyzdvihují, jiné - hlavně možné odpůrce - démonizují jako „nepřítele lidu“.

Důvody k přijetí Všeobecné deklarace lidských práv

„Náš“ císař Franz Josef říkalúkolem císaře je chránit svůj lid před jeho vlastní vládou, ale pravdou často byl opak. Podle Zdeňka Mahlera se v závěru jeho vlády ocitlo v troskách vše, co Češi desítky let získávali. Češi měli být degradováni na etnickou skupinu, se kterou se po vyhrané válce už Němci nebudou mazlit a definitivně s nimi zúčtují. I proto od podzimu 1914 manipulátoři šířili, že „nepřáteli bojujícího lidu“ jsou nespolehliví Češi. Ač zajetí části nečeských pluků (např. většiny jednotek od 2. pluku císařských myslivců v září 1914) byla hodnocena jako nehody, obdobné neúspěchy českých pluků byly prohlašovány za velezradu. Císař podraz na Čechy nedotáhl do konce, protože 21. 11. 1916 zemřel.

Když německý císař Vilém II. chtěl rozšířit svůj vliv na východ, nechal připravit lidi na válku tvrzením, že západní civilizaci hrozí nebezpečí ze strany… mongolské moskevské civilizace. Zmocněnec US prezidenta Wilsona v květnu 1914 v Berlíně cítil, ževládne tu příliš velká nenávist… militarismus prostě zešílel“. Ač „nepřítel lidu“ byl na východě, zmanipulované masy ochotně útočily i Francii a neutrální Belgii.

Za nacistické integrace Evropy měli být „nepřáteli lidstva“ i Češi. V knize Včerejší strach vzpomíná Josef Škrábek na slova dívky Hanni z Valče na Karlovarsku: …Češi jsou hrozní lidé, kteří si nezaslouží žít, protože kvůli nim by málem byla další válka. A kdo chce způsobit strašnou válku, ten si nezaslouží žít. Ještě že führer je tak mírumilovný… Aby byl mír, tak je třeba s těmi Čechy skoncovat a všichni musí umřít. Mám sice strýčka Čecha, ale ten také musí umřít, vždyť je Čech. Zrod takového myšlení se objasňuje v knize So oder so, řešení české otázky podle německých dokumentů od B. Čelovského: Zprávy o českých zvěrstvech jsou uměle zveličovány a většinou podvod; Alfred Ingemar Berndt, vedoucí oddělení německého tisku v ministerstvu propagandy, probděl tehdy celé noci a vyráběl zprávy o zvěrstvech v Sudetech pomocí… map, adresářů a seznamů jmen, jeho fantazie už nestačila vymýšlet nové strašidelné historky…“

Zvláště byl démonizován E. Beneš, který na rozdíl od mnoha představitelů západních velmocí kritizoval Vůdce a překážel mu v cestě. Podle Josefa Škrábka z Hitlerových projevů dodnes dýchá jasná osobní zášť k tomu divnému malému člověku, představiteli jakéhosi mrňavého „sezónního státu“ (Hitlerův termín). Hitlerova osobní nenávist se vryla do podvědomí mnoha Němců a přenáší se v málo zmírněné podobě z generace na generaci.

Že nálepka „nepřítel lidu“ funguje i v byznysu, vystihl Henrik Ibsen ve hře Nepřítel lidu.

Aby už mocní nemohli rozdělovat lid a jen pomocí „nálepek“ z některých lidí dělat „nepřátele lidu“, „podlidi“, přijalo r. 1948 Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Potvrdilo mj., že všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech, že základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě je právě uznání přirozené důstojnosti všech členů lidské rodiny; že lidé mají všechna práva a všechny svobody, stanovené Deklarací, bez rozdílu politického nebo jiného smýšlení; že každý obviněný z trestného činu má být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení se zajištěnými veškerými možnostmi obhajoby.

Deklarace nepomohla

Podle Dolejšího „Analýzy“ po válce masy zmanipulovaných Čechů vynesly k moci komunistickou oligarchii, a ta si pak prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila všechny. Život přestal být soužitím a zásady Deklarace byly ignorovány. Kdo měl jiný pohled na svět, prý mohl patřit k tzv. zbytkům vykořisťovatelských tříd, být agentem imperialistů či nenávidět dělnickou třídu. Takové lidi neodsuzovaly jen soudy. Aktivistické výbory, komise, trojky, pětky, i kádrováci a iniciativní jednotlivci je bez soudu, podle vlastních pudů a záměrů, „hodnotili“, vyhazovali z práce, z bytů, z obcí.

Koncem r. 1989 se mocní přihlásili k mezinárodně platným zásadám, vyjádřeným především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, ty zásady ale zjevně nepochopili. Potvrdilo to jejich chování k Dolejšího „Analýze“. V. Havel prostřednictvím mluvčího vyjádřil své zhnusení a „Analýza“ se kvůli informační blokádě šířila jen jako samizdat. Režim dál není založen na diskusi, nálepkování před Listopadem známé jako „kádrování“ začal místo KSČ organizovat stát, přidali se i manipulátoři, a řádně zdůvodněný názor zas může být „kacířstvím“.  

Tajná služba, podle jejího bývalého důstojníka Vladimíra Hučína, onálepkovala bojovníka II. a III. odboje a vydavatele Svědomí Milo Komínka jako „extremistu“. Komínek, který se dříve opakovaně vzepřel bezpráví, nebyl obviněn a nemohl se hájit, přesto byl veřejně označován za člověka stejné kategorie jako kriminálníci z ál-Kajdy či Islámského státu!

Ač trestní zákonodárství nikde v Evropě či v zámoří nezná pojmy extremismus, extremista, podle politologa Zd. Zbořila v r. 1997 vyhlásila boj proti extremismu i EU. Místo Deklarací se řídí teorií nacistického právníka a ideologa Carla Schmitta, že stát může v případě potřeby označit z vlastního rozhodnutí „nepřítele“ a bojovat proti němu. Podobně jednat začali i aktivistické skupiny a iniciativní jednotlivci opět bez soudu, podle vlastních pudů a záměrů.

Vladimír Hučín, kdysi ponižovaný, na informačním kanále vladimírhucin.cz zaútočil mj. na důstojnost dlouholetého vězně komunistů Antonína Huvara poté, co ThDr. Huvar zaslouženě převzal Cenu za svědectví o totalitě (prý mohlo jít o důsledek náhlé ztráty paměti PhDr. Antonína Huvara)! Zveřejněná teorie, že asi v každé společnosti se tvoří sedlina v podobě Nováků, jejichž genetický původ se nedá opravit, mi připomíná teorie o „podlidech“.

Server HlídacíPes zase informovalmožná nezákonné editoriální politice TV Prima. Podle O. Neffa se Primě nic nestane, protože k tomu není důvod, ale redaktoři Primy si začnou takzvaně dávat víc pozor; počínání HlídacíhoPsa vede k autocenzuře, jako za komunistického režimu! Brněnská Masarykova univerzita (MU) „rozanalyzovala“ Parlamentní listy. Těm se moc nedá vytknout, ale v tom právě spočívá jejich poťouchlost a z poťouchlosti plynoucí nebezpečnost, plyne z „analýzy“ MU. O. Neff dodal: „Vracím se do osmdesátých a sedmdesátých let, opět je tu doktrína, které je třeba se držet a kdo vybočí, dostane po rypáku. Kriminál nehrozí, ale to i v těch osmdesátých létech byli na kriminál méně štědří než v létech padesátých. Ale vyhazovy a černé listiny, to už je snadno představitelné. V Německu už to jede na plné pecky. Oni byli vždycky napřed.“

Budeme se zabíjet?

Aktivisté mluví už i o násilí. Podle paní Z. Mašínové, občanské aktivistky připomínající krutost komunistů, by měl někdo vyhodit z okna dnešního prezidenta. To, co vedlo např. k smrti Jana Masaryka, není zločinné, když to chce někdo jiný než komunisté?

14. 3. 2016 v listu Metro na snímku z akce Feministické společnosti Univerzity Karlovy byly tři usměvavé dámy s textem mrtvej šovinista dobrej šovinista. Že šovinistou je kdekdo, předvedla docentka Ilona Švihlíková na veřejnoprávním rozhlase, stačí mít jiné zkušenosti s „platovou diskriminací žen“ než paní docentka.  Lidé z Univerzity Karlovy rektora Tomáše Zimy, jako dříve lidé z Osvětimi velitele Rudolfa Hösse, rozhodují, kdo bude lepší mrtvý než živý.

Spolužití, odporující zásadám Deklarace, ke které se hlásíme, se mi zdá nešťastné. Projevuje se zejména nesnášenlivostí k jinému pohledu na svět. Proto končím slovy Ivana Hoffmana, podobnými názorům z Dolejšího „Analýzy“: Důležitější, než něčemu věřit, je tolerovat u druhého to, čemu nevěřím anebo co mi není příjemné, pokud tím nejsem ohrožen. Snaha vnutit druhým svou představu co je jedině správné, je vadná bez ohledu na to, co se vnucuje… Lidé jsou natolik různí, ať už vzhledem, chováním, myšlením či vírou, že není možné, aby ve světě zvítězila jediná pravda. Jsme odsouzeni k toleranci, nechceme-li se vzájemně vyhubit.

František Rozhoň, 29.7.2016 

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí