Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2016

Vlády a pojistky svobody

František Rozhoň

V EU říkají mocní, že od „evropských hodnot“ neustoupí. U nás máme „Iniciativu pro evropské hodnoty“ a think-tank „Evropské hodnoty“. Nejen profesor Milan Zelený však oponuje: „výraznou hodnotou Evropy se jeví, že jako celek nemá hodnoty žádné.“  Já v tomto sporu soudím, že hodnoty, které ctí mnoho lidí, se stanou problémem, pokud na stejném území mnoho lidí chce ctít hodnoty těm prvním odporující. Příkladem je i Evropa, kde se vztahy pánů a kmánů vzdálily od reciprocity, kdy kmáni přispívali na pány a páni kmány chránili.

Podle Kacířských esejí o filosofii dějin J. Patočky pro někoho „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní…“ Jiní, jak říkal prof. Vojtěch Cepl, chtějí žít pod vládou práva a ne lidí, moc vládců proto chtějí omezit (k tomu viz Svědomí 2/2014). Být ovládnut nebo zůstat svobodný, jako jednotlivec být chráněný před svévolí především ze strany státní moci, je podle mne to, oč tu běží po staletí.

O tom sporu píše i Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody. Že v Anglii svobodu zajišťuje rozdělení moci – aby žádná z mocenských složek nezískala nadvládu. Že v americkém systému brání svévoli moci i Listina práv The Bill of Rights, prvních deset dodatků americké ústavy, což je seznam toho, co vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny. Že dodnes často opěvovaná francouzská revoluce ale byla jiná – zbavila zemi vlády nedobré, ale novou vládu neomezila. Neomezenou moc po králi „přejal lid“ a svoboda, dříve závislá na královské velkorysosti, nově závisela na rozpoložení „občanů“ zosobněných vůdci revoluce. Obávám se, že vývoj v mé vlasti je už řadu desetiletí blízký vývoji francouzskému. Dvakrát se našinci zbavili nedobré vlády, ale dostali nový chomout.

Poprvé se tak stalo, když se našinci zbavovali protektorátní nadvlády Němců, kterým nevadilo, že z jejich „boje za vznešené cíle“ vznikne peklo „jen“ pro jejich odpůrce. O svobodě našinců už za války začali rozhodovat jistí „vůdci“ naší revoluce; umlčeli většinu předválečných stran, přestože na protest opustil exilovou vládu L. Feierabend. Podle historiků už před únorem 1948 zákona platily jen pro někoho a soudy se zpronevěřovaly svému poslání nezávisle posuzovat vinu obžalovaných. Když v létě 1947 křiklavě porušilo právo ministerstvo vnitra, bez právního důvodu nepovolilo jezdecké slavnosti v Nechanicích a obec nechalo obklíčit ozbrojenci, ukázalo se, že chybí nástroje k prošetření a nápravě svévole. Absence takových nástrojů přispěla v prvním čtvrtletí 1948 k zásadní proměně demokracievládnutí. „Obrozené“ nekomunistické strany se podřídily KSČ. Ta „skromně“ nepřiznala celou pravdu o vývoji. Přestože mimo jiné rozeštvávala společnost lhaním, že komunisté jsou lidumilové, ale opozice to s národem myslí špatně, skutečný vývoj zakryla nálepkou, že 25. února 1948 zvítězil pracující lid. Podle Pavla Tigrida proměnu urychlil amatérský výkon předáků stran nekomunistických. Ti „lídři“ vyzvali své stoupence ke klidu a slíbili bojovat ústavními prostředky; neuměli však ani svolat parlament, ač na to měli prostředky, a prezidenta nechali osamoceného čelit náporu bolševiků. Nastal demokratický centralismus, kdy se zdánlivě nezávislé mocenské složky podřídily mocenskému centru. Občan nebyl chráněn před svévolí moci, podle mých rodičů zákony byly nastaveny tak, že potrestán mohl být i ten, kdo nic neprovedl. Mocenské centrum se snažilo tvrdit, že vše je OK, protože vládnou ti nejlepší – že diktaturu proletariátu vedou „nejlepší synové a dcery dělnické třídy“ a reálný socialismus „osobnosti veřejného a politického života“. Ti chtěli mít všechny pod kontrolou a na povel, ale nezničili zcela schopnost lidí svobodně se organizovat.

Podruhé se tak stalo, když se našinci zbavili vlády KSČ. S ústy plnými lidských práv vládnou ti prý nejlepší („elity“) a ústava rozdělila moc a omezila vládu. Mocenské centrum ale existuje dál (jinde) a ignorování ústavních pojistek svobody nebrání ani státní zástupci, ani veřejný ochránce práv. Jak se to mohlo stát?

(Ne)poučení z vývoje k Únoru

Poválečný vývoj u nás dobře zhodnotil v dubnu 1948 americký Kongres: „…Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu.“ Západ se z toho nepoučil a po roce 1968 připustil tzv. pochod institucemi.  Nová parta, věřící podobně jako bolševici, že zlepší svět, znehodnotila anglickou pojistku zaručující svobodu – ovládla nezávislé instituce a ty začaly skákat, jak nová parta pískala.

U nás je (ne)poučování stále blízké předlistopadovému – mluví se jen o 25. únoru. Letos horlil např. John Bok  , v roce 1989 organizátor „milice“ soukromníka Václava Havla, že 25. únor byl přece převrat, milice tehdy měly v rukách zbraně, na které neměly ze zákona nárok je vlastnit!“; podle Boka byli zavražděni lidé i za Husáka, jako příklady uvedl Bok Jirku Gruntorádů nebo Jirku Wolfů, ač ti dva snad žijí dodnes. John Bok (ne)poučující zatajil manipulaci KSČ s masami; že převrat nebyl dílem jednoho dne a byl skoro rozhodnut už 23. 2. 1948, kdy „reakční ministři“ nesměli do svých úřadů a „reakcionáři“ byli vyhazováni z práce; že ústavní institucí byl převrat schválen až 11. 3. 1948, kdy pro novou Gottwaldovu hlasovali v parlamentu všichni přítomní poslanci; a že zbraněmi převratu nebyly zbraně milicí, ale hlavně zdivočelí aktivisté. J. Bok správně přirovnal KSČ k nacistům a fašistům, nedodal však, že jim všem byl společný aktivistický politický styl (o něm čti ve Svědomí 3/2014).

Tak se stalo, že mnozí lidé ignorují manipulaci s masami podobnou té, která vynesla KSČ k „vedoucí úloze“, např. agitaci polarizující společnost, a spolu s J. Bokem bojují proti slovu komunismus v názvu KSČM. Že pouhou agitací lze z odpůrce násilí udělat i zabijáka, potvrdil vývoj kolem února 1948 i prozaik Ladislav Fuks na postavě pana Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol.

Pojistky už svobodu nezajišťují

Ač to zákony nedovolují, některé strany jsou umlčovány - i když stranu lidé zvolí, na Slovensku kádrující prezident Kiska s ní nemluví. Strany „povolené“ si říkají demokratické a i u nás znehodnocují anglickou pojistku svobody. Nezávislosti mocenských složek nesvědčí tvrzení z kampaně proti M. Zemanovi, že moc výkonná patří jen vládě. Vláda si podřizuje i moc zákonodárnou – když vládní poslanec nechce hlasovat ve shodě s lídrem, členem vlády, je štván jako přeběhlík. Ministr vnitra Chovanec nutí i další nezávislé organizace, aby jednaly ve shodě s jeho názorem – kdo demonstroval s maketou šibenice, má být potrestán, i když nezávislé instituce rozhodly, že nespáchal ani přestupek; ministrův nátlak mají posvětit soudy.

Z jiné demonstrace policejní ozbrojenci odvedli řečníka, který svými slovy vyslovil stěžejní myšlenku Sametu kdo má moc musí nést i odpovědnost. Podle zpráv ČRo až po zadržení řečníka policie zkoumala, zda není z něčeho podezřelý. Zlá stranická a vládní trojka Sobotka, Babiš, Bělobrádek dovoluje dělat z naší vlasti něco jako Guantánamo – nejdřív lidi zavřem a pak se uvidí. Ač zákony zaručují presumpci neviny, v praxi existuje presumpce viny. Je to jeden z příkladů, jak je už dlouho znehodnocována i americká pojistka svobody - zákony včetně ústavních se neberou vážně. Slova ministra spravedlnosti K. Čermáka z r. 2004, že trochu surově řečeno stát si může dělat se svými občany co chce, jsou v rozporu s ústavní listinou, ale podle ‘státní zástupkyně’ Z. Galkové to není trestné. I veřejná ochránkyně práv jedná v rozporu s ústavní listinou, když volá po nepřípustné cenzuře. Dnešní mocní věří jako bolševici jsme lidumilové a proto smíme vše. Rozdíl je jen ve výkladu slova lidumil – bolševik mluvil o spravedlnosti sociální a ekonomické, pokračovatelé mluví o lidských právech.

V nich je jádro sporu mnohých občanů s dnešní mocí. Václav Havel i jiní spojili lidská práva s ochranou menšin. I zástupce ombudsmanky S. Křeček ale upozorňuje, že původní koncepce lidských práv nechrání menšiny proto, že lidská práva jsou práva jednotlivce - člověka a občana!, nikoliv práva skupin. Zvláštní právo pro menšiny se dostává do rozporu stále příkřejšího s právem na rovnost lidí, které naopak je základem jakéhokoliv moderního pojetí lidských práv. Kdo však u nás neuznává za Havla znásilněné pojetí lidských práv, pro lidskoprávní aktivisty bývá rasista, xenofob, nenávistník nebo podobně.

Mizení pojistek svobody souvisí s návratem aktivistického politického stylu. EU šíří „dobro“ bez ohledu na hranice a „úspěchem“ těch aktivit jsou dohody o transferech a relokacích migrantů; ty ale podle religionisty Štěpána Krbce (MF Dnes 23. 3. 2016) silně připomínají sociální experimenty totalitních vládců 20. století. Š. Krbec se také ptá, jak je možné, že se šéfové evropských institucí, kteří mají neustále „plná ústa“ lidských práv, na bruselském summitu na celé kolo usmívají s představiteli tureckého režimu, jehož lídr veřejně obdivuje Adolfa Hitlera?

Podle Š. Krbce v hodnotovém sporu ‘ovládat nebo nechat svobodu’ se „elity“ asi nepřikloní k principu svobodné volby občana. Princip svobodné volby je popírán prakticky na každém evropském summitu, a je jen otázkou času, kdy se začne prosazovat na národní a lokální úrovni. Prosazení poslušnosti však podle Š. Krbce bez výjimky provází násilí. Podle mne tomu vývoji může zabránit již zmíněná schopnost obyčejných lidí svobodně se organizovat i za krize „elit“.

František Rozhoň, 31.3.2016 

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí