Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2016

Ze života v seriálu totalitních demokracií:
Poučování o totalitě

František Rozhoň

Lidé bývají často naivní, nejednou naletí krysařům a černokněžníkům,
uvěří kdejaké pomluvě a lži, je-li jim dostatečně dlouho a úporně vtloukána do hlavy,
ale přece jen je těžké si přiznat, že se nedovedou poučit z minulosti,
že podlehnou davovému vymývání mozků a slepě následují falešné proroky a kazatele.
Až se dožijí chvíle, že se jich to náhle začne týkat. Nebude už pozdě?
Historik Mojmír Grygar

S pojmem totalitní demokracie jsem se setkal už v souvislosti s jakobínským režimem za Velké francouzské revoluce. Revolucionáři odstranili feudalismus a prohlásili práva člověka a občana, ale známá slova volnost, rovnost, bratrství přestali brát vážně. Uznali, že ne všichni lidé mohou být lidem, kterému patří moc. Kdo nepatřil mezi třetí stav neboli střední třídu, mohl být nepřítelem, zrádcem, obstrukčníkem. Formálně demokraticky a „dle práva“, dekretem Národního shromáždění na potlačení nepřátel, bylo možno takové zbavit práva na obhajobu i odsoudit k smrti. To byl příklad pro evropskou budoucnost…

Francouzskou revoluci ukončil Napoleon Bonaparte. V lidech viděl prostředky k naplnění svých cílů a uměl je využít; aktivistické vášně rozdmychával ve značné části Evropy, kterou pak přetvářel. I on se stal příkladem - že lidé se silnou vůlí dokážou měnit svět v duchu svých snů.

Informace o tehdejším umění totálně manipulovat s lidmi jsou dnes pozapomenuty. Pojem totalita je spojován zejména s XX. stoletím, kdy bolševici, fašisté a nacisté přetvářeli svět podle svých představ. Dnes leckdo (i já) říká tohle by se nemělo opakovat. Jak lidé opakování brání?

Brání se už dlouho angažovaní našinci nestraníci. Pokud vím, už za Pražského jara 1968 řešili, zda se uzákoněné vedoucí úloze bolševiků postaví jako antikomunisté nebo jako nadstraničtí odpůrci partajnictví. Než se rozhodli, byli zakázáni. Po Sametu si dali do stanov jednoznačné jsme proti jakékoli diskriminaci kohokoli. Pak snad zasáhl nějaký černokněžník, neb dnes oficiální stanoviska té party žádají diskriminaci skupin obyvatel, na které by se ze zákona mělo hledět jako na nevinné. Na kandidátku do Euparlamentu dala ta parta osobu, která 1) navrhla „vyhodit z okna“ demokraticky zvoleného politika podobně jako kdysi Jana Masaryka, 2) podobně jako Hitler v případě E. Beneše ta osoba podle malé postavy pozná, že Putin je zločinec, 3) z lidí jiného smýšlení je prý té osobě na zvracení. Podobně nepříjemně mě překvapili i další z té kandidátky, které znám. Jakoby tato parta z minulosti vyvodila poučení, že praktiky bolševismu a nacismu nejsou zavrženíhodné, páchají-li je jiní lidé.

Úmysl bránit opakování té minulosti oznámili i straníci. Nechali uzákonit, že ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. A také zákonem minulost pozměnit. Například:

Režimy samy sebe chválívají, a totalitní nejsou výjimkou. Jako chvála je chápáno i tvrzení, že režim je demokratický, proto se i totality hlásily k demokracii. Fašismus podle Mussoliniho byl1) demokracií organizovanou, koncentrovanou a autoritární, požadující posílení státní moci a zásahy do hospodářského života. Nacismus pohrdal parlamentní demokracií, ale vydával se za zachránce demokracie skutečné - v říšském sněmu 30. 6. 1934 řekl Hitler2): „Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my 'divoši' skutečně těmi lepšími demokraty". O bolševismu psal ideolog ÚV KSČ J. Fojtík: Naše demokracie, demokracie socialistická, je stonásobně demokratičtější než všechny buržoazní demokracie.“ Přesto u nás bylo roku 2007 uzákoněno, že nacisté a bolševici principy demokratického státu odmítali.

To bylo uzákoněno v době obav, že totalita není mrtva; např. v MF Dnes 12.3.2005 vyšlo varování, že ponižování „jinak smýšlejících“ je počátkem proměny společnosti v totalitní, a že je třeba proti tomu energicky bojovat. Straníci zákonem zřídili i ÚSTR - Ústav pro studium totalitních režimů. Ne však pro studium totalitních režimů, ale pro studium období 1938 - 1945 a 1948 – 1989 a činnosti organizací založených na komunistické a nacistické ideologii. ÚSTR má taky analyzovat příčiny a způsob bolševického úspěchu. To by ovšem znamenalo, že by ÚSTR měl uznat, že bolševici před 68 lety u nás uspěli do značné míry proto, že dělali totéž, co se o pár desetiletí později zopakovalo i na Západě: 1) dostali své lidi do institucí, 2) lid obelstili a podvedli, jak připouští i Jiří Šolc v knize Znamení trojského koně. 10.1.2013 mě proto „nepřekvapila“ odbornice ÚSTR Stanislava Vodičková přiznáním, že příčiny bolševického úspěchu nezná. Zato osobu z kandidátky, jejíž návraty k praktikám minulosti jsem popsal výše, ÚSTR 9.11.2015 ocenil medailí „Za svobodu a demokracii“ a jako osobu bojující za lidská práva. Takový způsob poučování o totalitě ze strany ÚSTR se mi nezdá šťastný.

Snad nejméně šťastné „poučení“ o totalitě vnucují lidem tvůrci Slovníku cizích slov pro nové století z roku 2007. Možná záměrně totalitu vysvětlují jako násilný režim formální, neexistující jednoty národa. Považuji to za omyl, který zkusím uvést na pravou míru.

Snad nikdo nevěří, že by bolševiku při „řešení sporu antagonistických tříd“ šlo o formální jednotu národa. Od násilí bolševici uměli ustoupit, např. za normalizace „násilí“ spočívalo především v dnes běžné diskriminaci „špatně smýšlejících“. Bolševik i nácek používali cukr a bič, a tvrdili a často ještě tvrdí, že k použití biče byli donuceni. Proto obhájci těch režimů dodnes věří, že použití násilí bylo oprávněné. Totalita, to je podle mě snaha totálně kontrolovat a ovládat lid. Extrémním projevem západoevropského života od 16. století, kdy (podle J.Patočky) nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní…“

Totalitě se věnuje i filosoficko-politický traktát Jiřího Fuchse, filosofa a šéfredaktora revue pro kritické myšlení Distance. Fuchs potvrzuje, že kořeny totality jsou mimo rámec daný ÚSTRu: …politické etablování totalitarismu, včetně jeho neblahého tažení dějinami dvacátého století bylo usnadněno jistým světonázorovým klimatem, jež se od dob osvícenství v západní civilizaci postupně ustálilo. To klima má čitelný původ v novověké filosofii, která se postupně stala kulturotvornou silou a normativní autoritou Západu.  

V současné době politici (nebo jejich prostřednictvím nějaká skupina) zase zkouší zásadně přeměnit náš svět. Politika přestává být správou věcí veřejných a začíná rozsáhle upravovat život jednotlivce, rodiny i obce, podobně jako islám. Tu současnost J. Fuchs hodnotí jako bruselskou totalitu. Totalitu „měkkou“, těžko rozpoznatelnou, prosazenou nenásilně a plíživě postupně. Snažící se společensky celoplošně a do nejniternějšího soukromí občanů mocensky/legislativně prosadit pseudomorálku (třídní, rasovou, multikulti, genderovou…) bez omezení. Žádná oblast společenského života není vůči tomu imunní, žádný aspekt osobního života není vyňat; vše může být ideologicky „ošetřeno“. Větší systémová zrůdnost není myslitelná. Vzhledem k těmto podstatným znakům totality jsou míra krutosti či omezení svobody pouze nenutné projevy totality. Proto já, ač nerad, teď mohu říkat, že rodiče a já jsme poznali život v seriálu totalitních demokracií.

Označení „měkká totalita“ podle Fuchse zatím odlišuje současnost od drsných způsobů bolševiků a nacistů. Kdybychom zlo poměřovali fyzickým utrpením, byla by „bruselská“ totalita snesitelnější. Realističtější pohled však hodnotí mravní zlo jako daleko destruktivnější pro život jedince i společnosti, proto „měkká“ totalita je reálně vzato horší.

J. Fuchs též píše, kde se stala chyba. Jako hlavním znak odlišující život pod bolševikem a na Západě se mnohým jevila svoboda. Většina je dodnes přesvědčena, že i současné západní demokracie se s totalitou naprosto vylučují. V euforii Sametu, které nešlo nepropadnout, jsme si nevšímali, že se na Západě upevňuje ideologie levicového liberalismu. A že kritici mluví o levicových liberálech a bolševicích jako o bratrancích, kteří svobodu zrovna nemilují. Podle Fuchse i neomarxisté Západu si monopolizovali hodnoty pravdy a dobra, aby mohli s vědomím mravní převahy pořádat hony na nepřátele. Slídí po těch, které zlovolně nálepkují jako rasisty a x-foby. Ne náhodou se mluví o politické korektnosti jako o novodobé inkvizici.

Současný západní stát pochopitelně mění svůj vztah k lidem. Za II. světové a pak za studené války, když byli Britové ve střetu s totalitními demokraciemi, jejich političtí představitelé počítali s tím, že v případě porážky armády lid „podpálí Evropu" a povede partyzánskou válku proti invazní moci. Dnes skupiny ovládající západní Evropu (a v USA Obama) naopak směřují k plošnému odzbrojování vlastního obyvatelstva. Podle Ondřeje Neffa jdedemonstrativní exhibici vládnoucí vrstvy, která i teroristy utvrdí v pohledu na evropskou společnost jako na vysláblé společenství idiotů neschopných hájit základní, vpravdě živočišné zájmy. Každá myš se brání, když na ni skočí kocour, aspoň ty zoubky vycení.  

Odzbrojování obyvatelstva nespočívá jen v obírání lidí o právo mít zbraň. Dnes, podobně jako za nácka a bolševika, jsou lidé vychováváni, že kdo se postaví na odpor (jako bří. Mašínové), je zločincem, vrahem, teroristou. Na vraždění nevinných spoluobčanů se dnes „odpovídá“ pietou, zapálením svíček. Kdyby tak naši předci reagovali na nacistické zločiny, nacisté by holocaust a pak i „konečné řešení“ české otázky nepochybně dotáhli do pro ně úspěšného konce. Proto prosím: Nenechme se takto převychovat. Dál si važme odbojářů, a to i jako vzoru.

František Rozhoň, 30.1.2016

1) Ernst Nolte: Fašismus ve své epoše, Argo 1999, ISBN 80-7203-107-4, str. 33

2) Noël O’Sullivan: Fašismus, CDK 2002, ISBN 80-7325-001-2, str. 63

3) http://www.distance.cz/rocnik-2014/2-cislo/traktat-filosoficko-politicky-o-bruselske-totalite

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí