Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2016

Únor inspirovaný, inspirující

Petr Roubek

Únor 1948 nebyl tak velkým zlomem, jak se říkalo (Den vítězství našeho pracujícího lidu) a říká (Den, kdy byla i u nás zavedena totalita). K změně došlo, ale postupně. Nedokážu upozornit na vše, co tehdy ke změně vedlo, ale pár inspiračních zdrojů zkusím uvést.

Úzká skupinka revolucionářů, kdysi bolševická frakce masové Sociálně demokratické strany Ruska, se ujala moci nejprve v hlavním městě, kde její petrohradský sovět si předem podřídil všechny vojenské jednotky ve městě. Moc bolševici udržovali a šířili sliby dobra i krutostmi – ujišťovali svět i sebe, že jim je dovoleno vše, protože jednají ve jménu univerzálních svobod a vymanění z otroctví. Jakmile získali trochu moci, už se chystali ovládnout celý svět a na troskách starého řádu vychovat společnost novou. Výchova, které někdo říká budování ‘komunismu’, probíhala nekomunisticky – F. Rozhoň ji shrnul slovy: Malá elita ovládla společnost, výrobní prostředky, jí předpokládaný zájem lidstva prohlásila za závazný. Lidi učila myslet emocionálně, jak uvažuje opilec, puzený jen svými zjitřenými a obluzenými city, nikoli vedený střízlivou soudností.

I u nás po válce šli bolševici takovou cestou. Upevňovali svou moc sliby, do institucí dosazovali své lidi a odstraňovali z nich osoby potencionálně odbojné. Strašením, že ‘reakce’ chystá či páchá své zločinné rejdy, zbavovali lidi střízlivé soudnosti, v Akčních výborech se pak uplatňovali zfanatizovaní aktivisté. Po nich společnost ovládaly skupinky ‘nových nadlidí’ – různé trojky, pětky, prostě nomenklatura. Své zájmy prohlásili bolševici za vždy závazné, neboť vedoucí úloha Strany se stala ústavním principem. Po Chruščovově odhalení stalinských zločinů, předneseném před šedesáti lety 25.2.1956, krutosti postupně ubývalo; situaci ve společnosti to ale výrazně neměnilo, protože lidé věděli, čeho je Strana schopna.

Za normalizace zájmem Strany nejspíš bylo už jen setrvání u moci. I tehdy bolševici říkali, že Únor je inspirací pro budoucnost. Já jim nevěřil, jenže oni asi měli pravdu. Inspirovali se revolucionáři v zemích Západu, kde se zrodil marxismus a odkud Lenin s Trockým vyjeli na Rus. Netajili se pochodem institucemi, které postupně ovládli. Netají se snahou na troskách starého řádu vybudovat společnost novou, globální.

Součástí Západu už jsme i my. A revolucionář a předseda Klubu na obranu demokracie Bohumil Doležal nás ujistil, že dnešek znamená regres a návrat k minulosti, a národní státy jsou to, co bylo a co je dnes třeba překonat. Svůj zájem revolucionáři opět vydávají za zájem lidstva závazný pro všechny.

Jan Keller ty revolucionáře charakterizoval: volají po toleranci bez hranic, jakmile si však někdo dovolí mít jiný názor než oni, nesnášenlivější tvory aby člověk pohledal. Dva příklady následují:

V září 2015 Martin Schulz, Němec a dnes předseda Evropského parlamentu v německé veřejnoprávní televizi ZDF v souvislosti s migrační otázkou řekl: „Potřebujeme ducha evropského společenství. A v případě nutnosti to musí být vynucené silou. Nemůže být, a já patřím k lidem, kteří to říkají, abychom ve 21. století globalizaci a globální problémy řešili nacionalismem. V tom okamžiku je třeba zabojovat a je třeba říci, že v případě nutnosti budeme proti jiným bojovat, abychom dosáhli svého cíle.  

4. ledna 2016 bohatý levicový intelektuál Jakob Augstein ve Spiegel on-line psal: „Je čas pro hořké poznání: západní hodnoty, liberalismus, tolerance, rovnoprávnost, stojí proti bezcennému východnímu – rasismu, tuposti, omezenosti... Německo dokáže taktak zvládnout rasisty v Sasku a Braniborsku. Může Evropa snášet odpůrce migrantů i v Polsku, Maďarsku a na Slovensku?“

Inspirace tím, co máme my spojeno s únorem 1948 byla úspěšná. Zase se dostali k moci ‘noví nadlidé’ a mluví o potřebě silového zásahu a o bezcennosti těch východních, kteří hájí právní stát. Nevšiml jsem si, že by to někoho znepokojovalo. Už zase má smět všechno ve jménu našich hodnot.

Petr Roubek, 24. 1. 2016

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí