Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2016

Problémy jsme si vytvořili sami

Petr Roubek

Reakce „elit Evropy“ na masovou migraci znovu vzbuzuje v mnohých pocit, že se hroutí pilíř naší civilizace popsaný i ve Svědomí 2/2014 - ochota širokého společenství uznávat společné právní zásady jako závazné přinejmenším pro ně. Dnes se hroutí závazné zásady přijaté „včera“ (Schengenské o hranicích a Dublinské o právu na azyl pro lidi ohrožené), slíbené nedávno (vstupem do EU měla posílit naše suverenita, ale i MFD 23.3.16 přiznává, že slabší má v EU čím dál zúženější prostor k prosazení svého názoru), i zásady platné po tisíciletí (proti právním principům planým již od dob starého Říma dle dnešních zákonů antidiskriminačních a o „sexual harassment“ je obžalovaný vinen, pokud neprokáže svoji nevinu).

V této situaci Vladimír Hučín ochotně píšeBuďte ve střehu! Ruská tajná služba chce zničit českou demokracii“. Petr Robejšek - stejně jako dříve Niccolò Machiavelli - se vymezuje proti snaze odpírat lidem právo spolurozhodovat, podpořené i ve Svědomí 2/2016 stanoviskem předsedy Konzervativní strany). Trnavská univerzita požádala o přednášku k tématu současné evropské krize exministra a kněze prof. Petra Piťhu.

Pan profesor zažil pád dvou Říší a dvě revoluce, jeho kázání při bohoslužbě na závěr akce MENE TEKEL vyšlo i ve Svědomí 2/2015. V květnu 2016 v Trnavě začal tím, že Boží řád nepomine a kosmos a naše planeta se nehroutí. U všeho ostatního lze pozorovat povážlivé chvění a mnohé se i hroutí. Nejbolestnější je pohled na to, jak se hroutí jednotliví lidé. Naším obecným problémem je, že se rozpadá slušnost, pomoci může jen její obroda. Stále víc se mluví o desateru a jeho zásadách, které jsou povětšinou přijatelné pro každého člověka. Židovské Boží zákonodárství ze Sinaje považuje P. Piťha za ústavu lidstva, ale tak ostrou, že ji přestoupil každý; proto byl do Božího zákonodárství zaveden i právní pojem milosrdenství, umožňující milost a vracející svobodu, radost a život.

Naší nadějí podle P. Piťhy je zdravý selský rozum, anglicky common sense, tj. sdílený smysl. Zdravé myšlení vyžaduje splnění některých podmínek. Musíme vycházet ze správných předpokladů - jakmile přijmeme za fakt nepravdivé informace, i logicky správným myšlením dojdeme k nesmyslným, často i tragicky nebezpečným a zločinným závěrům. Podobně se na ničem se nedohodneme, pokud různí lidé dávají stejným slovům a pojmům různé významy. Oba tyto předpoklady se dnes porušují, ještě horší však je, že se naši učitelé prvních tří stupňů ohánějí pojmem kreativní myšlení, k němuž vedou své žáky. Tomu pojmu profesor Piťha nerozumí - myšlení musí být myšlení, a to logické. Pak je vždy kreativní. Jenže tato novinka vychovává k novému, „odvážnému překročení takového zastaralého myšlení“. Výsledek je poškození až i ztráta rozumu.

Za jedinou pro společnost a život důležitou instituci považuje prof. Piťha rodinu. Dnes se mluví o její krizi. K té se euroamerická společnost dopracovala postupně - vznikem a rozvojem povinné školní docházky, penzijního pojištění, zdravotního pojištění apod., které z rodiny sňaly mnohou odpovědnost a dotlačily ji do pozice jakéhosi způsobu zábavy. Vinou šílené demagogie a lobbismu agresivních seskupení a zákonodárců se na rodinu nahlíží jako na téměř zločinnou - vyjde-li najevo, že se v nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako zločinecké doupě.

Podle prof. Piťhy jsme si všechny současné problémy vytvořili sami, protože jsme se pasovali na organizátory globalizace a nutíme všechny, aby přijali náš model společnosti jako to nejlepší a jediné správné. Přitom se rozpadáme a vymíráme. Je to právě naše autoritativní představa, že věci jsou a budou takové, jak my je určíme, co nás teď nejvíce ohrožuje. Při šachové partii není možné protihráči nařizovat, jak má táhnout.

Svou přednášku prof. Piťha uzavřel jakousi výzvou celé společnosti a každému člověku:

Přátelé, lidé dobří!

Není možné si dále zastírat, že morální krize euroamerické společnosti dorostla do mezních poloh. Centrálním a dokonce konkrétně existenčním problémem je nějak tuto krizi překonat. Současná krize má čistě náboženský charakter. Úloha křesťanských církví, především katolické, vystupuje do popředí. Jejich situace je obtížná, protože jsou v konfliktní situaci na dvou frontách. Vůči (radikálnímu) Islámu spolu s celou euroamerickou civilizační oblastí a vůči liberalistickému a relativistickému konsumismu, k němuž se společnost v obrovské většině přesunula jako k novému náboženství. Tato nově orientovaná společnost vytvořila legislativu, která je otevřeně proticírkevní a je zaměřena proti člověku.

Za této historické situace jsou na církev kladeny s novou silou dvojí požadavky. Boží, tj. vyznávat a hájit Boha, stvořitele a svrchovaného zákonodárce, a hlásat radostnou zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které přináší lidem skutečnou a trvalou svobodu, podmíněnou a uzákoněnou vědomím zodpovědnosti za sebe a bližní. Naším úkolem tak zůstává pečovat o spásu vlastní i druhých. Požadavek společnosti, v níž žijeme, je v danou chvíli zcela paradoxní. Je požadováno, abychom významně chránili společnost, která nás ze svého středu vyloučila, přeje si náš zánik a staví nás mimo zákon. Že si to valná většina nemyslí, je druhá věc. Zákony ovšem mluví jasně. Stačí je použít.

Poté, co se v celé šíři života začaly ukazovat zkázonosné důsledky mravního úpadku, ozývá se stále výrazněji volání po stabilizaci společnosti, zpevnění řádu, mravních autoritách, vizi a vůdčích osobnostech. Vždy znovu se pak dojde k tomu, že žádné bezesporně pozitivní nejsou, a je proto nutné je vychovat. Vznikají celé knihovny plánů odsouzených k neúspěchu, protože úspěšné by mohly být jen, kdyby byly pozitivní výsledkem stávající krize, tedy něčím revolučně novým. Konzumní společnost se ale nehodlá vzdát svého mocenského systému a ne-lidského boha, peněz.

Z daného bludného kruhu je třeba se vymanit a pokusit se vzít úkol vychovat novou generaci pro dobu nové éry vážně. Vše totiž nasvědčuje tomu, že válka i nezastavitelná krize většiny proběhnou. Pak na troskách dnešní skutečnosti začne budování nové společnosti pro novou situaci. V každém případě bude to nové stavěno z prvků toho starého. Problém budoucnosti leží v tom, k čemu budoucí generace sáhnou. Může to být to nejhorší, totiž plastiková současnost a lidství zbavení lidé, jaké tvoří a pak ovládá Zlo, vždy dočasně reprezentované nejchladnějšími mozky dané chvíle. Na druhé straně se může sáhnout k tomu nejlepšímu a navázat na kvádry a desky z pravých kamenů, které stále ještě určují základy zachované z dřívějších epoch lidské společnosti. Zmíním jen dva nejdůležitější: Mojžíšovy desky zákona a radostnou zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, který sám sebe označil za kámen nárožní.

Je samozřejmé, že rozhodnutí, z čeho a co má být po velké krizi stavěno, budou dělat ti, kdo ji přežijí. Zlo, v pozemských dějinách vždy rychlejší, zcela určitě chce už v předstihu zajistit své budoucí postavení, a proto se bude snažit, aby přežili jím formovaní lidé. Pokusí se řídit průběh krize tak, aby již při ní vtiskli neznámé budoucnosti své znamení a tvar. Povinností církve je proti tomu bojovat. Jí bylo svěřeno království Boží a především jeho neměnitelně pevné základy.

Celé nejbližší čtvrtstoletí (možná i století) bude probíhat tento duchovní zápas — odvěký, ale v danou chvíli vyostřený. Uzavírám z toho, že církev se musí předně co nejrychleji pokorně obrátit k Bohu, aby jí vrátil bezpečí víry. Nezastírejme si, že jsme zvlažnělí a vyhaslí a podléháme názorům, které v celku společnosti převládly. Nevylhávejme se a přiznejme, že v Evropě kopírujeme rozpad okolní společnosti. Po tomto začátku musíme začít znovu stavět jako v době, kdy křesťanství prožívalo své bolestiplné dětství. Musíme evangelizovat vhod i nevhod, podstupovat trpělivě nekonečné apologetické vysvětlování a podávat vzor, svědectví až k martyrismu.

Ve výchovném snažení, k němuž vás vyzývám naprosto všechny, jde o záchranu, o spásu. Křesťané by si měli být vědomi, že spása je také záměrem Božím. Jejich pomoc na tomto Jeho záměru spočívá vtom, že budeme hlásat, vysvětlovat a ukazovat, jak se má žít. Tyto tři činnosti dohromady se jmenují výchova.

Biskupy a kněze upozorním, že pastýř a pedagog si jsou velmi podobní, oba doprovázejí, vedou a chrání své svěřence a nesmějí je opustit.

Úvod připravil a ze záznamu částí přednášky prof. P. Piťhy (zde, zde, zde a zde)  vybíral
Petr Roubek

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí