Pro časopis Svědomí/Conscience 2/2017

Zmatení jazyků je cestou do pekel

Václav Komora

Zdá se, že nejsme schopni zorientovat se v dnešním politickém dění a uplatnit poučení z dějin. Kdyby nebylo zmatení jazyka, patrně bychom podle staré moudrosti snadněji přišli na to, že se neděje „nic tak nového pod sluncem“. Zkušení lidé ostatně přirozeně vyciťují, že již kdysi zažili takovouto propagandistickou černobílou palbu sdělovacích prostředků, a to za normalizačního režimu. Je-li dnes i u nás označován prezident Trump ve vzdálených Spojených státech za Mussoliniho či Hitlera, a když je kdokoli, kdo dnes nesouhlasí s na Západě upřednostňovanými názory liberální levice šmahem označován rovnou za nacistu nebo alespoň fašistu, je něco v nepořádku.

To matoucí nálepkování vychází z neznalosti, z omezených a útržkovitých informací i z dlouholetého přebarvování historie. Než je kriticky porovnáme s pravou skutečností, zopakujme si blíže, zejména pro ty méně obeznámené, původní podstatné obsahy těchto politických pojmů. Bez ohledu na povrchní pleše, knírky či bradky nebo na rozličné pokřiky jejich nositelů, ale suše podle činů. Pamatujme však i na děsivé následky v počtech jejich obětí.

Jak to doopravdy bylo

Název fašismus použil Benito Mussolini v roce 1919 pro svou novou politickou metodu záchrany Itálie v tehdejším hroucení země do bezvládí při sváru různých skupin socialistů o státní převrat. Byl původně také radikálním socialistou, hluboce nastudovaným marxistou a raným obdivovatelem Lenina. Rychle se však poučil z úděsu veřejnosti nad barbarstvím ruského komunismu, z jeho plošného a divokého teroru a z jeho hospodářského krachu po úplném vyvlastnění výrobních prostředků.

Pozměnil proto strategii socialismu. Vsadil sice také na násilí, ale i na nadšení republikánského nacionalismu. Ten se vyznačoval odporem proti králi a šlechtě, odporem proti náboženství a antikapitalismem. V rozbitém systému Itálie pak Mussolini získal moc – ovšem s pomocí Leninovy mezinárodní organizace Kominterny (komunistické internacionály), která roku 1921 v zájmu urychlení evropské revoluce rozštěpila silnou italskou socialistickou stranu. Přetáhl socialistům většinu nejlepších lidí a zavedl „organizovanou, centralistickou a autoritářskou demokracii“ v níž „stát byl vše“. Státní moc spočívala ve svazku (fasces) zájmových skupin sezvaných vůdcem a tvořeném:

monopolní politickou stranou – fašistů;

hospodářskými radami korporací – průmyslových a dalších společností;

syndikalistickými dělnickými odbory – usilujícími o podíl na řízení výrobních jednotek.

Z elit tohoto svazku se uskupil tzv. establishment fašistického režimu, kterému vůdce despoticky vládl.

Adolf Hitler byl také radikálním socialistou z povolání. Zpočátku od roku 1920 napodoboval Mussoliniho, ale podle přesvědčení ministra informací Goebelse prý byl německým Leninem. Pochopil, jakou cestou uchvátit v té době nejvzdělanější národ světa. Kromě obvyklého vytváření strachu z teroru se výrazně zaměřil na rozdmýchání lidových mýtů germánské rasy, s důrazem na protižidovství. Němci měli zřídit lepší národní-dělnický-socialismus než ti ubozí Rusové („židobolševici“). Zajímavé je, že nejvíce členů NSDAP se rekrutovalo z učitelů. V zásadě šlo o stejný despotický fašismus, podle výše uvedené Mussoliniho definice, že stát je vše.

Tak jako před ním Mussolini, anebo jako německý mýtický dr. Faust, přijal führer Hitler ve svém nejnižším bodě politického boje klíčovou pomoc od svého Mefista – jiného vůdce Stalina. Ve volbách v listopadu roku 1932 poklesl nacistům výsledek na 43 %, ale sociální demokraté měli s komunisty dohromady 49 %, přičemž komunistům hlasy přibyly. Stalin však chtěl vyvolat válku v Evropě pro konečné zahájení světové revoluce, a proto ve prospěch Hitlera zakázal německým komunistům přijetí spolupráce na možné vládní koalici se socialisty. Tím je obětoval a jejich labutí písní byly společné demonstrace s fašisty proti sociálním demokratům.

Když se nakonec velký plán Stalina nezdařil, alespoň si u poválečného norimberského soudu vymínil používání jen označení nacismus (a ještě pak ve spojení „reakční“), při zákazu sousloví „národní socialismus“. Vybojoval tím výraz „socialismus“ pro další využití v budoucnosti. A tak spousta dnešních lidí ani neví, čím to vlastně nacismem a fašismem nadává.

Prezident Trump je oproti uvedeným vypjatě kolektivistickým ideologiím vlastně nepolitickým nováčkem a individualistou. Původně je pouhým pracovitým podnikatelem, otevřeně zastávajícím presbyteriánskou křesťanskou víru. Přijal naprosto nevýhodné podmínky boje o stále ještě demokratickou pozici a uměl zvítězit. Drží se americké ústavy a chce navrátit Spojené státy k jejich původnímu smyslu. Proto nemůže být přirovnáván k našemu Zemanovi nebo Babišovi. Ty ideologické nálepky na něj vůbec neplatí.

Naplánoval postavit svou ne-utopicky všední politiku tak jednoduše jako dům. Měl zcela přesný volební program, demokraticky potvrzený volbou a svůj slib tvrdě plní. I složení jeho vlády je v pravém slova smyslu pravověrně konzervativní, tedy ne-socialistické, v zásadním protikladu k předchozí protiamerické vládě presidenta Obamy.

A co tedy máme dnes

Když se teď zastavíme a prohlédneme si nezastřenýma očima dnešní politické poměry, do kterých byla západní společnost postupně dotlačena, nelze popřít více nebo méně výrazně společné znaky s výše uvedenou minulostí fašismu. Autoritářství je zcela zřejmé u Ruska a Číny. V USA do Trumpova prezidentsví a v EU se ale jedná o jakousi měkčí globalistickou verzi tohoto systému, zatím autoritářsky jen hlomozící politickou korektností. Jde snad o neo-fašismus?

Porovnejme dnešní sestavu svazku zájmových skupin, jejichž elity tvoří vládnoucí establishment. Je jen poněkud složitější a spíše nepřímo ovlivňující, působící jakoby „odspodu“, ale jinak v podstatě obdobná původnímu fašismu:

kartel (monopol) politické nomenklatury – propojení hlavních stran, jako je tomu zřetelně mezi demokraty a republikány v USA, kde to označují „bažinou“;

korporace – velké finanční, průmyslové a obchodní společnosti, usilující o netržní výhody, jako třeba Microsoft, Google nebo Amazon;

státní byrokracie – v moderní době prudce přebujelá množina často doživotních vyšších úředníků a soudců, stranících jedné politické linii levicového liberalismu;

masmédia – 90 % masmédií v USA je vlastněno 6 korporacemi; například Microsoft financuje prodělečnou nejlevicovější televizní stanici MSNBC a Amazon koupil krachující velmi levicové noviny Washington Post; ale britská státní BBC má dnes náplň obdobnou;

odbory – dnes zejména státních zaměstnanců (předseda těchto odborů v USA byl nejčastějším návštěvníkem Obamova Bílého domu), učitelů nebo obdobně také například sdružení právníků v USA.

Ti všichni sají „nekonečné“ (ovšem na dluh) státní peníze a chtějí takový bezvadný klientelistický kšeft zglobalizovat, aby nebyl nikdy odnikud ohrožen. Ten sjednocený pohyb sice nemá zjevného vůdce, ale ani dříve se nejednalo o dialektický samopohyb společnosti vynášející své vedení, jak školil starý marx-leninismus, ale o manipulaci davů gangem řemeslných „revolucionářů“. Také dnešní pravda se vyklube časem na povrch.

Trumpův meteorický průlom do zaběhané politické scény postavil rázem úplně vše na hlavu. Vášně levice jsou vybičovány tím, že je Trump prototypem kapitalisty a převrací jejich plíživou revoluci zpět. Nenávistná proti-trumpovská propaganda a násilné demonstrace jsou ostatně právě tak součástí metod dnešní americké levice, jako byl vždy kravál placených bojůvek součástí metod dřívějšího fašismu.

Pro tradiční moudrost tedy není to, co teď dělá levice, nic nového – má pro takové dění staré rčení: „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Trumpova odvaha a jeho potěšení z boje přivádí levici k úplnému třeštění. Lepší politické divadlo asi ani nelze zažít. Nabízí ovšem také velkou naději, a proto Trumpovi, přes všechny povrchní výhrady a pochybnosti, držme palce!

 Václav Komora; nabídnuto k otištění Konzervativní stranou.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí