Zamýšleno pro časopis Svědomí/Conscience 2/2017

Opožděná revoluce

František Rozhoň

Minulost není nikdy mrtvá. Není dokonce ani minulá.
Wiliiam Faulkner

Režim zavedený bolševiky byl nepochybně v mnohém zločinný; a protože si bolševici někdy říkali i „komunisté“, dnes mnozí lidé věří a zákon tvrdí, že zločinnou je idea komunismu. I fašistický režim byl nepochybně v mnohém zločinný; a protože se fašisté hlásili k ideji národní, dnes leckdo odsuzuje jako zločinnou i myšlenu národní. Ne všichni však dnes takto smýšlí.

Podle mne záleží na tom, jak je idea uchopena. Neznám nikoho, komu by vadilo, že v duchu myšlenky komunismu - extrémní solidarity - dobrovolně žili a žijí lidé v řadě malých komunit; kdekomu však vadilo a vadí, když masám „solidaritu“ nutily a nutí gangy mocipánů. Souhlasím s exprezidentem E. Benešem, že idea národní je přímým výrazem respektu člověka jedné národnosti k člověku jiné národnosti a tudíž výrazem filosofie čistého lidství, je-li (jako v první Československé republice) cílem rozumné soužití komunit - vždyť r.1922 i německý excísař Vilém II. pochválil vlastenectví prof. Masaryka a mínil, že za málo let zavládne mezi Čechy a českými Němci přátelské porozumění, a r.1933 i německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němcůochotě žít ve vícejazyčné ČSR, podobně jako Němci žijí ve Švýcarsku. Idea národní ale vede k ne-lidství, je-li zneužita k organizování kolektivního zločinectví, jménem jednoho národa proti národům jiným.

Podle jiných lidí myšlenky dnes prohlašované za zločinné se zločinnými režimy mnoho společného nemají. Podle ruských menševiků žádný z Leninových činů neodpovídá marxistické věrouce; a někteří ruští bolševici (jako V.M.Smirnov r.1927) varovali, že vedení strany nejde o komunistické cíle, ale mění stranu v monolit sloužící jedinému člověku - Stalinovi. Tvrzení, že fašismus vynesla k moci vlna nacionalistického cítění, bylo jen výplodem vlastní fašistické mytologie, uvádí analýza Noëla O’Sullivana Fašismus (1983, česky mj. CDK 2002 ISBN 80-7325-001-2). Noël O’Sullivan oponuje i poučkám vědců, že fašismus charakterizují ideje nacionalismu, rasismu, korporativismu a iracionalismu, podle O’Sullivana žádná z těchto idejí není úplnou charakteristikou fašismu. Např. rasistická doktrína nebyla fašistickým vynálezem, v italském fašismu hrála poměrně malou roli a nepodepsali by se pod ni ani všichni ti, kteří podporovali nacismus. O’Sullivan charakterizuje režimy jako bolševismus a fašismus jinak: Ničily civilizovaný společenský život Západu tím, že odmítly největší ideál západní politické tradice od renesance až po I. sv. válku - omezený politický styl.

„Omezený“ politický styl je založen na státech, které jsou „svrchovanou autoritou“ na svém území, a (podle US prezidenta W.E.Hardinga) jejich nejvyšším posláním je zajistit občanům život v bezpečí a míru, aby měli příležitost prosadit se a usilovat o štěstí. V nich je poutem společnosti zákon a je omezována možnost zneužití moci.

Režimy podobné bolševismu, fašismu, daly přednost zcela protikladnému politickému stylu, O’Sullivanem zvanému „aktivistický“. Jeho nástup umožnily myšlenky, které si získávaly důvěru evropského světa během druhé poloviny 18. století:

Podle J. J. Rousseaua se člověk se rodí svobodný, ale ponižuje a zotročuje ho společenský řád. Politice proto nemá jít o „maličkosti“ jako blahobyt, pořádek a ochrana před vnějším nebezpečím, ale má vést masy k odstraňování „ponižujících a zotročujících lotrů“. Poutem společnosti není právo, ale „společný cíl“ obvykle zvaný ideologií. Tyto myšlenky se staly základem všech velkých moderních radikálních ideologií.

Podle deklarace Francouzské revoluce je legitimní jen moc vycházející z lidu. Protože mezi lidem jsou i zmínění „lotři“, aktivistická politika musí určit, která skupina lidí bude vyřazena z lidu či rovnou zlikvidována; politiku prostupuje duch křižáckých tažení.

Podle Immanuela Kanta svoboda není o vztazích mezi lidmi; při boji za lepší svět mj. nekončí svoboda jednoho tam, kde začíná svoboda druhého. Svobodný je ten, kdo „uskutečňuje svou vůli“ a přispívá k „morálnímu pokroku společnosti“. Pro mnohé (např. Saint-Justa či později M.A.Bakunina) je taková svoboda slučitelná s fanatismem a terorem.

Podle O’Sullivana víra, že lidskou vůlí lze zlepšit politický a společenský řád a přiblížit ho i nejfantastičtějším lidským snům, vedla k tomu, že režimy založené na „aktivistickém“ stylu se někdy jevily jako ušlechtilé. V praxi se ale rovnaly barbarskému požadavku na servilní poslušnost vůči každému, kdo drží otěže vlády bez ohledu na to, jak moc získal a užívá ji.

Ti, kteří nejsou mého druhu, nejsou mými bližními

Francouzská revoluce se hlásila k demokracii, k humanismu, k občanským a lidským právům; a v duchu nového politického stylu i k právu francouzského národa bez pozvání pomáhat lidu jiných zemí. Proto mohla parta kolem Napoleona Bonaparte se prodrat k moci a vyburcovat masy, aby šířily francouzské myšlenky i francouzskou moc. Protože revoluce nedbala na pojistky proti zneužití moci a absolutní moc krále předala zákonodárcům, otevřela cestu k totalitní demokracii. Dekret na potlačení nepřátel tehdy umožnil stíhat každou kontrarevoluční činnost a přestupky proti svobodě, rovnosti, svornosti; Saint-Just žádal trestat i lidí jen pasivní. Definice trestného činu byla nepřesná a vězni neměli právo obhajoby, takže soudy mohly trestat smrtí cokoli, co považovaly za zločin. Trestáni byli především kněží a šlechtici - šlechtic či kněz „není mého druhu, je to vlk, a já ho zastřelím“, měl to zdůvodnit jeden revolucionář.

Po I. sv. válce Sultan Galiev r. 1919 opravil teorii K. Marxe tak, že skutečným proletariátem jsou jen východní masy muslimů, Hindů a Číňanů, a třídním bojem jejich boj s bílou rasou; té ideje se chopili i další socialisté. Podle jistého Feministického manifestu „žena je jediné pohlaví. Muži jsou nižší forma zvířat". Bolševici, fašisté i nacisté říkali, že jimi slíbená náprava světa je ta nejlepší, povinná, a lidé jiného názoru jsou „ideozločinci“; i za Hitlera museli do „zajišťovací vazby“ v prvních koncentrácích především sociální demokraté a komunisté. Přidávali se i další - podle jednoho z britských znalců „je velmi nešťastné“, že existují extremističtí politici jako Gándhí. Aktivismus proti lidem jiného druhu tehdy nabyl silně vražedný charakter.

Potlačit ho měla přijatá Všeobecná deklarace lidským práv. Podle ní má každý právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby. Dále má každý všechna práva a svobody stanovené Deklarací bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Deklarace však byla brána stejně vážně jako Briand-Kellogův pakt z r.1929, zakazující válku jako prostředek mezinárodní politiky. U nás KSČ udělala z většiny národ novodobých otroků, napsal ve své knize Milo Komínek.  

R. 1989 se i u nás prodrala k moci parta hlásící se k demokracii, k humanismu, k občanským a lidským právům, a k právu bez pozvání pomáhat lidu jiných zemí. Zákonem 198/1993 Sb., § 2, ta parta řekla, že minulý režim byl založen na komunistické ideologii; i proto je politický styl mimo pozornost většiny z těch, kteří nechtějí, aby se minulost v nějaké podobě opakovala. Ústava stále říká, že žijeme v právním státě, ale v praxi sílí jeho opak - aktivistický politický styl.

7.4.2004 v PRÁVU ministr spravedlnosti K. Čermák zapřel ústavní omezení státní moci a oznámil zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany, co chce. Mně připomněl bolševicko-fašistickou rétoriku povyšující stát na božstvo rozhodující, jaká práva bude lidem poskytovat. ‘Státní zástupkyně’ Z. Galková však rozhodla, že tato ‘politika’ není trestná; a dala mi vzpomenout na Leninova slova, že „cílem justice není učinit teroru přítrž."

I někdejší oběť bolševického aktivismu Zdena Mašínová se dnes vyjadřuje v rozporu s právem a Deklarací. Jako poúnorové Akční výbory ona prý sama pozná, kdo je zločinec, z lidí jiného názoru je jí na zvracení a jako jiní v čase stalinského teroru ona teď žádá smrt pro „nesprávného“ politika - demokraticky zvoleného prezidenta by měl někdo vyhodit z okna. Ústav pro studium totalitních režimů ji přesto prohlásil bojovnicí za lidská právaocenil medailí „Za svobodu a demokracii“, a ona jako občanská aktivistka kandidovala do euparlamentu.  

V USA už aktivismus proti lidem jiného druhu nabyl násilného až vražedného charakteru. Napadli tam přednášku v politice se neangažujícího, ale „jinak smýšlejícího“ profesora; a profesor George Ciccariello-Maher si k vánocům přál „vyhlazení bílé rasy“. Když se přání splní, budou masakry Arménů, likvidace kulaků i holokaust co do počtu obětí v historii zanedbatelnými akcemi. Je možné ještě říkat, že od Sametu jdeme správnou cestou?

O Sametu parta kolem Václava Havla slíbila obnovit právní stát a ctít Všeobecnou deklaraci lidských práv. Místo toho dovolila přežít aktivistickým praktikám odsouzeným již v minulém století, viz nejen tři předchozí odstavce. Znovu je nám vnucováno, že žijeme v nejlepším možném a proto povinném režimu. Blížící se volby jsou však zase šancí pro občany, aby ve volbách dali zelenou slíbené, ale opožděné revoluci obnovující právní stát, který si nemůže dělat s občany, co chce, ale organizuje rozumné soužití komunit.

František Rozhoň, 30.4.2017

Hlavní prameny:
Noël O’Sullivan: Fašismus (ISBN 80-7325-001-2)
Martin Gilbert: Dějiny XX.století, svazek I. 1900-1933 (ISBN 80-7106-401-7)
Martin Broszat: Uchopení moci (ISBN 80-7106-276-6)

Související texty:
C. & K. parlamentní demokracie
Elity, elitáři a poskoci
Únor 1948 – plagiát a vzor

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí