Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2017

Únor 1948 – plagiát a vzor

František Rozhoň

Proč se vracíme k pohnutým dějům a urputným zápasům minulosti?
Protože milujeme budoucnost.
Praha – „Pečkárna“

Zkušenosti i zákon se shodují, že ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Proto byl zákonem 181/2007 Sb. zřízen Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), aby mimo jiné analyzoval příčiny a způsob likvidace demokratického režimu a totalitní uchopení moci Komunistickou stranou Československa (KSČ). Když jsem 10. 1. 2013 slyšel od odbornice ÚSTR Stanislavy Vodičkové, že příčiny bolševického úspěchu nezná, usoudil jsem, že odborníci studují jednotlivosti, ale odbornou analýzu minulosti přenechávají jiným.

Ti jiní se v hodnocení minulosti rozchází. Neshodli se sovětští historici, kdy a jak začala a proč uspěla Říjnová revoluce 1917. Události vrcholící u nás v únoru 1948 vysvětlují zásadně odlišně i lidé blízcí našim prezidentům. Podle aktivisty Johna Boka z okruhu V. Havla 25. únor byl přece převrat! Milice tehdy měly v rukách zbraně, na které neměly ze zákona nárok...,Podle Jaromíra Smutného, kancléře E. Beneše, „komunisté sice oslavují jako den svého vítězství středu 25. února, ale ve skutečnosti jejich vítězství nad demokraty bylo hotovou věcí už v sobotu, kdy svezli do Prahy masy svých příznivců, Praha jim patřila, a nestal se ani pokus o protidemonstraci. V pondělí 23. února přikročili k řadě revolučních opatření a všechna se podařila bez odporu.“ Názor poněkud širší nabízím i já, opírám se při tom o fakta z knih: Jan Beneš: Čas voněl snem - Stručný přehled dějin VKS(b), ISBN 80-86207-61-7; doc. dr. František Hanzlík, CSc a JUDr. Jaroslav Pospíšil: Soumrak demokracie - Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci, ISBN 80-86093-43-3.

Protože KSČ r. 1929 na V. sjezdu „překonala soc. dem. tradice“ a začala se učit v Moskvě, musím začít příčinami úspěchu ruských bolševiků. Ti zakroutili krkem vládě vzešlé z únorové demokratické revoluce r. 1917 především tím, že s podporou ze zahraničí postupně rozkládali režim, na svou stranu získávali lid a podřídili si rozhodující instituce. Režim dlouhodobě rozkládali protiválečnou propagandou - nepřátelské Německo jen r. 1916 na ni dalo jednomu bolševikovi milion rublů. Návnadou na lid byl jak slib Lva Trockého, že všechny potřeby, zejména půdu, chléb a mír, se naplní tak rychle, jak se celé vlády dostane sovětům; tak utopie z Leninova díla Stát a revoluce, že nebude existovat armáda ani policie, administrativní funkce státu budou jednoduché a bude je moci zastávat každý, proto platy úředníků nepřevýší plat kvalifikovaného dělníka. Moc bolševici uchvátili fakticky už 22. října 1917 (podle tehdejšího ruského kalendáře) tím, že jejich „sovět“ si bez protestu vlády podřídil všechny vojenské jednotky ve městě, a vláda se stala bezmocnou. Že tehdy „zvítězil lid“, bolševici dodatečně „zdokumentovali“ hraným filmem, jak po výstřelu z Aurory 24. října 1917 lid dobyl Zimní palác a zde svrhl vládu.

Když už ruští bolševici vládli, tvrdili, že zvedli meč ve jménu universálních svobod a vymanění z otroctví a proto smí všechno; šťastné zítřky (komunismus) ale odsunuli na dobu po převýchově lidu k jeho nové společenské roli. Uzavřeli ponižující mír s Němci, a zahájili války proti občanům, prý tím chránili proletariát, tvůrce hodnot, před „nepřáteli“. Když říkali, že zbavují moci kulaky, perzekuovali každého, kdo dostal nálepku „kulak“. Jednali jako kdysi jakobíni a překonali slova V. Havla, že nástrojem utopistů snažících se zbavit se lidí, kteří se do jejich utopie nehodí, jsou koncentrační tábory. Po smrti Stalina ve vlastním zájmu teror zmírnili.

KSČ jednala obdobně. Také začala získávat vliv v ozbrojených složkách. Ten před Mnichovem neměla, neb složky sloužící všem byly chráněny před ochromováním politickými spory - vojáci nesměli být v politických stranách a r. 1927 parlament příslušníkům armády a ostatních ozbrojených složek odňal i volební právo. Po Mnichovu bolševici tuto ochranu rozvraceli. Čs. vojáky v SSSR vystavili „osvětě“, jejich názory a postoje monitorovali i sovětští styční důstojníci v našich jednotkách, důstojníci NKVD. V ČSR po válce nebyla ochrana obnovena, vojákům byla v srpnu 1945 přiznána politická práva (právo volit i být volen, být členy politických stran) a „výchova a osvěta“ v armádě byla vedena komunistou. Do února 1948 bolševici neovládli armádu a finanční stráž, ale dosáhli toho, že v únoru 1948 nezasáhly.

Bolševici využívali i nestraníků, např. Ludvíka Svobodu, ministra v únoru 1948 a od r. 1968 prezidenta. Svoboda býval oddán první republice a ještě r. 1942 v SSSR řekl „jestli si ty bolševické huby myslí, že nám rozvrátí armádu, tak jsou na velkém omylu.“ Začal ale spolupracovat s komunisty u jednotky i v Moskvě a shodl se s Gottwaldem na nutnosti „vést společný boj za odstranění nynějšího  reakčního a antisovětského vedení čsl. armády (gen. S. Ingr a jeho klika) a za prosazení vedení demokratického a poctivě prosovětského.“ 7. 1. 1945 Svoboda rozkázal zřídit vojenské obranné zpravodajství (OBZ), které na rozdíl od tajné služby podléhající gen. Františku Moravcovi mělo i složku výkonnou a téměř neomezené pravomoci i vůči civilistům na osvobozeném území. OBZ i komunisty ovládnuté vnitro významně pomohlo při rozkladu mezilidských vztahů, právního státu, a při získávání moci pro KSČ.

V rozporu nejen s Košickým vládním programem se OBZ koncem války podílelo na „odsunu, o kterém se nemluví“ - vojáci bývalé slovenské armády byli bez prověření masově předáváni do zajateckých táborů Rudé armády, což K. Vaš deset let poté „zdůvodnil“ tím, že jednal na základě sovětských rozkazů, které byly pro něj svaté. V celém období let 1945-1948 v rozporu s tehdy platnými zákony OBZ zatýkalo civilní osoby. Za chválu angloamerických vojsk nebo spor s důstojníkem sovětským mohl být náš důstojník OBZ hodnocen „ve smyslu vládního prohlášení neodpovídá požadavkům na důstojníka nové čs. demokratické armády.“

Jako NSDAP ve třicátých letech i KSČ v letech čtyřicátých získávala na svou stranu lid sliby, že se nebude opakovat zrada, která lidi připravené bojovat srazila smlouvou (Versailles, Mnichov), ani hospodářská krize z časů demokratických vlád. Značná část opatření prováděných komunisty odporovala tehdy platným právním normám; představitelé demokratických stran to věděli, ale nápravy nedosáhli. Tak dlouho nechali jiným jámu kopat, až do ní sami r. 1948 sami spadli.

Když KSČ hrozilo, že ve volbách r. 1948 ztratí část moci, okopírovala strategii henleinovců z konce třicátých let. Ač připravovala ozbrojené složky (od 22.2.1948 Lidové milice), uspěla tím, že se odmítla domluvit s opozicí, která to na rozdíl od KSČ prý myslí s lidem špatně. „Arbitry“ ve sporu udělala KSČ masy zmanipulované omezením svobody slova, vždyť jí ovládané ministerstvo vnitra rozhodlo, že veřejné pochybnosti o správnosti nastoupené cesty byly kvalifikovány jako pobuřování, šíření nepravdivých zprav, nejtěžší trestné činy proti státu! Protože v době krize rozhodující úlohu v perzekucích hrál „lid“ v Akčních výborech a důvěru nové vládě vyjádřil i parlament svobodně zvolený r. 1946, mohla Strana vydávat svůj postup za legální. I studie US Kongresu chválila: Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potencionální síly opozice dokonaleji zneškodněny.

Co se dálo poté, já hodnotím jako masové opakování známého vězeňského experimentu – potvrdilo se, že příliš velké pravomoci ochránců společnosti, „bachařů“, vedou k častým zrůdnostem. Když proletariát dával stále víc najevo, že o „ochranu“ diktaturou nestojí, našli si mnozí jeho „ochránci“ jiné objekty své péče. Např. menšiny, z nichž zní „jsme diskriminovaní“. Návnadou na lid se stala utopie „bratry budou všichni lidé.

Naši (staro)noví mocní svedli zrůdnosti masového vězeňského experimentu na závadné ideologie, symboly a pohyby rukou; odsuzování myšlenek zdůrazňujících solidaritu v rámci rodiny, národa, vlasti či společenské třídy jim ulehčuje současnou atomizaci společnosti. Zato „pokroková“ západní levice jednala, jakoby si vzala za vzor cestu KSČ k únoru 1948. „Pochodem“ ovládla instituce, které sloužívaly všem. Omezila svobodu slova „politickou korektností“, Své cíle nadřadila právu např. doktrínou „Tonyho“ Blaira o „volitelné válce“, kterou není třeba ospravedlnit bezprostřední hrozbou. Ale prohry favoritů – pana Karla v prezidentské volbě české a Hillary v americké – a vítězství brexitu naznačily možnost ztráty části vlivu dosavadních mocných.

Společnost se zase začíná dělit. Jedni od politiků chtějí správu věcí veřejných, vč. zabezpečení podmínek pro důstojné žití a soužití. Druzí vnímají křik téměř henleinovsko-gottwaldovský, že s oponenty se nelze domluvit, neb ti to myslí špatně s menšinami; věří, že s odpůrci je třeba zatočit, lepší když budou mrtví než živí. Stát chtějí změnit v opak státu právního, zaručeného ústavou. I ÚSTR dal medaili aktivistce, která považuje soudy za zbytečné (sama přece nejlépe ví, kdo je zločinec) a doporučuje vrátit do politiky násilí.

A já si říkám, že ÚSTR sice uloženou odbornou analýzu naší minulosti neudělal, ale taková analýza přece existuje. Opaku právního státu se věnuje Noël O’Sulivan v knize Fašismus, ISBN 80-7325-001-2. Aktivistickým politickým stylem nazval politiku, která je křižáckým tažením proti „nalezenému zlu“, celé skupiny lidí „vylučuje z lidu“, „naše“ cíle nadřazuje právu a „naše hodnoty“ nutí světu… Co Noël O’Sulivan popsal podle fašismu, je přece ten politický styl, ve kterém jsem žil a který hrozí ožít. Ti, kteří chtějí především důstojně žít, jsou stále ohroženi těmi, kteří věří že nejlépe poznají nepřítele lidstva, a mění svět nekřesťansky a cynicky.

František Rozhoň, 30.1.2017

Související texty:
C. & K. parlamentní demokracie
Elity, elitáři a poskoci

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí