Třináctka znamenala štěstí, ne však svobodu

Jan Kukuczka

Knižně vyšlo v Moravia Publishing INC, ISBN 0-921863-26-19,
vycházelo na
 pokračování v
 Obraně národa 2004-2005

Slovo na úvod

Úvodní báseň

Plamínek naděje

Herodes dvacátého století

Sudičky a spravedlnost

Vykmanov II. "L"

Bratrství

Nikolaj

Mírov

Třináctka

Socialismus s lidskou tváří

Drsný samet

E. Kusnierz po létech na Mírově

Slovo na úvod

Jaroslav Gajda

Autora Jana Kukuczku zná veřejnost především jako nezávislého publicistu a zástupce vydavatele a šéfredaktora kanadsko-českého časopisu Svědomí / Conscience, kde se prezentuje především svými fejetony a úvahami. Já měl tu možnost poznat Jana Kukuczku jako autora několika knih, které jsou z větší části z oblasti literatury faktu.

Zalistujeme zprvu v této knize pohodovými stránkami, lehce zafilozofujeme abychom se v zápětí jako mávnutím kouzelného proutku ocitli v násilném světě několika desetiletí nazpátek. Jak se mi autor svěřil, takový úvod volil záměrně, aby si čtenář uvědomil ten předěl znamenající svět svobody a násilí. V knize Třináctka přinesla štěstí, ne však svobodu autor těžil s osobního setkání s bývalým politickým vězněm, se kterým se shodou náhod setkal cestou do jablunkovských Beskyd.

Autor osudovým příběhem člověka odehrávajícím se téměř před půlstoletím, podává v knize obraz tragického selhání, dnes už historické etapy dějin Československa po nástupu komunistů k moci. Přibližuje sice kolektivní život politických vězňů v širších souvislostech, ale samotný děj soustředí na jednu osobu z tisíce.

Kniha je výjimečná tím, že autor ačkoliv nebyl nikdy politickým vězněm, dokázal pojmenovat věci pravými jmény. Děj má v sobě něco, co čtenáře připoutá od samého začátku. Nešetří nikoho, kdo pohrdá demokracií a porušováním lidských práv ve jménu totalitní moci. Společným jmenovatelem je bolestný úděl obyčejných lidí v tehdejší, politicky dusné době. Autor dějem odpovídá na historickou otázku, odkud se bralo zlo a kdo za konanou tyranií stál, že to nebyli pouze bolševičtí poradci z Moskvy, ale že se ve znamení Kainově k bratrovražedné práci propůjčovali a vyžívali lidé vlastního národa. I když autor knihy byl v té době ještě v dětském věku, dokázal přesvědčivě popsat a přiblížit čtenáři právě nelidské krutosti tehdejší doby a politických lágrů velmi tvrdě, přesně a nesmlouvavě.

V tom je kniha autora Jana Kukuczky v dnešní době, ve které ze stínů opět vystupuje komunistická příšera pro současnou, především dospívající mladou generaci nepostradatelná.

Jaroslav Gajda, Foreign Correspondent Accredited by Ministry o/Foreign Affairs of the Czech Republic

Úvodní báseň

(Walter Ralegh)

Že zmizela už víra z měst
a venkov že se v hříchu zhlíd,
že nenosí se dneska čest,
že síla zdrtí každý cit.
Když ozvou se snad,
křič hned též,
běž
dokaž jim tu jejich lež.

Že štěstí dnes chce slepé být,
že příroda jen zkázu zná,
že z přátelství už zmizel cit,
že nikdo nezná zákona.
Když ozvou se ti,
křič hned též
a dokaž jim tu jejich lež.

Plamínek  naděje

Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže A potom zmizí.
(Jakub 4, 14)

Je to hezká řádka let, co stvořil Bůh Adama. Pokukoval po svém díle, zapřemýšlel a zjistil, že je to sice hezky estetický ztvárněný kus úrodné hlíny, ovšem zcela neschopné komunikovat se vším živým. Aby toto dílo nebylo pouhým krácením dlouhé chvíle, rozhodl se mu vdechnout duši a život. Samozřejmě by to nestačilo, a tak dle vlastní úvahy ještě našeho praprapředka vybavil potřebnými vlastnostmi, například desaterem božích přikázání a pozemskými pravomocemi. K čemu by byly pravomoce a desatero, kdyby chybělo nejhlavnější, totiž rozum. A tak ještě tímto životně důležitým orgánem Adamovou hlavu dovybavil, aby mohl dle vlastního uvážení využívat možnosti, kterými ho velkoryse obdařil. Doufal, že mu bude v životě sloužit ku prospěchu.

My, kteří jsme jeho potomky, suneme před sebou káru osudu, a už dávno jsme pochopili, proč jsme tímto intelektem vybaveni. Podle toho se také chováme. V horším případě bychom se měli o to alespoň snažit. Dochází však ve společenských komunitách k výpadkům, před nimiž se rozum pozastavuje. Je zdánlivě neskutečné a těžko pochopitelné chování lidské společnosti, která se bohužel v životě řídí pravidly, které nemají s křesťanským desaterem nic společného. Jde v tomto případě převážně o mocensky zaměřené skupiny politických tragédů, u nichž se tyranie a zločin stal denním chlebem a běžnou nekompromisní součásti zviditelnit svojí nadvládu. Život pro ně, pokud se nejedná o jejich vlastní, nemá žádnou hodnotu, což v mnoha případech nakonec končí tragicky, třeba vraždou.

Nesčetněkrát jsem se přistihl, že hloubám a usilovně přemýšlím nad životními úděly, problémy a nehoráznými  skutky, které nás obyčejné smrtelníky trápí a nedopřejí nám klidného spánku. Jsou to v mnoha případech události zdánlivě zbytečné, na které jinak v každodenním shonu nemá člověk pomýšlení. Jsem přesvědčen, že každý by potřeboval občas vypadnout z každodenního upachtěného maratónu v honbě za bohatstvím. Tím by dopřál svému rozumu čas ke krátkému zamyšlení se nad logikou a zásadami křesťanských zákonů. Jen tak můžeme snadněji pochopit širokou škálu problému a složitostí, kterým se v mnoha případech zbytečně vydáváme v nemilost. Sám jsem byl například překvapen, když jsem se přistihl při návštěvě jablunkovského hřbitova, jak se mezi nejrůznějšími křížky, pomníčky, tůjemi a smutnými lidmi snažím filozofický pochopit odvěkou otázku týkající se života a  smrti. Napadlo mě, kde jinde by se skutečně našlo příhodnější místo pro toto letité téma, ne-li právě v místech posledního odpočinku. Seběhlo se to u hrobu mých rodičů v den zasvěcený památce zesnulých, kdy zapalování svíček je pojítkem mezi světem živých a těch, kteří se od nás museli navždy odpoutat. Zahleděn do plápolajícího plamínku rozžaté svíce jsem se zcela oddal vzpomínce své obdivované tety z Návsi u Jablunkova, která říkala v plné vážnosti: „Každý živý tvor má svoji voskovičku a ta, když dohoří nebo zhasne, otevře bez milosti dokořán cestu do pekel, nebo bránu nebeskou“.

Ten den, kdy jsem stál zadumán nad hrobem, byl vskutku dušičkový. Vyznačoval se sychravým počasím. První sníh s větrem lidem bičoval tváře. Jak se říká, člověk by do takového nevlídného počasí nevyhnal ani psa. Knot svíce, ke kterému se upřeně upínal můj pohled, se ne a ne rozhořet. Bylo jen otázkou času, kdy skomírající plamínek prohraje svůj světelný život s nepřízní počasí. Tak takhle může vypadat plamínek života, napadlo mne. Čí pak asi bude? Brrr, raději na to ani nemyslet. Vždyť, kde je řečeno, že to nemůže být můj vlastní. Mráz mi nepříjemně polechtal záda. Díky Bohu, zaradoval jsem se, když svíce nakonec přece jen zvítězila a rozhořela se bohatým plamenem. Skomírající mrňavý plamínek dokázal zvítězit nad nepřízní počasí. Mé tělo ovládl pocit úlevy, umocněný docela obyčejnou hřejivou lidskou radostí.

Od toho okamžiku uběhlo několik let, než jsem se shodou náhod seznámil s člověkem, který v průběhu padesátých let, ne z vlastní vůle promarnil svůj život v československých věznicích s cejchem „politický“. Dnes je tento sympatický muž lucemburským občanem. Ne vlastní vinou se ocitl za hranicemi své rodné slezské země. Přijel do vlasti, aby se téměř po dvou desetiletích opět podíval do míst, které tak důvěrně znal z dob dávného dětství. Jako publicista jsem měl to štěstí, že jsem ještě s jeho přítelem spisovatelem a autorem knihy „I pod oblohou je peklo“, Milo Komínkem, navštívil místa, ve kterých se odehrávala část tragických událostí, které jsou v Komínkově knize věrohodně vylíčeny.

Cestou zpátky mi můj nový přítel líčil svůj pohnutý životní příběh, který ho v rodné zemi potkal. Vyprávěl, jak denně v bolševických koncentrácích kroužila smrt nad hlavami odsouzenců, stejně jako když sup krouží nad vyhlédnutou kořistí. Když dovyprávěl některé své zážitky, nastalo ponuré ticho a vzduch v autě byl v tu chvíli příliš těžký.

Zrovna jsme míjeli zdi zmiňovaného jablunkovského hřbitova.  Při pohledu na pomníky  se mi v mysli opět vybavil okamžik, který jsem kdysi prožil v meditacích a pochybách u prskajícího plamínku. Pocit nepříjemné beznaděje a smutku opět zahalil nitro a tělem projela úzkost.

Na osádce auta jsem pozoroval, že už nemá náladu vracet se k těžkým vzpomínkám na minulost.

 Idyla o spravedlnosti se pozvolna zhroutila jako domeček z karet. S hrůzou jsem si uvědomil, kolik takových plamínku životních osudů bylo v padesátých letech nekompromisně zašlápnuto bagančetem uzurpátora nejen lidské duše, ale i života. Bylo to v době, kdy si měli občané po éře plné násilí vybudovat svět svobody, ve kterém si přáli žít. Opak byl pravdou. Osudy mnohých pluly vstříc neradostné budoucnosti. Svět ve směru na západ, budovaný na opravdových hodnotách demokracie a svobody se smutně vzdaloval. Československo začalo vyplňovat násilně stránky svých poválečných dějin strachem a terorem.

 Položme si s odstupem času otázku, co vlastně vedlo tehdejší politické dobrodruhy k tomu, aby svoji morální otrlosti tak krutě a bez zábran razili na hlavy svým bezbranným obětem trnovou korunu?

Historie tehdejší doby je díky Bohu dnes za námi. V žádném případě to však není něco, co by mělo být vytěsněno z dějin národa, aby se nové generace nedopátraly pravdy. Mohly by se pak tvářit, že to nikdy nebylo. Snaha o uzavření této životní kapitoly tlustou čarou minulosti zde je, stejně jako pravda, na kterou nechť dají alespoň zlomkem částečnou odpověď následující řádky.

Herodes dvacátého století

Titulem HERODES  DVACÁTÉHO  STOLETÍ  by se mohla označit dlouhá řada lidí,
kteří stáli v čele některých evropských národů...

...ještě delší řada lidí, kteří jménem své strany, svého nečistého svědomí, nebo z osobní vypočítavostí, která slibovala tučnou odměnu za zabavení majetků, soudili a plnili rozkazy ze kterých čišel strach a hrůza. Činili tak z vlastní vůle, příkazů jiných, plně si vědomí toho, že za nimi stála mohutná síla zbraní ovládána ideologickými mozky teroru a násilí. Tito „političtí roboti“ měli s pokrokem a vlastenectvím pramálo společného. Bylo to sice století pokroku ve kterém lidský um dosáhl nebývalých úspěchů, když dokázal obohatit svět železnicí, automobilismem, letectvím i kosmonautikou. Rovněž v lékařské vědě dokázal skutečné zázraky. Zároveň to však bylo století plné mocenských rozporů, které málem přivedlo planetu na pokraj smrtelné propasti, když do lidských rukou vědci svěřili ty nejstrašnější zbraně, přinášející smrt všemu živému, nehledě přitom na skutečnost, že lidský rozum by se měl řídit pudem sebezáchovy. Ruce mají sloužit k vytváření životaschopných hodnot, v nouzi a bolesti pohladit, zmírnit trápení a hřejivým dotekem dát najevo lásku.

V žádném případě však nejsou určeny k násilnému utahování škrtící smyčky kolem krku lidu vlastního, ani jiného národa. V padesátých létech však byla velice podivná doba. Okřídlení démoni doby, zahalili lidskost a demokracii stínem zla. Hromady  podepsaných rozsudků smrti otočily víru ve spravedlivější svět o sto osmdesát stupňů. Moc ve spárech  pokleslých existencí se stala zloduchem v krutostí vůči vlastnímu lidu. Vyjádřeno vládní řečí, šlo o toužebně očekávanou změnu z řad národa. Skutečnost však potvrdila že to byl předem pečlivě promyšlený komunistický převrat s naplánovanými čistkami.

Byla to tragédie pro lidi, kteří  v roce 1948 nebyli v komunistické straně a museli nedobrovolně opustit svá místa.

40 000 z národních výborů.

28 000 ze státních a veřejných služeb.

2 500 důstojníků z armády.

580 ze služeb Sboru národní bezpečnosti.

7 000 profesorů z vysokých škol.

Neznámý počet učitelů základních a odborných škol.

Neznámý počet z řídících a vedoucích míst v národních podnicích.

Češi vlastenecky založení však tvořili a psali dějiny dvacátého století poněkud jiným stylem. Čerpali a učili národ žít na principech demokracie, tak jak ji znali ještě z doby Masarykovy republiky, kdy učitelé vštěpovali dětem heslo znějící: ŽIVOT NA SVOBODĚ JE CENNĚJŠÍ, NEŽ ŽIVOT V OTROCTVÍ“.

Sudičky a spravedlnost

První věc, které je národu třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem...
Jde o to, aby národ měl jasné představy o
 tom, co je hanebné.
...je to boj o duši národa.

( Ferdinand Peroutka )

Jak už je v českých zemích zvykem, přírůstek do rodiny se stává událostí roku, na kterou se hned jen tak lehce nezapomene. Navíc, když je v tom potomek rodu mužského, pak jak velí tradice, je o nositele a zachování rodového jména postaráno a radost nezná mezí.

Stejně tomu bylo, když se 28. září 1929 narodil ve slezské obci Smilovice manželům Kusnierzovým syn. Do vínku dostal jméno Edward. Sudičky stojící v tento slavnostní den u jeho kolébky měly zřejmě pramálo smyslu pro spravedlnost. Nelze si jinak vysvětlit skutečnost, že štěstí, kterým bylo novorozeně obdařeno do života, bylo k němu tak krutě skoupé. Vždyť je třeba brát v úvahu, že nejkrásnější okamžiky mládí prožité na svobodě mu vyměřily pouze do jednadvaceti let. Jak se říká, neměl zrovna na růžích ustláno. Do konce šedesátých let s ním více než radost ze života, kamarádila bída a utrpení. Nebyl v rodině sám, měl ještě bratra a sestru. Otce téměř nepoznal. Zemřel mu když měl čtyři roky. Nerad se ve svých vzpomínkách do tohoto neradostného období vrací. Zatím co někteří jeho vrstevníci prožívali období světských radovánek, pro něho a jeho rodinu to byla doba strádání. Matka se měla bez otce co ohánět aby uživila svoje děti a dala jim ty nejzákladnější potřeby. Dodnes ho z dětství děsí vzpomínky na to jak chutná krajíc chleba s marmeládou. Všechno to napohled vypadalo jako by se ho snažil osud od útlého dětství připravit co nejlíp na drsnou cestu kterou má před sebou a která nebude nikterak lehká. Osudný zlom v jeho životě nastal ve dvaadvaceti letech. Bylo to zrovna v době, kdy první dělnický prezident Klement Gottwald hlásal ve svých bujných pohádkách západním demokraciím o nejzdravějším vzduchu svobody vanoucím do střední Evropy zpod kavkazských hor. Velká část národa se s takto prezentovanou svobodou měla možnost seznámit na vlastní kůži. Patřil tenkrát mezi ně i mladičký Kusnierz, který musel vypít kalich hořkosti až do dna, k radosti některých bestiálních hrobařů „tehdejší demokracie“. Byly to ty nejtvrdší a nejhnusnější lekce lidského pokoření. Jenom ten kdo zná skutečnou hodnotu lidského života dovede plně chápat, co vlastně svoboda v životě člověka znamená. Trestní případ Kusnierze a jeho přátel je tak důležitou demonstrací skutečnosti, že bolševická represe se zdaleka netýkala pouze elitní intelektuální části národa, ale krutě zasahovala v širokých řadách drobných rolníků a své oběti vybírala v drtivé většině právě ve vrstvách dělnické třídy, kterou se tak ráda zaštiťovala.

Pro Edwarda skončila tenkrát uprostřed nejkrásnějšího období léta 25. srpna 1951. Na tento tragický den se nedá v životě zapomenout, když v jeho bydlišti v Neborech nedaleko Třince se jako blesk z čistého nebe objevili přede dveřmi pohůnci Krajské Státní bezpečnosti z Ostravy. Celá akce vypadala jako by se tam natáčel akční film. Před zraky k smrti vyděšených rodinných příslušníků ho gestapáckým způsobem naložili do auta a odvezli neznámo kam. Marné byly veškeré dotazy a prosby příbuzných o získání bližších podrobností. Jediné odpovědi které se jim dostalo bylo posměšně znějící vysvětlení, že je to opatření, které si přeje tvrdá dělnická pěst. Vůči člověku který pracoval v tehdejších Třineckých železárnách V. I. Lenina jako dělník ve slévárně oceli to byl krutý paradox. Ani zajištěný Kusnierz v té době sám dost dobře nechápal co se to s ním vlastně děje. Podvědomě však cítil, že se dostal do spáru nenasytných dravců odhodlaných ke všemu. Byl to vlastně okamžik, kdy se mu před očima zbortil svět světských radovánek na několik dlouhých let.

 Nic nemůže být pro mladého slušného člověka horšího, než když mu někdo na jeho pozdrav nečekaně vyrazí v ústech zub. Přesně stejným způsobem tak jak to dokázalo pouze gestapo se Kusnierzovi představil zatýkající důstojník Státní bezpečnosti. Jeho ostrý loket byl prvním varovným signálem dávajícím jasně najevo jaké nepředstavitelné zvlčilosti může v nejbližších hodinách očekávat. Do ostravské věznice už byl dopraven v zuboženém stavu s obličejem zalitým krví. Od této chvíle byl zařazen do kartotéky zločinců a zbaven všech občanských práv.

V budově staré od roku 1895 - kdy byla dokončena stavba – byla v padesátých letech ve 3. poschodí zřízená odbočka StB Na Hradbách. Celková kapacita v té době byla 471 míst.

K bontónu tehdejší násilnické doby v této vazební věznici, ale i dalších v celé republice patřilo k vynucení vykonstruovaného přiznání viny týrání. Neexistovala v politických deliktech nevina. Kdo byl pouze fackován a bit býkovcem, může mluvit o štěstí. K dispozici měli vyšetřovatelé k využití v záloze ještě pestřejší arsenál prostředků k brutálním postupům vyšetřování. K výslechům byli vyšetřovanci voděni se zavázanýma očima. Bachařům dělalo potěšení neupozornit na schody, či schválně nastražené překážky, takže vězni vypadali jako po autohavárií. Samozřejmostí vyšetřování bylo trápení hladem a zimou. Nejhorší byly inscenace poprav, kdy vyšetřovance přivedli na popraviště s tím že bude popraven bez rozsudku.

K „lidém“ z řad státní bezpečnosti, kteří tenkrát vládli v tomto zařízení patřili mjr. Janečka por. Jehlík, Judr. Machálek, krajský velitel StB npor. Ožana, který podal v případě Edwarda Kusnierze žádost o povolení veřejného soudního přelíčení. V jeho žádosti stálo že má připravené prokádrované svědky, soudce, prokurátora, obhájce, ale i spolehlivé obecenstvo z řad KSČ a JZD.

Pokusme se však nastavit zrcadlo tehdejší době abychom v něm zhlédli jak to tehdy vlastně dle skutečnosti všechno bylo. Proč tolik pohrdání lidskou důstojností, záměrným porušováním zákonů, záští a aroganci ke všemu živému co jenom trochu smýšlelo jinak. Pro demokraticky myslícího člověka to bylo zcela nepochopitelné. Byl to pro mnohé lidi šok, který jen při sebemenším náznaku končil za mřížemi. Jak už padla zmínka, Edward byl původním povoláním slévač. Později si doplnil zkouškou kvalifikaci pro obor elektrikář, ale jak sám s upřímnosti přiznává, nebyl ani vynikajícím slévačem, ani elektrikářem. Nebyl sám kdo cítil nechuť k takto konané práci. Nespokojenost všeobecně rostla. Československo orientované – s výjimkou válečných let – hlavně na ekonomiku západních zemí se totiž přes noc stalo satelitem Sovětského svazu. Byla to doba, kdy naše ekonomika byla znásilňována a nucena přebírat prvky, které byly pro naše hospodářství absurdní, které bychom předtím pro rozvoj průmyslu nemohli nikdy přijmout. V tomto případě pro obraznost by sneslo srovnání se školní výukou, kdy žák gymnázia je nucen vrátit se k osnovám učiva nižšího stupně. Ten, kdo se tenkrát kolem sebe díval střízlivým okem, vysledoval, že společnost přinucena žít pod pláštíkem dělnického proletariátu prožívala život zcela ve světě přeludů.

Obchody zely čím dál větší prázdnotou. Bylo šest let po válce a pořád fungoval přídělový systém na lístky. Občané jako sedláci, živnostníci, či obchodníci byli představování jako škodná společnosti. Neměli nárok ani na ten lístkový příděl. Byli nuceni živit se a šatit své rodiny na volném trhu, kde zboží překračovalo několikanásobně cenu. Prosperující výroba se rychle měnila, ne však podle dosavadních potřeb, ale podle Stalinových plánů, který kladl důraz především na zbrojení.

To bylo také období kdy v mladém Kusnierzovi začalo převládat přesvědčení jak se den ze dne přiklání ručička vah na stranu nebezpečného režimu. Úzkostlivě sledoval jak se vlivem špinavé propagandy měnil společenský dialog a myšlení mladých zprofanovaných lidí, jak se postupně křesťané téměř přes noc přerodili ve svazáky. Těžce nesl skutečnost jak se pomalu ale jistě rozpadal církevní pěvecký sbor který měl tak v oblibě. Takové a jim podobné změny v něm vyvolávaly pocit samoty a ztracenosti. Neměl v té době žádné vyhraněné politické přesvědčení. Postupem času když však viděl davové šílenství jak fanatický získává společenský prostor, dospěl k názoru, že jedinec nic neznamená. Na základě tohoto poznání a především pak přesvědčení zorganizoval skupinku šesti lidí. Rozhodl se tak učinit z hlubokého pocitu nespravedlnosti, kterou kolem sebe vnímal na každém kroku. Byla to vlastně reakce na sílící zločiny dravých komunistických funkcionářů a jejich zákeřných pomáhačů, kteří bez mrknutí oka dokázali v masovém měřítku udávat své spoluobčany, sousedy a byly dokonce i případy, kdy se mezi obětmi jejich vinou ocitli příbuzní.Viděl jak v obci znásilňovali takové poctivé zemědělce jakými byli například Oborný, Sikora, Sagan a další, kteří byli režimu zcela neškodní, z kterých však dokázali během noci udělat kulaky a úhlavní nepřítele lidu. Přitom tito lidé byli širokému okolí známi jako charakterní občané a vesničané k nim chodili rádi vypomáhat. Pomáhat chodil i Kusnierz se svoji matkou. Bylo to většinou při žních, nebo sklizni brambor, za což jim byly poskytovány potraviny, kterých bylo v té době nedostatek. Pro Edwarda, který měl smysl pro spravedlnost to byly okamžiky které se daly jen těžko přehlédnout. Chápal to jako těžké příkoří ze strany bolševiků proti těmto drobným rolníkům. V plánu měla tříčlenná skupinka vyzvat předsedu JZD soudruha Bobříka aby se zřekl funkce předsedy a odstěhoval se zpět do Polska. Dále chtěli letákovou formou protestů apelovat na drastické metody ze strany komunistické diktatury.

Jak se lze ze soudních spisů dočíst, přepadla Edwardova skupina 16. srpna 1951 v obci Smilovice na Frýdeckomístecku místního předsedu komunistické strany soudruha Františka Kalfase a jeho manželku a zmocnila se aktovky ve které byly stranické materiály. Při rekonstrukci lze na dokumentární fotografii z rekonstrukce případu spatřit starší ženu, která má ruce za zády, u ní stojí obviněný Kusnierz a rukou ji zakrývá ústa, což bylo popiskou pod fotomateriálem charakterizováno jako „surové zacházení pachatele s manželkou předsedy KSČ Kalfasovou“. Ze strany StB bylo ještě v materiálech uvedeno, že skupina mladých mužů měla v držení čtyři pistole, pušku a dva samopaly. Dále bylo obviněným kladeno za vinu rozšiřování letáků. Ve skutečnosti šlo o sešitové kousky papírů s ručně psaným textem. Kdo měl možnost seznámit se s ním, přečetl si hesla jako například: „Zápotocký, pijavice dělnické třídy“ a podobně. Prostě co kde s bratrem viděli na heslech, nebo zaslechli od jiných, snažili se touto formou interpretovat dál. Ten kdo si mohl leták přečíst pochopil, že je to vlastně více klukovina, než nějaká nebezpečná revolta ohrožující samotný režim. Navíc ve věci samotných letáků je třeba podotknout, že stát vlastně nebyl ani ve válečném stavu, takže jakýpak zločin. Mělo to být vlastně konstatování na demokratickém principu. Bylo sice drsnějšího ražení, ale je třeba připomenout, že stejným způsobem smýšlela spousta dalších spoluobčanů, kteří však ze strachu k represím volili raději formu mlčení. Bratři Kusnierzovi to však považovali jako potřebný akt burcující deptané svědomí národa k obhajobě ohrožené svobody. Samozřejmě že takto pojatá skutečnost by sama o sobě neobstála jako argument pro justici k uštědření mimořádně tvrdého trestu. Proto byla státní bezpečnost v této záležitostí nucena povolit uzdu své fantazii. Tehdejší ideologie převzatá od moskevských poradců byla cíleně rozpoutána jako politická kampaň poukazující na hrozící nebezpečí ze sabotáží. Proto se jednoduše přes noc vypotilo obvinění z připravovaného žhářství, spočívajícího v zapálení skladiště železa a poškození kolejnic v areálu železáren v Třinci.

Celou akci však nečekaně zkomplikovaly posudky z místa bydliště a pracoviště, které si soudní dvůr vyžádal. Ve svém hodnocení posudky nijak nepodpořily vykonstruovanou obžalobu, ba naopak. Zcela dle pravdy vyzněly ve prospěch zatčených. Nebylo v nich nejmenší zmínky, že by byli nepřátelsky zaměřeni proti svým spoluobčanům. Jejich chování ve společnosti bylo pro soudce překvapivě hodnoceno jako velmi dobré, bezproblémové bez stížností veřejnosti. Ve stejném duchu vyzněl rovněž posudek jejich zaměstnavatele. Tím se mnohé objasnilo, nestačilo to však orgánům činným pod taktovkou Státní bezpečnosti. Veřejnosti musely být předloženy důkazy a tak se pokračovalo ve stejném duchu jako předtím. Aby však ospravedlnili svůj postup před občany, byli donuceni uspořádat tak zvaně důkazní výstavku zajištěných zbraní. Ty mohli zájemci spatřit ve výstavní skříni v Ostravě, Českém Těšíně a údajně také v Třinci. Expozice obsahovala i věci, které tam vůbec nepatřily. Měly za úkol zpochybnit veřejné mínění, které bylo přesvědčeno o jejich nevině. Celá akce nebyla ušetřena ani teatrálního vystoupení se skandálním monologem, ke kterému se propůjčil neznámý bezpečností nastrčený civilista. Jeho provokační výroky měly za cíl vzbudit u přihlížejících občanů nenávist vůči zatčeným a ospravedlnit soudní výrok s vysokými tresty.. Lidé ovšem dobře věděli že je to pouze lživá fraška a tak cílený účinek dosáhl pravého opaku, především pak u těch, kteří zatčené znali a věděli čeho byli schopni. Žalostné na celé události je vlastně to, že se tak dělo pouhých šest let po nejstrašnější a nejkrvavější válce v dějinách civilizace, v době kdy se lidé naivně utvrzovali v tom, že hrůz a tragických omylů na lidských životech už bylo neúnosně a proto by už neměly najít živnou půdu na modré planetě. Věřili ve zdravý rozum, měli zájem a byli odhodláni rozvíjet a zdokonalovat předválečné tradice demokracie tak, jak se o to snažil všemi silami první československý prezident T. G. Masaryk se svými národy. Vše se však v tomto státě nepochopitelně vymklo demokracii a rozumně smýšlejícím lidem z rukou. V tupé naivitě davové psychózy, kterou mistrně rozpoutal v pozadí stojící sovětský bezpečnostní systém hlásající ovládaní světa bez válek a násilí, někteří lidé tomu slepě uvěřili. Varováním která přicházela ze všech stran se nedostávalo sluchu. Nemohli uvěřit vyprávění těch, kteří v minulosti poznali na vlastní kůži příkoří našeho „slovanského bratra“ a varovali před jeho rozpínavým impériem zla. Bohužel se tyto varovné signály brzy naplnily do poslední tečky.

Jeden z článku Charty OSN ve svém znění praví: Uznání přirozené lidské důstojností a rovných nezcizitelných práv všech členů lidské společnosti je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. To, co však uznával celý pokrokový svět, ve státech halasně honosících se názvem „civilizované“, kde zastírajícím krédem bylo budování světlých zítřků, byl tento článek pro slušné a poctivé lidi pouhým vzdáleným snem po dlouhá čtyři desetiletí. Pro tyto lidi naopak nastala doba „rudého temna“, kdy s lidským životem to jako s nezcizitelnou hodnotou bylo poněkud složitější. Záhy se o tom měl možnost přesvědčit na vlastní kůži i mladíček Edward Kusnierz. Pouhopouhé dvě stránky strojopisu a několik fotografii kladly za vinu velezradu, spiknutí proti republice, znevažování veřejných činitelů, sabotáž, šíření letáků a spoustu dalších nesmyslů. Vzepřel se bolševické mašinérii svými názory a činy. Nebál se podívat zpříma do očí těm, kteří s pokřivenou páteří pokračovali v praktikách fašistických katanů a vybíjeli si své zhovadilé chtíče na těch, co jenom trochu smýšleli jinak než oni a jejich neomylná strana. Bylo to o to smutnější, že tito lidé se sklonem k sadismu to prováděli na vlastním národě. Jako křesťan, ač tak mladý, viděl kam spěje společnost která záměrně nenašla ve svém ateisticky zaměřeném programu místo pro křesťanský kodex mravnosti a počestnosti, což se v tomto národě záporně projevilo především po sametové revoluci. Za to vše žádal fanaticky oddaný prokurátor rudým bossům pro Edwarda Kusnierze rozsudek nejvyšší, trest smrti. Senát státního soudu v Brně však ohodnotil dne 13. Října 1951 trestný čin velezrady dle § 78 odst. 1. písm. c/, odst. 2 písm. a/, odst. 3 písm. d/ zák.,čís. 86/50 Sb. A trestný čin sabotáže dle § 84 odst. 1 písm. a/, odst. 2 téhož zákona, osmnácti roky těžkého žaláře. Dále pak propadnutím celého jmění a ztrátě občanských práv na dobu sedmi let.

Není to v dějinách lidstva poprvé kdy si člověk ze cti, čestného charakteru a víry v lepší život postavil pro sebe šibenici. Že to nebyl nakonec trest absolutní nebylo dáno tím, že by se snad u poroty někde uvnitř duše našla byť jen maličká špetka svědomí. Někoho by možná sváděla domněnka posuzovat situaci vzhledem k návrhu prokurátora a konečným zněním rozsudku jako štěstí v neštěstí. Ovšem ten kdo měl možnost takové mučednické utrpení zakusit na vlastní kůži, dosvědčí že to bylo v některých případech dokonce horší. Bylo to pozvolné umírání lidské důstojnosti a duše ponižované nejen psychickou útrapou, nýbrž i fyzickou bolestí. Ta v mnoha případech překonávala svým krutým prováděním středověk.

Co však člověku nebyli schopni vzít byl umocněný vztek, nenávist vůči režimu a někde v skrytu duše i doutnající jiskřička naděje. Ale jak se navzájem utěšují křesťané slovy: „každé příkoří jednou skončí“. Pro Edwarda bylo nejdůležitější že přežil, že odolal „rudé zubaté“, která se ho snažila všemožně zasáhnout svým nabroušeným srpem a kladivem. Než však byl 30. června 1964 podmínečně propuštěn z Leopoldovské věznice, musel projít  těmito zařízeními:

Krajská vazební věznice v Ostravě,
Hradec Králové,
Praha – Pankrác,
Příbram – Bytíz,
Mírov,
Ilava,
Leopoldov,
Ostrava – Heřmanice

V ostravském dole Stalin I. pracoval jako horník. Práce to byla těžká a jak si zavzpomínal, při málo kalorické stravě to pro vězně nebyla záležitost jednoduchá. Byl v ústředním koncentračním táboře v Jáchymově, táboře Bratrství, ve Vykmanově v táboře I. Zakusil tam to nejhorší. Pracoval s uranem v prostředí kde vzduchem vdechovali vězni doslova kvanta radioaktivního prachu a tím se vlastně stávali sami aktivními. Radon jim nemilosrdně rozkládal plíce, kůži, varlata a další důležité orgány těla. Lidé v tomto prostředí slábli, bledli, trpěli bolestmi hlavy a projevovaly se u nich ještě další příznaky a problémy. Svět sice proti tomu nebyl lhostejný, různými formami protestoval. To však nestačilo k tomu, aby se něco změnilo.

Nevím už při jaké příležitosti jsem slyšel zajímavý výrok neznámého autora. Komunisté ve válce s nacistickým okupantem hlásali heslo – „Za svobodu své vlasti ochotně položíme své životy!“ V padesátých letech už z jejich úst vycházelo stejné heslo poněkud poopravené: „Ochotně položíme vaše životy“. Kdyby v tom nebylo kus pravdivé tragédie, vypadal by výrok jako vtip. Posledně jmenovaným zařízením byl tábor Nikolaj. Jeho specifikum spočívalo především v tom, že se v něm těšila přízni vedení tábora skupina kriminálníků – recidivistů. Ti měli vedením tábora udělená některá privilegia, při kterých mohli beztrestně týrat a terorizovat politické vězně ve všech oblastech vězeňského života. Nechybělo přitom ani vyhrožování fyzickou likvidací. Vzhledem k tomu že naděje na návrat do lidské společnosti byly mizivé, byla situace pro politické vězně  v tomto zařízení přímo zoufalá.

Necelých pět století nazpátek v roce 1513 napsal florentský myslitel Nicolo Machiavelli útlou knížečku které dal krátký, ale zato výstižný titul „VLADAŘ“. Tato kniha je vlastně návodem, či příručkou o tom, jak lze získat moc, jakými prostředky a způsoby si tuto moc udržet a dokonce i zdokonalit. Je plná politického cynismu. Jako by se v ni bolševičtí mocipáni zhlédli a řídili se ní.  Citujme alespoň jedno z hesel, které mluví za vše: „Strach má větší váhu, než vděčnost!“. Co k tomu dodat, snad jenom tolik! Hlásali jste ráj v pozemském životě, při plném vědomí pak vytvářeli peklo!!!

Vykmanov II. „L“

Jen plačte listy slunečnic,
I ve mně poplakává sen,
Proč jen jsou nelidi?

(Jindřich
  Jenáček)

V blízkosti silnice vedoucí z Jáchymova do Ostrova nad Ohří se nacházelo ve stísněné krajině, obklopené bohatými lesními porosty, několik pracovních táborů, které Sovětskému svazu určovala podle vynucené smlouvy svrchovanost na tomto území, kde se těžila uranová ruda. Smlouva byla mafiánským spiknutím sovětských a československých komunistů a jejich přisluhovačů. Byla to cynická dohoda za zády národa, s podmínkami hodnými poraženeckého státu.

V této lokalitě se nacházely také dva pracovní tábory Vykmanov. První byl úředně znám pod tajným označením C-I, druhý nesl označení II-L. Elko, jak byl zběžně tento tábor nazýván, byl jedním z nejhorších pracovních táborů a jeden z nejmenších, v němž se děly měrou nevídanou věci, nad kterými zůstával zasvěceným lidem rozum stát. Tábor byl založen  v únoru 1951 a určen především pro duchovní, politické a veřejné činitele. Pro tyto lidi znamenal tento zrůdný objekt něco velmi záludného, něco, co mělo za úkol usilovat o zdraví člověka, v tom horším případě o jeho život. Platila zde stejná hesla jako za nacistů. Zatímco nacisté zanášeli do protokolu o vězních heslo „Sonderbehandlung“ a „Rückkehr unerwünscht“, v překladu „Zvláštní zacházení“ a „Návrat nežádoucí“. Ovšem naplňování těchto hesel bylo naším režimem ještě zdokonaleno v neprospěch politických vězňů. Samotné označení „L“ znamenalo pro trestance likvidaci.

Vězni v tomto táboře byli nuceni dělat tu nejnebezpečnější práci, která spočívala v drcení uranové rudy, která se následně třídila a odvážela do Sovětského svazu. Pracovalo se tvrdě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek a ve zcela nevyhovujícím prostředí, kde nebylo namontováno žádné filtrační, ba ani nejnutnější izolace zabezpečující pracovníkovi zdravotní bezzávadnost. Při této přehlížené trestuhodné nedbalosti tak docházelo u lidí k přímému styku s uranovým prachem. Otřesnou a jedinou odměnou za tuto nedobrovolně vykonávanou práci v nelidských podmínkách bylo nasazeným pracovníkům tělo prosycené uranem skrz naskrz. Proto byla také tato hrůzostrašná budova právem přezdívaná jako „Rudá věž“ nebo častěji jako „věž smrti“. I v tom lze spatřovat určitou symboliku a záměr režimu. Věž byla nad přízemní budovou, ve které byl velký mlýn s obrovskými koly a hnacími řemeny. Všechno bylo bez bezpečnostních ochranných sítí. Kolem dokola byly uzamčené kóje, kde se svážela a skladovala ze všech těžebních oblastí z republiky čistá ruda. Čistá rozdrcená ruda se plnila do asi půlmetrových barelů, jejichž váha určená normou musela vykazovat minimální váhu 80 kilogramů.

Pobyt v této trestanecké lokalitě byl pro odsouzené naplněn zoufalstvím a obavou. Říká se, že v takto vypjatých životních situacích se zdokonaluje a zoceluje charakter člověka, vlastnost, kterou nám od útlého dětství vštěpují lidé nám nejbližší, kteří nám chtějí předat tu vzácnost, která se s člověkem nerodí, ale měl by ji přijmout. Vždyť společně se svědomím je tato vlastnost hlavním rysem, který jak se lidově říká, dělá člověka člověkem a chlapa stoprocentním chlapem. Plně to platí i v Edwardově životě.

Jednu z mnoha zkoušek cti si protrpěl v červnu 1952. Vrátil se tenkrát  ráno po noční směně do tábora Vykmanov „L“, kde byl v tom čase umístěn. Byl to ráno značně unaven, a proto uvítal, že mu bylo dopřáno bez námitek zalehnout po celonoční namáhavé směně. Bylo to k zlosti, když ho po krátkém spánku přišel vzbudit sám velitel tábora, údajně v minulost řezník Pibil, známý pod přezdívkou „Šlachťák“. Rozkazem vyzval Edwarda, aby si vzal kbelík s hadrem a následoval ho. Směr jejich cesty se ubíral k velitelské budově. Byl to menší jednoposchoďový barák, který navzdory ukrutnostem, jež se za jeho zdmi odehrávaly, měl mezi vězni poetický znějící název „domeček“. Nacházel se ve vzdálenosti asi necelých dvaceti metrů za koridorem obehnaným ocelovým drátem nabitým elektrickým proudem tak, jak je to současné veřejnosti známo z filmů o koncentračních táborech. Když vystoupili do podkrovní místnosti, kde měl velitel svoji kancelář, snažil se „šlachťák“ farizejským hlasem přesvědčit vězně o výhodách nabízené spolupráce, která zněla následovně:

„Poslechněte Kusnierz, vy jste přece dělnického původu a jistě nechcete  sedět v kriminále plných osmnáct let. Přitom to chce tak málo. Jistě je vám  dobře známo, že ve vaší trestanecké společnosti uvnitř  tábora se nacházejí různí političtí zločinci, kteří se všemožně snaží nejrůznějšími způsoby rozvrátit lidově demokratické zřízení v naivní naději návratu kapitalistické minulosti. Vy, jak vidím, jste však mladý rozumný člověk a určitě není ve vašem zájmu ztratit v tomto nepříjemném, a jak jste se už měl možnost přesvědčit, i nebezpečném prostředí svoje mládí“.

Těmito slovy a ještě dalšími nehoráznými sliby se snažil psychicky Kusnierze zviklat a přetáhnout na svoji stranu. Kusnierz jako by trpěl hluchotou. Jako by pronášená slova nepatřila jemu. Veškerou snahu věnoval pověřené práci. V tom okamžiku si připadal jako by vytíral podlahu v říši samotného satana. Točil se s ním celý svět, cítil tlak na prsou a nevnímal ani plně všechny nabídky. Vzhledem k tomu, že věděl jakou vyniká tento bývalý řezník brutalitou, honily se mu hlavou myšlenky, co bude asi následovat, když tuto nabídku odmítne. Snažil se všemožně nastalou situaci protahovat v naději, že ho snad napadne myšlenka, jak z té „šlamastiky“ vybřednout s co nejmírnějšími následky. Před očima měl vidinu kamarádů, kteří byli na tom stejně špatně jako on a které měl dle „šlachťákovy“ nabídky bezcharakterně udávat. Měl za to pod osobní zárukou slíbeno, že se po dohodě o spolupráci vrátí do pěti let domů ke svým příbuzným. Byl to pro Edwarda okamžik naplněný odporem k tomuto mrzkému člověku. Cítil svíravý pocit v oblasti žaludku. Nejraději by popadl kbelík se špinavým obsahem a vchrstnul jej „šlachťákovi“ přímo do jeho cynického obličeje. Byl však už natolik zkušeným muklem, že dovedl ovládat své vybičované pohnutky i v této pro něho nejkritičtější chvíli. Aby zbytečně nevyhrocoval situaci, rozhodl se dát co nejrychleji „šlachťakovi“ na vědomí, že návrhy za těchto ponižujících podmínek nepřichází v žádném případě v úvahu.

Velitel pochopil, že nemá dále cenu na Kusnierze naléhat. Zřejmě měl v tomto stylu práce bohaté zkušenosti. Je až s podivem, jak se všechno odehrálo v naprostém klidu a bez následných vyhrůžek. Jenom člověk neznalý tamějších poměrů by mohl být tak naivní a domnívat se, že za celou nechutnou událostí byla učiněná tečka. Jak už to všude za ostnatým drátem chodilo, byl i Edward přesvědčen, že odveta ze strany velitele na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Nemýlil se. Všechno to byl pouze zdánlivý klid před blížící se bouří. Velitel měl pro každý případ už předem promýšlenou „odměnu“. Do tábora Vykmanov – L se už Edward mezi své kamarády nevrátil. Toto kolo v ringu o cenu cti, charakteru a svědomí však v ten neblahý den nad ubohým „šlachťákem“ vyhrál vysoko na body!

Zde je třeba podotknout, že ne všichni se zachovali tak, jako to dokázal Kusnierz. Ty sliby byly ze strany vedení tábora skutečně ďábelsky přitažlivé. Měli psychologicky dopodrobna propracovaný systém, jak s vězni manipulovat. Slibovali všechno možné, veškeré výhody a úlevy. Tento zkorumpovaný systém byl na tom vlastně stavěn. Hlásal heslo: „Buď sloužíš ďáblu, nebo mu vzdoruješ. Pak si ale nestěžuj na svůj další osud!“ Záhy se však měli možnost všichni přesvědčit, že odměna za jidášský groš byla splněna jen zčásti a v mnoha případech ani to ne. Smutné však na tom je, že takových zviklaných spolupracovníků a „bonzáků“ se našlo v „rodině“ muklů vždy dost. Byli nasazování do vyšetřovacích vazeb, stejně jako do cel a na pracoviště. Bezcharakterně se dokázali vetřít do muklovských srdcí jako spolehliví kamarádi, aby vzápětí za získanou důvěru vrazili těm méně zkušeným za svěřené tajemství kudlu do zad. Většinou však skončili tak, jak skončili, v kotrmelcích, v opovržení a veřejné hanbě.

Bylo něco málo po desáté hodině dopolední, když si „šlachťák“ přivedl Kusnierze do ostřelovacího pásma s tím, že má smysl pro pořádek, a když už někomu něco slíbí, bylo by z jeho strany nefér, kdyby to nesplnil, a tak na Edwarda čekala náležitá odměna po „bachařsku“.

Jak málo stačí, aby se člověk začal obávat o svůj život. Dostat se do prostoru mezi ocelové dráty nabité elektřinou, to nebudí v lidech zrovna příjemný pocit. Edward měl neblahé tušení, co asi bude následovat. Tušil, že si vlastně odmítnutím spolupráce podepsal nad sebou ortel zkázy. Znal, co to znamená stát v tomto koridoru smrti. Věděl také, že vlastně život vězně je zde zcela v rukou strážných a záleží jenom na nich, v jaké se nacházejí momentální náladě. V takto pro člověka vypjaté situaci stačila salva z automatické zbraně a nikdo by už nikdy nedokázal, že se tak nestalo při útěku.

Téměř dvanáct hodin musel Edward stát v tomto hrůzostrašném prostoru bez jídla a pití. Sebemenší změna postoje postřehnutá strážným měla za následek vyhrůžky zastřelením. Takto naplánován nápor na psychiku trval až do půlnoci. Teprve pak se dostavila služba, nasadila mu želízka, odvedla ho do připraveného „antona“ a společně ještě s jedním vězněm byl přemístěn do tábora Bratrství.

Bratrství

Tak tiše krvácí pokora
rosa pozvolna kanoucí
z rozkvetlého trní
(Georg  Trakl)

Bratrství nesl ve svém názvu pracovní tábor zřízený ve stylu sibiřské architektury, tábor s plantáží rodící bohaté plody násilí, podrazů a arogance. „Rudí farmáři“ si dávali záležet a pečlivě dbali, aby sémě jejich rukou zaseté bylo dostatečně zavlažováno potem a slzami, samozřejmě, že z řad politických obětí. Snesitelný byl v tomto táboře pouze výsměšný název. Všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že se zde zastavily hodiny civilizace nejméně o jedno století nazpátek.

V tomto prostředí čekal na oba vězně nový život, dosud pouze v mlhavých představách o skutečné intenzitě páchaného násilí zdejších bolševických darebáků.

Pro začátek jim byl poskytnut nucený pobyt v korekci. Nikdo z vedení tábora neměl nejmenší zájem jim sdělit za co. Pokud se zde dá mluvit o umístění jako o ubytování, pak jim byl přidělen prostor o ploše dva krát dva metry do stran a na výšku jeden metr vysoký, zakončený železnou střechou. V „místnosti“ panovala nepříjemná tma. Oknem v tomto prostoru měl být zasazen kus železného plátu o velikosti třicet krát dvacet centimetrů. Dírky v provrtaném plátu měly tak malý průměr, že vlastně neumožňovaly žádnou cirkulaci čerstvého vzduchu. To si jen málokdo dovede představit, co vězňům dokázalo způsobit rozžhavené slunce, když rozpálilo železnou střechu. Podlaha uvnitř byla betonová a pouze v rohu kobky byl umístěn kbelík určený pro toaletu, což bylo samotným vedením považováno jako dostatečný přepych. Korekce byla zabudována v zemi. Zřejmě se jednalo o bunkr zhotovený ve třicátých letech jako vojenský strategický bod. Samotný objekt připomínal spíše obydlí určené pro věčný spánek, než k obývání lidskou společnosti. Sestupovalo se do něho po schodech a dostat se dovnitř znamenalo posouvat své tělo v pololeže, nebo u menších postav  po kolenou. Pro člověka žijícího na svobodě mimo tento prostor se to všechno může jevit jako zanedbatelný fakt. Ve společenství ohraničeném ostnatým drátem však dokáže vyvolat v lidech notnou dávku pokoření a o to především ve všech táborech nucených prací šlo.

Těmito několika řádky jsme si jen přiblížili fakt, že vlastně uvnitř vězení bylo ještě další, dokonalejší, a to se stalo Kusnierzovi novým „domovem“.

Když se oba nasoukali dovnitř, zabouchly se za oběma železné dveře a v zámku nepříjemně zarachotil klíč. Bylo to neklamné znamení, že se nad nimi svět na nějakou dobu uzavřel. Pocit rozhořčení a bezmoci nad bezprávím byl umocněn faktem, že ani jeden z nich netušil, jak dlouhou dobu jejich trest v tomto deptajícím prostoru potrvá. Různé myšlenky se honily hlavou, stejně jako žaludek se hlásil kručením o své. Teprve druhý den pobytu jim bylo milostivě dopřáno pozřít půl krajíce ztvrdlého chleba s černě zabarvenou zatuchle zapáchající tekutinou, která byla přespříliš vzdálená svému ušlechtilému názvu. Dny a noci neskutečně pomalu ubíhaly, a tak se stalo, že oba vězni se začali přizpůsobovat novému prostředí, kterým byli obklopeni.

Půldruhého měsíce trvala mstivá odplata za dodržení docela přirozené lidské cti a charakteru. Dnes už se stěží dovíme, zda to byl záměr či nikoliv, ale den k vyzvednutí obou vězňů byl nadmíru prozářen slunečními paprsky, což se Kusnierzovi stalo málem osudným. Když byl konečně strážným vyzván k opuštění nedobrovolně obývaného stanoviště, nepočítal s tím, že vlastně denní světlo mu způsobí nečekané potíže. V posledním okamžiku si stačil dlaní zakrýt zrak, ale bez následné ztráty rovnováhy se to už neobešlo. Nestát vedle zdi, která mu poskytovala oporu, byl by dozajista upadl, stejně jako se to stalo jeho společníkovi. Ten měl při stejné situaci méně štěstí, ztratil rovnováhu a upadl na temeno hlavy tak nešťastně, že zůstal nehybně ležet. Situace se pro něj začala vyvíjet daleko hůř, než se na první pohled zdálo. Skončilo to tím, že na příkaz strážných musel být nakonec odnesen. Jak se další osud nešťastníka odvíjel, to už se nikdo nikdy nedověděl.

Nikolaj

V tisíci barvách
se odráží

jediná jiskřička naděje

(Erwin Kukuczka)

Tábor nucených prací (TNP) Nikolaj se nacházel u šachty Eduard. Původ jeho vzniku se datuje v rozmezí dubna až září 1950, kdy patřil pod ministerstvo národní obrany. V roce 1951 převzalo tento objekt ministerstvo spravedlnosti. Patří na Jáchymovsku k těm větším. Proč se ujal název Nikolaj i nadále, těžko říct. Když navíc vezmeme v úvahu fakt, že toto jméno vyvolávalo alergii i u našeho „bratra a rádce“, který nás zahrnoval „nejvřelejším přátelstvím a láskou“ na věčné časy. Vzbuzovalo to u nich vzpomínky na dobu panování carské dynastie,  jejichž modrou krev z proletářských rukou nešlo před světem očistit. Tak takovou filozofii se Kusnierz neměl čas zabývat, stejně jako jeho spoluvězni, kteří byli do tohoto tábora přemístěni. Když vstupovali do míst ohraničených strážními věžemi, vítala je slavobrána s  nápisem "PRACÍ  KE SVOBODĚ“. Byl to vlastně přesný překlad hlásné ideologie z bran nacistických koncentráků „ARBEIT  MACHT  FREI“. Mezi vězni v táboře však koloval ještě dovětek „NA ONEN SVĚT“. V tomto zařízení, stejně jako ve všech předešlých strastiplná cesta pokračovala. Pro takzvaný pořádek v něm byla vytvořena místním velitelem Schambergerem táborová bezpečnost přezdívaná „nikolajkomando“. Záměrně šlo o desítku zločinců mající sklony k sadismu, kterému velel konfident gestapa odsouzený na doživotí Břetislav Jeníček. Zástupcem se mu stal vykradač hrobů Kužela. Tuto sestavu doplňovali ještě kriminální zločinci Boháč, Vaksa, Sýkora, Řezníček, Staněk a řezník Bareš, jehož trest byl například za vylepšování salámu mletými mršinami. Ti všichni pro ukájení svých zhovadilých choutek vládli neomezenou krutostí cíleně zaměřenou především vůči politickým vězňům. Udávali a bili své spoluvězně za nepatrné výhody. Sebevědomí těchto zločinců a jejich pocit osobní bezpečnosti posiloval lhostejnost i u dalších spoluvězňů, takže pro šikanu politických tu měli záměrně kriminálníci vytvořeny ty nejoptimálnější podmínky. O krutosti v tamějším táboře svědčí epizoda s transportem sekty Jehovistů, která byla odsouzena za to, že z vlastního  přesvědčení odmítala vzít do ruky zbraň. Byli zařazeni k dobývání uranu. Protože výsledná práce měla podpořit vojenské účely, odmítli nastoupit na směnu. Skupina asi dvaceti odsouzenců se tak nedobrovolně ocitla v korekci, kterou tvořilo sklepení, přehrazené dřevěnou přepážkou, za kterou byly uskladněny brambory. Posilující duchovní útěchou jim byl zpěv jejich písní, který se ozýval okolím. Den ze dne však slábl, až po asi dvou týdnech utichl nadobro. Přijel náklaďák, na který doslova naházeli zeslábla a zemdlelá těla a odvezli neznámo kam.

Bohudík i v takto neslavném zařízení se našli slušní lidé, ale nacházeli se bohužel v tak nezáviděníhodné situaci, kde jakákoliv šance poskytnout perzekuovaným pomoc byla nemožná. Snad někoho napadne myšlenka, že se šlo tomu násilí vzepřít. V civilizovaném světě snad, ale v prostředí, kde s požehnáním vedení tábora vládla zřízená bezpečnost záměrně z psychicky narušených násilníků, vrahů a jim podobných, byla mizivá šance, že by to mohlo dopadnout jinak, než že si oběť nad sebou podepsala svůj vlastní ortel končící i případnou smrtí.

Už pouhý vstup do tábora se Kusnierzovi nesmazatelně vryl do paměti událostí, která se odehrála v blízkosti ostřelovacího pásma. Dvojice kápů si krátila dlouhou chvíli týráním staršího vězně, který se v minulosti provinil hlavně tím, že věren Hippokratově přísaze, poskytoval lékařskou péči osobám, jak se říká, z druhé strany barikády. Tyto šlechetné důvody ho dostaly až do tohoto prostředí, které se mu nakonec stalo osudným. Musel tam na jejich příkaz provádět dřepy. Na věk se v tomto objektu jištěném střelným prachem nebraly žádné ohledy. Naopak, platilo zobecnělé pravidlo o tom, kdo si dovolil přijít na tento svět dříve, měl prostě smůlu. Když nově přijati vězni opouštěli sklad, kde se museli převlíknout do nových vězeňských úborů, ozvala se z míst ostřelovacího pásma zlověstně rachotící salva vypálená z automatické zbraně. Nevěštila nic dobrého a jak se později ukázalo, člověk který zasvětil svůj život potřebám pomáhat bližním v nesnázích, nedokázal vydržet psychicky nelidské týrání dvou ničemů lidské spodiny a zvolil raději dobrovolný odchod z tohoto světa.

Příchod na barák, kde bylo Kusnierzovi přiděleno místo, jenom potvrdil domněnku, že v tomto odpudivém prostředí to nebude mít nikterak lehké. Vypadalo to jako by zločinci, kterými byl obklopen, uměli číst jeho myšlenky, které v obavách zaměstnávaly jeho mysl. „Teprve tady si do sytosti vychutnáš, co znamená psí život“, povykovali a náramně se tím bavili. „Možná že také tak u nohou některého ze zdejších pánů skončíš! Tady je proslavený Nikolaj a odsud není pro takové jako jsi ty návratu, to si buď jist a pochop to!“

Takové a v podobně uštěpačném duchu znějící poznámky mu naháněly hrůzu. O tom, že to nebyla pouhá vězeňská recese, měl možnost přesvědčit ještě téhož dne po večerce. Byl šťasten, že nadešel večer a že se konečně bude moci oddat tolik vytouženému odpočinku, který sliboval spánek. Ještě se ani pořádně nestačil k němu uložit, když se prudce rozlítly dveře a do místnosti se vřítil člen táborového komanda. S notnou dávkou cynismu vyzval Kusnierze a jednoho Ukrajince z Podkarpatské Rusi Voloďu Kozáka k nástupu na rozcvičku za účelem zdravého spánku. Na vězeňském dvoře už mezitím stálo několik vězňů připravených plnit nesmyslné příkazy. Celá akce spočívala v tom, že vězni byli nuceni běhat z jednoho konce nádvoří na opačný. Jako by ten večer měla mimořádný zájem samotná příroda, která se chtěla na ubožácích vyřádit do sytosti. Lilo jako z konve. Všude kolem neúměrně bláta, které jaksepatří stěžovalo vězňům pohyb. Doplatil na to i Edwardův velmi dobrý přítel a vynikající kamarád Rusín Voloďa. Na kluzkém rozbahněném terénu mu uklouzla noha, ztratil rovnováhu a celou váhou svého těla jako by přitahován magnetem se ocitl na nehostinné zemi. Na takové a podobné okamžiky zločinci táborové bezpečnosti dychtivě čekali. Přinášely jim sadistické ukájení a radost, v tom spatřovali smysl a zábavu. Jeden z nich okamžitě k postiženému Rusínovi přiskočil a silným kopancem do obličeje ho nutil vstát, aby nevázlo pokračování zhovadilé zábavy. Krev promísená s blátem potřísnila obličej napadeného, takže akce v tom okamžiku připomínala záběr z akčního filmu. S vypětím posledních sil se nakonec Voloďa  zvedl a s bolestivým výrazem připomínajícím štvanou zvěř se snažil pokračovat v poklusu. Edward, který byl této otřesné událostí svědkem, tím nesmírně trpěl. Jak už zde padla zmínka, Voloďa mu byl už delší dobu blízkým kamarádem. Nesčetněkrát měl tu možnost přesvědčit se o jeho lidských kvalitách, o jeho ryzím charakteru, na který se mohl v těch nejkritičtějších okamžicích s důvěrou spolehnout. Byly to právě tyto ryzí lidské hodnoty, které je navzájem sbratřovaly.

Než si katané ukojili své úchylácké choutky, trvala takto prováděná šikana ještě asi necelé dvě hodiny. Na samotného Edwarda měla tato událost velmi negativní psychicky dopad. Stres a obava o život kamaráda mu vnukla myšlenku blížící se smrti. V této pro něj tak vypjaté chvíli mu už jako tolikrát v minulosti pomohla modlitba. Tato drastická epizoda v tomto zařízení nebyla ojedinělá, měla ještě nesčetná pokračování, než Edward opustil tento tábor.

Asi po měsíčním pobytu usoudilo vedení tábora Nikolaj, že by snad čest a charakter Kusnierze mohl být psychicky v dostatečné míře nahlodán, aby se dal zlomit pro spolupráci. Prožitá utrpení a nezlomná vůle v Boha však neměla nejmenší šanci zviklat muklovskou víru v lidskou spravedlnost. Proto také nový pokus o navázaní spolupráce skončil nezdarem. Beznaděj vykrystalizovala a to byl podle mínění vedení tábora důvod k přemístění. Tentokrát to byla nechvalně známá věznice Mírov.

Mírov

Vylámat se z chaosu
svého temna
do zářivého dne, je vše, co chci.

( Stephen
  Spender )

Mohutný hrad s ponurou historii, tak by se dala nazvat monumentální stavba vybudovaná na skalnatém útesu vévodící severozápadně od Mohelnice. První zmínka o něm je z roku 1266. V té době byl v přímém držení olomouckého biskupství. V počátcích byl vnímán jako hrad nedobytný, nepodařilo se ho dobýt ani Žižkovým vojskům. Neodolatelnost ztratil teprve v roce 1643 za třicetileté války, kdy byl dobyt švédskými vojáky.

Samotný název sice zní libozvučně, jeho prostory však význam slova zcela vyvracejí. Ten, kdo se měl možnost  přesvědčit, co vlastně pobyt v tomto hradě po dlouhá desetiletí znamenal, pochopí, jak život dovede krutě žertovat se symbolikou slov, že vlastně pravý opak je pravdou. Už v 15. století je zmínka, že byl věznicí a interiéry tohoto hradu od té doby postrádají jakoukoliv volnost, pohodlí, pohostinnost a krásu ostatních hradů. Postaral se o to biskup Bohuslav ze Zvole v roce 1456. Dal jej v léno svému bratrovi a jeho synům s tím, že tam žalářovali trestance a zajatce.

Moravské místodržitelství zřídilo trvalou státní mužskou věznicí v roce 1858 po zrušení špilberské věznice. Po krátkém přerušení byla opět původní činnost obnovena německými okupačními úřady. Nacisté se v tomto zařízení opravdu snažili. Zanechali po sobě za poměrně krátké časové údobí na blízkém vězeňském hřbitově 550 hrobů polských politických vězňů a 110 českých.

Čtyři roky po skončení druhé světové války, kdy na zdech a vězeňském dvoře ještě ani nestačila pořádně zaschnout lidská krev, rozhodli noví uzurpátoři obnovit v těchto morálně zdevastovaných, avšak osvědčených prostorách tábor nucených prací. Západní svět však už v průběhu války prokoukl svého válečného spojence i jeho plány, které začal realizovat se svými novými lokaji v Československu i dalších okolních státech. Dobře věděli, co znamená v období diktatury tábor nucených prací v bolševické realitě, že je to vlastně licence ze Sibiře zavlečená do satelitních států ovládaných Sověty.

Výsledek tohoto snažení za dobu politické perzekuce byl hrozivý. O kolik hrobů se rozrostl vězeňský hřbitov oběťmi vlastního národa, to už se mírumilovná veřejnost nikdy nedoví. Bylo to právě začátkem padesátých let, kdy Gottwaldovi pohůnci začali psát krví vlastního národa ty nejsmutnější stránky poválečné historie hradu. Nechť nám (v příštím čísle ON) přiblíží tehdejší atmosféru a život uvnitř Mírova jedna z nesčetných epizod, která by mohla mít název dejme tomu „Naděje“. Uskutečnila se na podzim roku 1952. Bylo to zrovna v době nejhlubšího běsnění, kdy brutalita doháněla politické vězně k těm nejriskantnějším činům a připravovala tak aktérům v případě vyzrazení nepředstavitelné muka. Zároveň však podávala důkazy o lidském charakteru.

 

Tehdejší vedení věznice dospělo k závěru, že v prostorách hradu by se měla provést menší rekonstrukce. Provedení naplánované akce vyžadovalo vykopat na vězeňském dvoře spojovací kanál, který by vyústil do otvoru hradního opevnění. Když s tímto plánem byli seznámeni vězni, kteří se vykopávky měli zúčastnit, okamžitě pochopili, že nabízí jedinečnou příležitost k útěku. Dali hlavy dohromady a začali s přípravou akce. Vypadalo to jako běžná akce, jakých se v objektu věznice konalo už několik. Běžně byli na tyto práce nasazováni vězni zdejšího zařízení. Kdo však dnes s odstupem času může s určitostí tvrdit, že právě v tomto případě nešlo o předem nastraženou léčku?

Na provedeni práce byli nasazeni vězni sedmého oddělení, kde byl vězněn také Kusnierz. Každá práce, byť byla jakkoliv těžká, byla-li mimo zamřížovanou celu, byla vězni vítána. Ostatně, byla to práce na čerstvém vzduchu a obloha nad hlavami dávala alespoň matný pocit volnosti. Vždyť to byla ta sama obloha jako tam někde, odkud vál duch domova a odkud byli od svých rodin a přátel brutálně odvlečeni. Nelze se proto divit, že při myšlence na útěk se až na jednoho věkem sešlého vězně nenašel nikdo, kdo by byl proti. I to svědčí o nesmírné lidské touze získat svobodu za jakoukoliv cenu. Vždyť tehdejší akce neposkytovala žádnou jistotu, že se zdaří. Naopak, bylo zapotřebí počítat s rizikem, že v případě neúspěchu na ně může s největší pravděpodobností číhat dokonce smrt.

Do první fáze příprav se zapojila pětice vězňů Ondrej Budko, Karel Lejsek, Emanuel Heinz, Vlastimil Dědeček a Edward Kusnierz. Tenkrát jim na okamžik ukázalo vlídnou tvář také štěstí, když v blízkosti kanálu shodou okolností byla umístěna zámečnická dílna, která se tak nečekaně stala součásti projektu. Bylo logické, že když se má uskutečnit taková akce, neobejde se to bez patřičného nářadí a to se dalo získat právě v zámečnické dílně. Tím se začaly psát první stránky odvážného záměru pětice muklů. Budkovi se za pomoci dalších spoluvězňů podařilo opatřit plátek pilky na železo. Způsob, jakým ho propašovali na vězeňskou celu, byl od samého začátku velice dramatický. Dostali se při tom do svízelné situace, kdy byli nuceni seznámit s plánem útěku další spoluvězně. Bylo to samo o sobě velmi riskantní, ale museli se rozhodnout vzhledem k časové tísní okamžitě. Na „čtyřiadvacítce“, jak byla identifikačně cela označena, byli ještě dva vězni, pro které bylo zapojit se do útěku velmi problematické. Vyřešilo se to velmi rychle, takže došlo na druhou fázi příprav. Všichni zainteresovaní aktéři plánovaného útěku se s chutí pustili do jeho uskutečňování. Bylo třeba několikrát pečlivě zvážit teoreticky nejvhodnější variantu, aby se snad v přílišném snažení nic neopomenulo, co by mohlo postup nakonec ohrozit. Z praxe jsou velmi dobře známy případy, kdy velké akce prošly bez sebemenšího povšimnutí a na banálních maličkostech akce troskotaly. Na muklovskou čest bylo dohodnuto, že v případě neúspěchu ti, kteří se ocitnou v beznadějné situaci, za žádných okolností neprozradí ostatní. Tato varianta přicházela v úvahu především pro ty, kteří by po opuštění cely padli do rukou strážců objektu. Je nutno připomenout, že čtyřiadvacítku obývali tenkrát vězni Budko, Lejsek, Heinz, Dědeček, Chrástecký, Stadelmajer, Kusnierz a Stehli. Mimo posledně jmenovaného se nakonec k útěku odhodlalo celé osazenstvo cely. Dr. Stehlimu v tom bránil poměrně dosti pokročilý věk. Byl to však muž čestný po všech stránkách. Nikdy se ani náznakem nesnížil k tomu, že by se zpronevěřil nějakým úskokem vůči svým kamarádům. Osobně i v tomto případě byl odhodlán nést za své přátele plnou zodpovědnost.

Konečně nadešel tak toužebně očekávaný den, na který všichni tak netrpělivě vyčkávali. Hrstka zasvěcených tak s chvějícím se neklidem v duši nedočkavě očekávala, co jim přinese v nejbližších chvílích tajemná atmosféra noci. Kladli si neustále otázku, zda bude jejich spojencem, nebo se přikloní na stranu trýznitele? Sedmička adeptů na útěk se bavila o všem možném, jenom aby zahnala nervozitu. Vidina snu o svobodě se však nepředstavitelně vlekla. Konečně nadešla chvíle, kdy se z věžních hodin ozval zvuk oznamující půlnoc. Ještě okamžik strpení, než se vzdálí strážný, pohybující se na hradbách z dohledu, aby mohl být rozehrán mariáš smrti, ve kterém šlo o všechno.

Uvnitř hradního objektu byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by je mohla odhalit nějaká zábrana. V tichosti byla z okenního otvoru vysazena železná mříž. Vzápětí se jako had zavlnila na venkovní zdi svázaná prostěradla. První, kdo se protáhl uvolněným otvorem ve zdi byl Ondrej Budko. Jako zkušený artista sjel po prostěradlech. Po doskoku ucítil pod nohama pevnou zem, na které však byla  položena velká tabule plechu. Vše bylo přichystáno záměrně tak, aby při doskoku byl porušen noční klid. Jak se nakonec ukázalo, byl to smluvený signál pro strážní službu. Bylo to také první varování, že celou akci někdo prozradil. Tento signál byl varováním pro ostatní členy útěku. Bohužel, pro druhého v pořadí Kusnierze už bylo příliš pozdě, aby mohl zareagovat na hrozící nebezpečí a vrátil se. Snad metr mu scházel k dosažení na pevnou zem, když se z míst, kde se nacházely hradby, ozvala zběsilá střelba doprovázená pronikavým výkřikem zasaženého Ondreje. Zoufalý výkřik jenom stvrdil, že dobře mířené střely si našly svůj cíl. Byl nešťastně zasažen do zad a znehybněn střelami do nohou. Edward se mezitím po doskoku na zem instinktivně snažil co nejrychleji podél zdi dostat z dosahu střelby. Málem by se mu to bylo podařilo. Chybělo několik skoků a byl by za rohem budovy, když mu nohou projela palčivá bolest. Nezapochyboval ani na okamžik, že se noha stala cílem vypáleného projektilu. Mezitím se rozpoutalo v prostoru hotové peklo. Střílelo se ze všech možných pozic. Pud sebezáchovy doslova přišpendlil Kusnierze ke zdi budovy. Po chvíli, když střelba umlkla, začalo nové běsnění. Mašinérie brutality roztočila své „představení“ na plné obrátky. Snad aby tak demonstrovala na bezbranném lidském živém organismu pro výstrahu druhým své zvrhlé řemeslo. Bití hlava nehlava se střídalo s kopanci. Jako by se „chrabří bohatýři“ vězeňské stráže obávali, že se na všechny nedostane. S vypětím všech sil se ještě zraněný Kusnierz dokázal doplazit až k bráně, kde mistrovský vedená rána bachařova bagančete jakoby z milosti ukončila hrozný masakr ztrátou vědomí.

Účet, který byl vystaven za mlhavou vidinu vytoužené svobody, byl až neuvěřitelně vysoký. Byla vyhodnocená lékařská zpráva, ve které byly shledány následující nálezy: Těžký otřes mozku, protržené bubínky u obou uší, vyražené zuby, prostřelená noha, zlomené prsty, vykloubená pravá ruka, zlomená žebra, nesčetné množství podlitin a tržné rány po celém těle.

Druhá strana účtu paradoxně sklidila za svoje dílo děsu odměnu. Tento.honorář ve svém ničivém důsledku ještě více křivil charakter a dokonale smyl krví potřísněné ruce bachařských šelem.

Od této chvíle bychom se mohli domnívat, že nestvůrné dílo hrůzy bylo dokonáno do samého konce. Taková úvaha se může zrodit pouze v hlavách těch, kteří nikdy neměli možnost poznat pracovní postupy gestapa či komunistických orgánů působících v lágrech politických obětí.

Hned následující den, když Kusnierz nabyl vědomí, zjistil, že se nachází v malé nevětrané místnosti. Prodělal silný šok, z kterého se ještě neměl čas ani pořádně probrat. Jeho orientace byla tak silně narušena, že vlastně nebyl schopen rozeznat noc ode dne. Ani zranění, které mu bylo způsobeno, nebyl schopen plně vnímat. Vedení věznice v té době čekalo návštěvu, a tak bylo žádoucí dát vězně jak jen to bude možné po zdravotní stránce co nejvíc do pořádku. Bylo třeba začít nejdřív u náramků želízek, které byly v důsledku silného zaklesnutí zaříznuty téměř až do živého masa. Při nesnadném uvolňování se tento proces neobešel bez dalšího poranění. Když se to konečně podařilo, zbývalo smýt z oteklého těla špínu bachařských podrážek a odstranit zaschlou krev. Po takto vykonané hygieně byl převlečen do pyžama, dostal čistou přikrývku a tím byly splněny náležitosti vězeňského řádu. Jak se lidově říká, vzduch se pročistil a tak nic nebránilo tomu, aby mohla přijít ohlášená návštěva. Ta také na sebe nenechala dlouho čekat.

Kdykoliv byla ohlášena v prostoru věznice nějaká civilní návštěva, budila mezi odsouzenci naději, která se však nikdy nesplnila. Tak tomu bylo i v případě Kusnierzově, alespoň v okamžiku, kdy k němu do místnosti vstoupil muž středního věku. Postižený se s viditelnými potížemi, které mu způsobovalo mluvení snažil vylíčit celou událost tak, jak ve skutečnosti probíhala. Civil ho však nenechal domluvit a nevybíravě zlostným výkřikem mu skočil do řeči: „Nikdo tě nebil!!! Vypadl jsi z okna!!! Rozumíš?!!!“ Samotný tón a varovný důraz, jakým byl výrok civilistou vyřčen, připomínal nebezpečného psychopata Caligulu. Kusnierzovi tak dal jasně na srozuměnou, co by mohl očekávat v případě, že by dialog byl veden opačně.

Psychicky nátlak byl tak intenzivní, že zraněný vězeň už nebyl schopen reagovat na další rozhovor. Ten se nakonec v důsledku toho musel odložit. Trvalo nějakou dobu, než se samotní členové vězeňské stráže přesvědčili, že jejich oběť už dovede vnímat psychologický nátlak. Pro své dílo si vybrali malé okénko ve dveřích, a to jim poskytovalo dostatek příležitostí k nehorázným zhovadilostem. Přímo dětinskou radost jim poskytoval pohled na vězně a jeho následné reakce na výkřiky určené jeho osobě. Nikdy mu nevymizí z paměti „počastná“ slova: „Ty kurvo zločinecká, kdybych já měl tenkrát službu, tak tu zaručeně tak nehniješ!!! U nás žádný zrádce nepřežije! Měj neustále na paměti, že živý stejně Mírov neopustíš!!! Jediná naděje pro tebe je, že to bude nohama napřed!!!“ Tyto a jim podobné častušky Kusnierze utvrzovaly v tom, že jeho život je vydán napospas do rukou zabijáků a je tudíž otázkou času, kdy se chrlící nadávky stanou skutkem.

Stejně bídně na tom byl i další postižený Ondrej Budko. Byly to pro oba mukly chvíle naplněné krutou bezohledností, které byli nuceni čelit. Vzhledem ke zranění, tělesné vyčerpanosti a stísněnému prostředí, kterým byli obklopeni, to byl balanc na hranici psychického zhroucení.

Po téměř osmdesáti dnech se 21. ledna 1953 konalo s oběma soudní přelíčení. Kusnierz však byl v tak zuboženém stavu, že ten mu nedovolil předstoupit před soudní tribunál vlastními silami. Proto musel být předveden svými spoluvězni před porotu na nosítkách.

Vraťme se však na začátek. Nezdar celé akce nebyl dílem náhody, jak by se mnozí domnívali. Říká se, že přítele nepotkáš každý den. Ve vězení to platí dvojnásob a pokud tomu tak není, pak se nacházíš na oddělení „politických“. Přesto i zde selhal lidský faktor. Do lidské duše však není lehké proniknout. Cílený systém vedení věznice však dokázal zlomit slabé charaktery. I v tomto případě se našel jedinec, který za „Jidášův groš“ dovedl podlým způsobem zradit své kamarády. Jejich záměr byl několik dnů sledován a připravován k zásahu, který měl být proveden co nejsurovějším způsobem. Že se celá věc od samého začátku začala vyvíjet v neprospěch muklů, má na svědomí spoluvězeň Jan Chrástecký. Ten svévolně celou akci prozradil veliteli sedmého odděleni Gelbičovi. Ten začal okamžitě v této záležitosti připravovat plánovaný tvrdý zásah. Vyrozuměl o připravované akci poručíka Stejskala, který byl velitelem bezpečnosti vězeňského objektu Mírov. Vedení věznice se jevila tato akce jako dar seslaný samým nebem. Jak jinak, vždyť zde se rýsovala příležitost zbavit se několika nepohodlných politických vězňů „jednou ranou“. Jak jinak, vždyť předem bylo jasné že z toho kouká finanční ohodnocení z vyšších míst. Šlo zde o třídního nepřítele bolševické ideologie a taková šance se zase jen tak hned nebude opakovat. Proto náčelník věznice Král společně se svým zástupcem Matouškem a Stejskalem věnovali tomuto případu až nevšední péči. Léčka, kterou společně zosnovali, měla proběhnout podle vězeňského řádu, avšak výsledek měl za úkol fyzickou likvidaci uprchlické skupiny. Důkazem je i rozkaz vydaný vězeňské stráži, který zněl: „Zastřelit každého uprchlíka bez milosti“.

Za tímto rozkazem byl ukryt kulomet umístěný v otvoru jedné z hradeb, lidský prst na spoušti a duševní prázdnota ve svědomí člověka.

Ilustrační foto - pohlednice došlá z Mírova

Třináctka

Nad rozrytým čelem vyšla noc
s krásnými hvězdami
nad tváří zkamenělou bolestí
divé zvíře sežralo milencovo srdce,
ohnivý anděl
řítí se s roztrženou hrudí
na kamenité pole
opět vzlétá sup.
Běda v nekonečném nářku
mísí se oheň, země a modrý pramen.

(Georg Trakl)

Třináctka ... symbol šťastného čísla? ... nebo je tomu naopak? Pro Kusnierze to znamenalo množství nedobrovolně prožitých let v různých věznicích a pracovních táborech. O štěstí zde lze mluvit jako zdánlivé blaženosti, která otevřela bránu do vytoužené svobody po třinácti letech zbavené svobody. Jak se nakonec ukázalo, byla to volnost opět ohraničená obavou a omezením. Vraťme se však ke kruté minulosti. Naskýtá se otázka, jak je možné, že to křehká lidská schránka dokáže vydržet, když přítomnost života vnímá a dělí na noci, dny, hodiny a mnohdy i minuty? Možná, že odpověď lze nalézt v tom, že právě u politických vězňů tvořila velkou část křesťansky orientovaná inteligence. Sám Kusnierz se k tomu vyjádřil slovy: „Pro mne osobně takovou podpůrnou psychickou berlí byli intelektuálové, kterým jsem věřil a na které jsem se v převážné míře orientoval. Nepřeháním, když řeknu, že jsem vlastně v jejich přítomnosti absolvoval univerzitu života, ale především morálky, kde mi tito lidé byli profesory. Především jejich filozofie čistého duchovního života mi dopomohla přežít dva a půl roku samovazby.“

Kdo nepoznal na vlastní kůži tehdejší dobu za ostnatým drátem, těžko může pochopit, co je to sedět v zimě sám vyhladovělý v uzavřeném prostoru kobky. Žárovka jako posel světla je geniální vynález, ne však tam, kde je neustále rozsvícena, aby osvětlovala prostor. Mimo jiné také proto, aby bylo vidět při spánku, že vězeň má ruce položeny na dece. Když tomu tak nebylo, byl vyvolán bachařem hrozný kravál, mlácení a kopání do dveří a podobně. Děsivé bylo počínání, když uprostřed noci s hřmotným kraválem otevírali kobky, vnikali dovnitř a mlátili lidi hlava nehlava. Nebyly vzácnosti případy, kdy na lidi rozeštvávali služební psy s cynickou poznámkou „pes je nejlepším přítelem člověka, tedy naším“. Obranné reakce byly různé, především však zoufalé. Lidé bědovali, křičeli, volali o pomoc. Nebyla nouze slyšet i hysterického dovolávání se k matce. Sám Kusnierz se stal svědkem nejedné smutné události, která se stala v Leopoldově. Jedna z nich se udala o dvě cely dál, kde byl umístěn postarší muž. Údajně se měl dopustit nějakého přestupku, a tak byl nahlášen svým bachařem k raportu. V nejhlubším ponížení stál před náčelníkem a zřejmě vyslovil něco, co se mu nakonec stalo osudným. Pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Přišla v době, kdy ji člověk nejméně očekává, uprostřed noci. Bachaři se tu noc jaksepatří činili. Úpěnlivé skřeky, které se z jeho kobky ozývaly naháněly hrůzu. Byly jeho poslední. Druhý den jeho jméno figurovalo na listině zemřelých.

Srovnatelný případ, který Kusnierzovi nikdy v životě z paměti nevymizí, se odehrál v době, kdy byl po hlavních výsleších umístěn na kobku s Přemkem Bulínem. Jejich pozornost upoutaly otevírající se dveře neznámé kobky. Zprvu bylo slyšet tlumenou hádku. Později bylo zcela zřetelně rozeznat mezi mužskými hlasy i ženský. Intenzita mužských hlasů nabývala na síle, až bylo nakonec slyšet bití, přehlušované ženským křikem a pláčem. Po nějaké době bití ustalo a bylo slyšet, jak po chodbě je vlečeno nějaké tělo.

Zákon schválnosti snad tomu tak chtěl, že následující den byl Kusnierz přemístěn do téže kobky, kde se celá hororová příhoda odehrála. Stěny v ní byly ještě notně potřísněný krví. Ani jim nezáleželo na tom, aby zahladili po sobě stopy násilí, kterého se dopustili na bezbranné ženě. Pozvolna se Kusnierz seznamoval s novým prostředím. Co ho na první pohled zaujalo, byl kousek nezvykle trčící železné trubky ze stěny. Bylo na první pohled zřejmé, že je to zbytek po sundaných radiátorech. Kolem trubky bylo nenápadně v několika jazycích napsáno výstražné „psst“, nemluvit, držet jazyk za zuby. Toto varování Kusnierze přinutilo věnovat novému prostředí zvýšenou pozornost. Začal s důkladnou prohlídkou stěny a jak se později ukázalo, vyplatilo se mu to. Záhy zjistil, že na jednom místě zdi je omítka nezvykle porézní. Vytáhl proto ze slamníku slámku a strčil ji opatrně do jedné z dírek. Návštěva nedala na sebe dlouho čekat. S nesmírným rámusem vtrhlo do kobky komando rozzuřených bachařů. Následoval nepříjemný výslech s dotazy, co jsem dělal se stěnou a podobně. S velikým úsilím se mu nakonec podařilo přítomné přesvědčit, že nic neví a je zcela bez viny. S notnou dávkou štěstí se to nakonec obešlo bez trestu. Nejdůležitější však pro Kusnierze bylo, že byl přesvědčen o odposlouchávacím zařízení.

Nadešel večer a v cele přibyl nový spoluvězeň. Bylo okamžitě jasné, že tam nebyl dosazen náhodou jenom proto, aby pomohl Edwardovi zahnat nudu. Byl to mladý člověk, syn bývalého starosty města Brna. Povoláním byl právník a při výslechu s ním jako se všemi ostatními bylo zacházeno nelidsky. Došlo to dokonce tak daleko, že mu s prstů strhali nehty. To ho natolik zlomilo, že jim nakonec přislíbil spolupráci. Jeho úkolem bylo při společných debatách získat Kusnierzovou přízeň a důvěru a posléze se dovědět fakta, která ještě vyšetřovatelům unikala. Tento mladý člověk, jak se nakonec ukázalo, byl vychován v křesťanském duchu desatera, a tak mu byl vlastní vžitý symbol charakteru a cti. Mimikou dal Kusnierzovi najevo, že byl na něj nasazen jako konfident. Následná rozmluva pak vypadala, jako by mu Kusnierz četl svůj protokol.

Zaslouží si ještě, abychom se vrátili k Přemkovi Bulínovi. Byl to vězeň, který už v té době byl odsouzen k trestu smrti. To samo o sobě znamená, že když je někdo odsouzen k hrdelnímu trestu, žije v nepředstavitelném napětí. Odsouzený vlastně nezná dne, ani hodiny, kdy vydechne naposledy. Do společnosti tohoto vězně s absolutním trestem, byl s největší pravdivostí zařazen svými vyšetřovateli i Kusnierz. Zde také nastal v jeho dosavadním životě charakteristický zlom. Poznal všude kolem sebe svět obestřený hrůzou, kde záměrně vládl vrchol vší zbabělé podlosti. Tam vlastně po boku odsouzence k smrti začal ve vší vážnosti přemýšlet o smyslu života a smrti. Přemýšlel hlouběji, než je u člověka jeho věku zvykem. Nespočetněkrát umíral s odsouzenci. Byl přesvědčen v kritických okamžicích, že skutečně nadešla poslední hodinka jeho života. Byl si vědom, že tento řetězec plánovaně prováděného násilí nelze přežít. Nikdy neměl sklony hrát si na hrdinu a ještě dnes odmítá vytvářet nad sebou svatozář. Jak sám tvrdí, byl pouze jedním ze statisíců. Byl a je stále hluboce věřící a je přesvědčen, že právě to mu pomáhalo přežít. 

Socialismus s lidskou tváří

...najíždějí na vás tanky?
zachovejte klid,
že děla na vás míří? ,
zachovejte klid,

mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,

že bratři vás smrtelně tisknou,

až příliš na svoje prsa?, to nic,
jen zachovejte klid...
...že vždy jsme ostrov klidu, sto, dvěstě, třista let?,
můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,

že zachovali jsme klid...

(O. Mikulášek)

Komu se někdy naskytla možnost na Petříně navštívit atrakce s pouťovými zrcadly, zhlédnout v nich svoji postavu a obličej, určitě se svíjel smíchem, až se za břicho popadal.

Proč se vlastně o tom zmiňuji? Rád bych to teď použil jako malé přirovnání. Tak nějak směšně vypadala všemi mastmi mazaná vedoucí garnitura internacionalistů ve vzdalující se "bratrské" Moskvě, třímající mozolnatou rukou dělnické třídy, pevně těžké otěže světového komunismu. Zatímco prozíravější a bohatší komunisté v západních zemích poukazovali na fakt, že je třeba i v zemi zaslíbené dosadit do vedení mladou krev, uvádějící v život nové myšlení, "moskevské mumie", zastávající myšlením období jeskynních pralidí, o tom nechtěly ani slyšet, natož pak o něčem takovém diskutovat.

My se však věnujme událostem u nás doma. Kalendář udával letopočet 1968 a hned v lednu bylo na zasedání ústředního výboru KSČ rozhodnuto rozdělit funkci prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ. Schváleno  bylo také uvolnění Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka strany a dosazení Alexandra Dubčeka na toto místo. V červnu vyšel v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a Mladé frontě manifest 2000 slov. Zdálo se, že v tehdejší Československé socialistické republice se dral k moci "socialismus s lidskou tváří". Socialismus, který podle některých zázračně zlidštěl, navenek ale stále ten stejný, který celá padesátá léta vraždil, znásilňoval svobodu a zavíral lidi do pracovních táborů, kde novodobí otrokáři z mozolu svých obětí stavěli mírovou hráz pro světlé zítřky. Takže přes noc změnil vizáž a drtivá většina národa se opíjela iluzí, že vlastně po dvacetiletí umlčování a potlačování svobody by už konečně mohlo dojít k blahodárnému okysličení politického dusna u nás. U kormidla stál Dubček, pomáhali mu Smrkovský, Černík, Svoboda a další. Přesvědčovali, že Moskva dá nakonec požehnání, vždyť to byli přátelé. Někteří lidé uvěřili. Ti opatrnější, obohaceni zkušeností věděli své o „socialismu s lidskou tváří“. Vyjádřit se metaforou, šlo o lidskou tvář, špatně oholenou tupou břitvou, která zanechala zaschlé krvavé stopy řezných ran po hnisavých vředech. Tušili také v letopočtu končícím osmičkou neblahou předzvěst tragédie. Akce pod značkou GOU/1/87654, připravovaná od 8.dubna sovětským ministrem národní obrany maršálem Grečkem, na sebe nedala dlouho čekat.

Zatímco pakt Varšavské smlouvy pracoval na GOU/1/87654 na plné obrátky, v Československu se snažili lidé, jako byl Edward Kusnierz, kde se jen dalo vysvětlovat národu, že vlastně komunistická strana nového typu je stále stejná. Vysvětloval, že nepatrná změna je pouze v tom, že se pouze ve své historii vzdálila stalinismu. Ve skutečnosti však KSČ neustále sleduje a poslouchá, co se říká v Kremlu. Byl přesvědčen, že pokud se nezmění politický systém vedoucí strany ve státě, pak celý tento humbuk nakonec dopadne podle moskevského vzoru. Proto se snažil burcovat své spoluobčany před hrozivou podobou budoucnosti. Jít proti linii „socialismu s lidskou tváří“ byl i v tehdejší zdánlivě demokratické době čin hodný obdivu.

Uprostřed této zoufalé atmosféry plné zmatků se podařilo Kusnierzovi 26. května 1968 zúčastnit ustavující schůze zahraničních vojáků z obou světových válek, konané v zasedací síni MěNV v Třinci. Na tuto akci sice nebyl pozván, přesto se ji zúčastnil, kde dokonce jménem klubu K 231 vystoupil s kritickým projevem. To byla voda na mlýn komunistů. Samozřejmě, že udání nedalo na sebe dlouho čekat. Za deset dnů, přesně 7.června 1968 zaklepal na dveře úřadovny O-VB Třinec ing. Karel Turoň s oznámením o trestném činu. Po letech uvolnil archív MV protokol s tímto oznámením, a s odstupem času si nutno přiznat, kolik pravdy bylo v Kusnierzových výrocích. Nelze se divit, vždyť prošel mnoha věznicemi a koncentráky, takže mohl ze svých bohatých zkušenosti předvídat a také přesně předpověděl, že „bratrský polibek, bude nakonec polibkem smrtelným“. Tento Kusnierzův smutný a velmi tragický výrok se záhy ukázal jako pravdivý. Jeho neblahé předtuchy, ale i varovné signály mnoha dalších prozíravých lidí se jedenadvacátého srpna ve tři hodiny ráno naplnily. Národ se tohoto tragického dne mohl v časných ranních hodinách přesvědčit na vlastní oči, že imperiální kultura komunismu má pouze jedinou tvář! Tvář deformovanou násilím, nastavenou přijímat před civilizovaným světem vykonstruovaně uštědřené políčky jenom proto, aby je mohl v zápětí v politické tichosti a podlosti vracet ranami pod pás!

V této první fázi vojenské operace nazvané DUNAJ se v několika hodinách postaralo 4600 okupantských tanků a 165 000 mužů v uniformách, že byly doslova vymazány zbytky sympatií, pokud vůbec nějaké byly, dokonce i ze strany některých soudruhů k Sovětskému svazu. V tvrdé realitě národa se objevil davový prvek nepřátelství a nenávisti vůči vojskům pěti států Varšavské smlouvy pod komandem Moskvy.

Pět dnů po úvodním vstupu zamořovalo Československý stát už 27 divizí, majících připraveno pro vraždění 6300 tanků, 800 letadel, 2000 děl a přibližně 400 000 vojáků. Člověk mohl lehce nabýt dojmů, že v Československu se ukrývá celá Severoatlantická vojenská aliance. Zajímavá fakta pro pouhé dílčí srovnání přináší ČERNÁ KNIHA KOMUNISMU s Francii. Tam v roce 1940 vstoupila okupační armáda Wehrmachtu s 2500 tanky. Stejná armáda v červnu 1941 při útoku na Sovětský svaz použila 3580 tanků.

Obsazení Československé republiky mělo tímto aktem ve světě pozvednout prestiž tohoto vojenského seskupení. Výsledkem byl pravý opak. Zásluhu na tom mělo i civilní obyvatelstvo, když přivádělo okupační armádu v chaos a dezorientaci v přesunech tím, že měnilo ukazatele měst, likvidovalo orientační strategické body a záměrně poskytovalo nepravdivé údaje, podle kterých měly jednotky pěti armád provést obsazení.

 

Ne všichni se však zachovali vlastenecky. Okupantům pomáhaly stovky iniciativních zrádců a kolaborantů, kteří v přesně určenou dobu zabezpečili provozuschopnost přistávacích letištních ploch, telekomunikační techniky, muničních skladů a podobně. Nejsmutnější na tom je, že to byli Češi, stejně jako Slováci, členové KSČ, Státní bezpečnosti a Lidových milicí, kteří se s nesmírnou horlivostí podíleli na pokoření vlastního národa. Jak se s postupem času ukázalo, celý takto zinscenovaný kontrarevoluční proces jak byl světu naservírován, oprávněně připomínal svým průběhem maškarní bál vyvolených. Jakmile však skončil, škrabošky socialismu s vizáží „lidských tváří“ zmizely z obličejů a nebylo radno se vůbec o této etapě politického života zmiňovat. Výhybky kolejí směřujících k vysněné demokracii byly přehozeny zpět, aby „nerozumný“ národ Čechů a Slováků, spolehlivě a co nejrychleji nasměrovaly zpátky do padesátých let. Samozřejmě, že se to vzhledem ke světovému ohlasu muselo k nelibosti především těch nejskalnějších soudruhů obejít bez poprav a mučení, i když to dnes nelze s určitostí tvrdit. 

S horlivostí sobě vlastní, tak jak jsme je měli možnost poznat před „internacionálním“ zásahem, soudruzi byli mezi sebou nuceni pod dohledem kolaborantů odčinit své podlé činy, kterých se ve jménu dvou malých národů uprostřed Evropy dopustili. Pod heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy“ začaly tát charaktery jako ledy na sklonku zimy. Horliví normalizátoři na krajských i okresních výborech KSČ s "bičem novodobých otrokářů" rozpoutali nové bratrovražedné čistky ve vlastních řadách. Pro mnohé to znamenalo krutý boj o uvolněná koryta, připomínající svým průběhem „Ruskou ruletu“ carských důstojníků. Krutá realita a kádrové změny ve stranických a vládních funkcích způsobily, že řada lidí byla připravena o práci ve svém oboru. Ne všem z mladé generace bylo dopřáno studovat a po dvě desetiletí nastala opět doba politického dusna, ve kterém se dařilo stranické korupci a křivdám.

Pronásledování pocítil brzy na vlastní kůži i Kusnierz, když si ho pozvali k pohovorům na Bezpečnost. Kupodivu kontakt nebyl zpočátku veden násilnou formou, naopak. Kusnierz si uvědomil, že dialog nebude pokračovat v přátelském duchu, na to byl už dost zkušený. Okamžitě vycítil, že za tím vším bude tučná návnada. Rozhovor probíhal následovně: „Podívejte se Kusnierz, jste šťastně ženatý, máte malé dítě, ale co je pro vás největším rizikem, je sedmiletá podmínka trestu. Doufáme, že si plně uvědomujete, po jak tenkém ledě se pohybujete. Je to balancování nad propastí. Stačí jeden chybný krok a jste v tom opět až po uši a poslat vás zpátky do Leopoldova je pro nás hračkou. Máme shromážděny všechny materiály, které vás kompromitují. Chceme vám dát ještě příležitost, poslední! Další se už nikdy opakovat nebude! V zájmu bezpečnosti tohoto státu potřebujeme obsadit místo v cizině pro práci agenta. Než budete vyslán do ciziny, proběhne vaše příprava pro výkon této služby vlasti zde v republice. Budete mít k dispozici dostatek peněz, vilu a auto. Člověče, co chcete víc, víte, co by jiný za to dal, kdybychom mu to nabídli? Do čtrnácti dnů se ozveme, to máte dostatečný čas k rozhodnutí. Odpověď musí znít buď ano, nebo ne! Jak už bylo řečeno, těší se na vás Leopoldov.“ To byl poslední hřebík do rakve „svobody“.

Z Bezpečnosti odešel jak schlíplý pes. Ukázalo se, jak obrovskou psychickou oporou mu byla v dané chvíli manželka. Nesčetněkrát to společně probrali, než dospěli k mínění, že další život v Československu by byl pro ně pokračujícím peklem. Rozhodnutí, jak se tomu ubránit, byl odchod z republiky. Odhodlání znělo, že první opustí republiku Kusnierz, později jakmile to bude možné, odejde manželka s dítětem. Začaly přípravy na útěk. Jako spásný se jevil nápad s možností získání polského občanství a polského pasu. Kusnierzův pradědeček byl původem z Polska. Pak už by nebyl takový problém dostat se do ciziny. Navštívil varšavské cizinecké oddělení. Všechno bylo v této záležitostí složitější, než si původně představoval. Nevzdal to a zkoušel další možnost. Zde už mu štěstí přálo, když zkoušel získat povolení k návštěvě Maďarska, kde jako důvod uvedl nákup dětského zboží. Jednání byla přítomná nějaká paní Sekaninová. Už když došlo mezi nimi k jednání, poznal, že není tak arogantní a je celkem vstřícná. Dostal razítko a povolení vstupu do Maďarska. Zatím to vycházelo. Začala však druhá fáze přípravy k útěku. Kusnierz si sehnal inkoust. Nebylo to tak jednoduché, inkoust musel mít stejnou barvu i odstín. Nakonec se mu to podařilo. K povolení cesty do Budapešti připsal ještě Jugoslávii. Pak došlo na to nejriskantnější, cesta z republiky. Nakonec se štěstím byla překonána maďarsko-jugoslávská hranice.

Zbývala poslední překážka, která jak se nakonec ukázalo, měla nejdramatičtější průběh. V Záhřebu měl u sebe necelých tři sta korun. Našel si proto nejlevnější ubytování na ubikaci nevalné úrovně. Pokoj byl dvojlůžkový. Na protější posteli odpočíval mladík kolem pětadvaceti let. Mluvil anglicky. Kusnierz se snažil navázat rozhovor. V psychickém rozpoložení se mu mezi řečí svěřil, že opustil Československo a konečným cílem jeho cesty je Rakousko. Pak spolubydlícímu přestal věnovat pozornost. Asi po patnácti minutách byl vyzván, aby se dostavil dolů do kanceláře. Jeden ze smyslu jako by ho varoval před možným nebezpečím. Vzal si aktovku, kde měl hygienické potřeby a horolezeckou bundu a s neblahým pocitem odešel na dohodnuté místo. Hlavou se mu neustále honily myšlenky na manželku a dítě. Co by se mohlo stát, kdyby byl zadržen. Na místě, kde byl očekáván seděli u stolu dva muži. Na první pohled bylo zřejmé, že jsou to pánové z bezpečnostní složky. Posadil se naproti do nabídnuté židle. Stále byl ve střehu s myšlenkou, že zřejmě půjde o všechno. Nepozorovaně si vytipoval dveře pro případný únik. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Jeden z mužů listoval v pase. Kusnierz vyskočil, vytrhl mu pas z ruky, rozrazil dveře a dal se na zběsilý útěk. Nesledoval ulici, ani zda ho někdo stíhá. Dodnes to neví, zda byl pronásledován, nebo ne. Nedovedl si ani představit, jak dlouho utíkal. Všechno bylo tak závratně rychlé. Před ním se objevila katedrála, která nebyla uzamčená. Bylo to dobré znamení. Vstoupil dovnitř. Vnitřek byl vybaven masivními lavicemi. Vtěsnal se po levé straně oltáře pod její úroveň a takto to vydržel až do rána následujícího dne. Prosinec byl ve své půli a venku byla vlhká, hrozně studená zima. V nekonečném nočním čase, jako by se ještě znásobila. Ráno se v obavách, zda není sledován, ubíral k rakouským hranicím. Sužoval ho nesmírný hlad a chuť na teplý šálek čaje. Cestou v boční uličce potkal starého člověka. Vypadal sedřeně, ohnutý v zádech kráčel pomalým krokem vstříc. Kusnierz ho oslovil pozdravem a nabídl mu ke koupi svoji bundu. Stařec si ho prohlédl a pozval ho k sobě. Uvítal ho v malém pokojíčku, kde stál šicí stroj. Jak se později ukázalo, byl to zdroj jeho obživy. V ruce uprchlíka se objevilo padesát dinárů, aniž by dárce od něho přijal nabízenou bundu. Vzpomněl si na pohádku o hodném dědečkovi a se slzami opouštěl příbytek tohoto vzácného starce. Mohl si konečně koupit chleba a pokračovat k vytouženému cíli. Hornatými zasněženými stezkami mu to šlo ztěžka, ale vidina svobodného spravedlivějšího světa ho hnala vpřed. Na jednom obnaženém vrcholku kopce stála docela hezká vilka. Jak rád by si tam teplého krbu odpočinul a najedl se. Psychicky se držel z posledních chvil. Opřel se o strom a to stačilo, aby mu na chvíli klesly víčka. Únava vykonala své, smrt mrazem však byla přemožena. Sám nevěděl, jak dlouho v této poloze odpočíval.

Probudila ho hrozná zima. Třásl se po celém těle, stěží se držel na nohou. Uvědomoval si, že pokud se nepřemůže k pokračování v cestě, mohlo by to nakonec být místo jeho posledního odpočinku. Překonal nakonec sám sebe. Nevzdal se, vpřed ho hnala obrovská vůle podporovaná myšlenkou na manželku a dítě. Odhadem ušel téměř tisícovku kilometrů, když se mu 16. prosince podařilo překročit jugoslávsko-rakouskou hranici. Ušel sotva několik metrů, když ho potkala rakouská pohraniční hlídka. Velel ji vyšší důstojník, který mu položil otázku, jaký důvod ho přivedl do míst tohoto pohraničního prostoru. Kusnierz se mu dle pravdy svěřil, že je na útěku a chce požádat rakouské úřady o politický azyl. Důstojník ho vyzval, aby šel s nimi. Odvezli ho do vězení v Gratzu. Bylo to jiné vězení, než na jaké byl zvyklý v Československu. Bylo tam příjemně teplo, dostal najíst, dopisní papír, psací potřeby a mohl konečně podat sdělení manželce, že je v pořádku a zdráv. Dopis, jak se později ukázalo, adresáta zřejmě úmyslně nenašel. Pro Kusnierzovou manželku to byla zoufalá situace. Neměla o manželovi žádných zpráv. Neblaze se to projevilo na jejím zdravotním stavu.

V Gratzu se zdržel několik dnů, než mohl být převezen. Stejných žadatelů o azyl tam bylo více. Nacházeli se tam převážně Albánci, Jugoslávci, ale i lidé jiných národností. Když byl žadatelů větší počet, odvezli je do Kreiskirchenu. Hned na místě se přihlásil k úklidu sněhu na dráze. Mělo to výhodu v tom, že okamžitě po ukončení práce dostal vyplacenou mzdu. Získal tak peníze na dopisní papíry, známky a další potřeby. Další dopis manželce zněl: „Díky Bohu jsme zachráněni“. Už si byl jist, že získá peníze, a to je předpokladem toho, že uživí rodinu. Vzhledem k tomu, že byl v minulosti politickým vězněm, dostal okamžitě papíry a mohl se volně pohybovat po městě. Ještě s jedním občanem ze Slovenska si pronajali pokoj v pavlačovém bytě, které byly tenkrát nejlevnější v Rakousku. Štěstí se k němu přiklonilo, když sehnal práci ve slévárně. Protože ovládal několik jazyků, přivydělával si ještě jako tlumočník u některých institucí, jako například na australském, jihoafrickém, či německém konzulátu. Jednou to byla americká finanční komise, kde mu představitelka nabídla pomoc a pobyt ve Spojených státech. Nakonec se rozhodl požádat o nové působiště Švýcarsko a Lucembursko. Švýcaři nakonec z důvodů emigračního překročeni limitu písemným zdůvodněním žádost odmítli. Náruč mu však otevřela nová vlast, Lucembursko.

Znovu nastala příprava na přestěhování manželky s dítětem. V úvahu přišlo několik variant. Některé byly zcela z oblasti fantazie a ukázaly se později jako nerealizovatelné. Některé však dostaly konkrétní podobu. Pro začátek se rozhodl pro nejschůdnější cestu. Napsal žádost na pasové oddělení ve Frýdku – Místku, ve kterém velmi skromnou formou žádal úřad, aby bylo přihlédnuto k jeho třináctiletému žalářování. Přece teď už stát nemůže mít zájem zničit zbytek jeho života dalšími překážkami. V té době manželka zažádala o totéž. Byrokratický přístup zdejších úřadů však začal žádost o povolení vycestovat záměrně protahovat. Našli se však lidé, kteří se snažili Kusnierzové manželce pomoci, jak jen to šlo. Velmi intenzivně ji v tom pomáhal tajemník lidové strany ve Frýdku-Místku, jistý Oharek se svoji manželkou, dalším byl frýdecký chirurg Dušan Koval. Kusnierz nepřestával věřit, že se to jednou podaří. Nedovedl si představit život bez manželky. Záhy se do Lucemburska přestěhoval a štěstí mu opět přálo. Jako by mu chtělo vynahradit svůj nezájem o jeho osobu v bývalé vlasti. Hned druhý den mu byl nabídnut kontakt s hutní firmou a byl přijat. Asistoval mu student, který byl povinen odpracovat praxi. Jeho otec měl velkoobchod s železářským materiálem, a tak syn, který měl pokračovat v otcových šlépějích, musel projít oborem. Kusnierz si ho oblíbil a pojal k němu důvěru.

Nakonec v Lucembursku už mu žádné nebezpečí nehrozilo a on sám cítil potřebu se někomu svěřit se svým tajemstvím. Vylíčil studentovi záměr s plánem, jakým způsobem by se mohla akce podařit. Celkem dobrá se jevila myšlenka sehnat papíry na cizí jméno, odstranit razítko a propašovat je s turistickým zájezdem do Československa a tam papíry předat manželce. V úvahu přicházely ještě další varianty, finančně náročnější. Měl však ušetřeno 77 tisíc šilinků za tlumočení pro konzuláty a téměř 60 tisíc franků. S těmito úsporami byl rozhodnut provést únos. Měl dva velmi dobré známé na jednom z konzulátu, kterým svěřil svůj plán. Nebyli to žádní zločinci, ale „spravedlnost moskevského typu“ jim zřejmě byla protivná. Souhlasili, že v případě, kdy budou vyčerpány všechny nenásilné varianty, pomůžou v akci „vabank“. Byli odhodlání použít násilnou formu únosu některých soudruhů působících ve Vídni. V případě neúspěchu by život pro něj pozbyl smysl. V zoufalství byl rozhodnut k tomu nejhoršímu činu, skoncovat se životy unesených i svým. Věděl, že by se dopustil vraždy na násilnících, kteří zastupovali a podporovali zločinecký režim. Peníze by daroval lidem, kteří mu v tom pomohli. Jak nakonec sám podotkl, je šťasten, že k tomu nedošlo, protože manželka dostala od českého úřadu povolení k cestě do Vídně. Když se to Kusnierz dověděl, nastal závod s časem. Žil již sice v Lucembursku, ale utajoval z důvodů plánovaných akcí nový pobyt. Musela se sice vrátit, ale nakonec vše dopadlo dobře. Uvítání bylo nádherné. Nemohli uvěřit, že už jim nehrozí žádné nebezpečí. Nasedli do vlaku a odjeli společně do nové vlasti.

Život v okupované republice však běžel dál ve staronových kolejích. V den prvního výročí okupace se objevily spousty letáků, někteří občané šli do zaměstnání ve smutečním obleku. V některých oknech bytů se objevily svíčky a černé praporky. V Ostravě před radnicí se v průběhu dne sešlo několik vesměs mladých lidí. Když neuposlechli několikero výzev k rozchodu, byli po 16. hodině bezpečnostními složkami rozehnáni. Přesto bylo v tento den předvedeno k výslechu na VB 165 osob. Opět se jako síla dělnické pěsti ukázaly ve starém světle Lidové milice, které měly svojí pohotovostí postavit hráz proti svým kolegům z fabrik. Vždyť ze 165 předvedených osob bylo 120 lidí z dělnických profesí.

V této pohnuté době nad střechami historického pražského hradu si vánek pohrával s vyvěšenou standartou hlavy státu, na níž se pyšně vyjímalo heslo "PRAVDA VÍTĚZÍ". Na obloze kolem standarty kroužilo hejno vran s pokřikem kráá ! kráá ! kráá ! kráá ! V uších národa to v té době však znělo jako cháá ! cháá ! cháá ! cháá !

 

Jak se lidově říká, nic netrvá věčně či na „věčné časy“, všechno má svůj začátek a konec. Snad si to uvědomili konečně i soudruzi v exilu, jako byli například ředitel Československé televize Pelikán nebo vedoucí katedry marxismu - leninismu na ostravské VŠB Zdeněk Hejzlar či třeba Mynář? Zmínil jsem se tu už o nasměrování do starých kolejí. Byla to však slepá kolej a jak známo, po té se neustále jede, až se zákonitě narazí. Platilo to i pro tak zdánlivě nesmrtelnou ideologii, jakou měl v krvi komunismus.

Umíráčkem, který mu odzvonil, měly být klíče v rukou drtivé většiny národa, která to dala v sychravých  listopadových dnech roku devětaosmdesátého na svých nezapomenutelných mítincích rázně najevo. Zda tomu tak bylo doopravdy, na to může dát odpověď řada „politických“ vězňů, mezi nimi i Edward Kusnierz.

Drsný samet

V listopadových dnech roku 1989 dosáhla politická krize v bývalém Československu bodu varu. Euforie vyvolaná především studenty, které okamžitě úspěšně podpořili dramatičtí umělci a postupně i široká veřejnost, by se dala nazvat jako festival naděje a uvolnění společnosti z okovů nesvobody. Národ v napětí bouřil na veřejných prostranstvích a radostně to dával najevo cinkáním klíčů. Zatímco příroda se už svým chladem připravovala zregulovat přebujelé stavy škůdců v přírodě pro příští rok, stejný postup očekával národ od svých narychlo zvolených vůdčích osobností. Z manifestujících však nikdo chlad přírody nepociťoval, ba naopak, drtivou většinu národa příjemně rozehřívalo přesvědčení, že režim útlaku a poroby odvál čas do propasti prohnilých dějin, odkud není návratu. Společnost plná emocí se naivně utvrzovala v tom, jak ji štěstí a skvělá budoucnost sama od sebe padá do klína. Byla to průtrž mračen opojné radosti ze života. Ratličím třesem v dané chvíli trpěla pouze „vyvolená stranická elita“, které koryta blahobytu a výhod zajišťovala partajní knížka a tučné konto ve spořitelně, ne však svědomí. Takto pojatý sametový proces vzrušeně a s určitou dávkou naděje v lucemburském Fischbachu sledoval i Edward Kusnierz. V skrytém očekávání doufal, že konečně po nekonečném čtyřicetiletí opět síla spravedlnosti zaplaví vlast, zemi, ve které učinil první batolivé krůčky do života, kde poprvé vyslovil slůvko máma a táta, kde se začal poprvé učit abecedě a kde prožíval první nezapomenutelné dětské lásky. Bohužel ale zároveň v zemi, která mu osudově přichystala v životě tolik příkoří, když se snažil v té ušlechtilé víře zabránit rodicímu se zlu.

Pevná víra a nezdolné nadšení slibného sametového naplnění se v Kusnierzově případě krutě odvrací od spravedlnosti. Zákon o spravedlnosti nedosáhl takových rozměrů, které by umožnily v plné míře napravovat těžká provinění a křivdy spáchané vůči některým občanům. Ve státních institucích, které měly spravedlnosti otevřít dveře dokořán, vládli stále lidé úzce spjatí s minulým režimem. Protismyslnost se v plné míře projevovala především tam, kde úředník v minulosti prováděl politické trestní sankce vůči občanům, a v posametovém období byl stejný úředník nasazen pro rehabilitaci těchto trestů. Mnozí lidé to právem chápali jako výsměch nastolené demokracii. Začaly se častěji ozývat hlasy o tom, aby byl minulý režim a jeho vedoucí strana postavena mimo zákon. U některých poslanců a politických špiček to vyvolávalo rozpaky a bezradnost, u těch mladších bezmocnost.

Když chtěl v roce 1990 Kusnierz navštívit svoji bývalou vlast, žasnul a nevěřil vlastním očím, když se podíval do vyjádření, které mu bylo doručeno z Krajského soudu v Ostravě. V neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 1990 bylo rozhodnuto následovně:

Obviněný Edward Kusnierz narozený 28. 9. 1929 ve Smilovicích, posledně bytem ve Fischbach, Luxembourg, je účasten soudní rehabilitace, ve kterém se ruší pravomocný rozsudek bývalého Státního soudu v Praze , odd. Brno ze dne 13. 10. 1951, ve kterém byl obviněný uznán vinným trestným činem velezrady. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 119/90 Sb. se stanoví za trestný čin sabotáže dle § 84 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 86/50 Sb., na který se rehabilitace podle tohoto zákonného ustanovení nevztahuje a kterým byl jmenovaný obviněný rovněž uznán vinným s trestem odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně.

Pod tímto vyjádřením byl podepsán JUDr. Alois Klár. Ambiciózní člověk, chtělo by se věřit, že jaksi na vyšším vývojovém stupni myšlení. Bohužel svázán až příliš s minulostí, v níž upsal svoji duši totalitní justici, tedy člověk, který ničil existence druhých a jejich rodin zvlášť důsledně. Zde je třeba si položit otázku, kdo dosadil do této instituce tohoto člověka, který vlastně neměl morální právo po Listopadu v této funkci vůbec působit. Bohužel jak se nakonec ukázalo, stará justiční garnitura se snažila přitahovat šroub nespravedlnosti, co jen to šlo, nehledě na to, že ten jejich starý „ráj“ se svíjel v posledních křečích. Kusnierze, který byl z bolševických věznic a koncentráků zvyklý na kdejaký podraz, tento akt nově se deroucí „demokratické justice“ na svět nejen zděsil, ale i vydráždil natolik, že už z pouhého principu spravedlnosti se nemínil s tímto postupem smířit, a tak následoval do Československa dopis. Nelze tvrdit, že by u zástupce v justičních službách, na jehož jméno byl dopis adresován, nedošlo ke změně, i když zcela nepatrné. Na titulu dopisu už nestálo „soudruh“, ale „monsieur“. Pro člověka, který si v Lucembursku navykl na zcela jiné jednání společnosti, bylo toto úřední sdělení Krajského soudu v Ostravě podepsáno opět JUDr. Aloisem Klárem:

K vašemu přípisu ze dne 26. 10. 1992 nelze sdělit nic jiného než tolik, že podle svého obsahu jej postupuji k materiálům městské prokuratury v Ostravě k dalšímu trestnímu řízení.

Co k tomu dodat? Opět dobře cílená rána pod pás. Vyslala však další impuls směrem k tvrdě se prodírající demokracii. Potvrdila jen, jak nesmírně svízelná situace za daného stavu panuje v postkomunistické zemi. V našem případě je namístě položit si otázku, zda nevraživost a strach z minulosti stále zatemňuje strnulé mozky bývalým fanatickým „právním stachanovcům“, nebo je v tom naděje, že se opět přesýpací hodiny dějin otočí nazpátek.

Edvard Kusnierz po létech na Mírově

!!! MY !!!
kteří jsme umírali násilím,
plazili se beznadějně ve vichřici zloby,
škvařili se v kletbách všemocných,
v plamenech rudého pekla,
tlející v bezejmenných hrobech,
znesvěcených výkaly lží,
s pokorou nám vlastní
na kolenou prosíme vás:

!!! LIDÉ, VZCHOPTE SE !!!

Zbavte se lhostejností
a nedovolte už nikdy
lidem s vlastnostmi katů
aby za jidášský groš
poskvrnili ruce krví
vlastního národa!

» konec «

zpět na hlavní stranu                                                     přehled článků ze Svědomí